Závist

Už zase! Opět přišla ta "úžasná" nálada ve chvíli, kdy to absolutně nepotřebovala. Konečně měla pocit, že se vše obrací k lepšímu. A najednou tu byla znovu.
Přepadla jí aniž by chtěla. Proplétala se mezi hlavou a srdcem a vzbuzovala v ní pocity, které se jí ani trošku nelíbily. Chtěla je odstrčit někam do kouta protože věděla, že se nedají zahnat úplně. Ale byly jako malí červíci. Jako by se jí prohryzávali do jejího štěstí. Chtěla se smát a radovat se ale nedovolily jí to. Možná tušila proč.
Bylo to ze závisti. Věděla, že má něco po čem už dlouho toužila. Ale také věděla, že ostatní vlastní mnohem víc. Čím víc měla, tím víc chtěla. Oni měli to co chtěla ze všeho na světě nejvíce. Plně si ale uvědomovala, že větu, začínající slovem "tati", už nikdy nevysloví nahlas.
To bylo to, co záviděla lidem kolem sebe. Ale nikdy to nepřizná. Ani sama sobě. Možná proto jí stále přepadají pocity samoty. Možná proto na ní padají pocity úzkosti zrovna ve chvíli, kdy je nejvíc šťastná. Tolik by se chtěla o všechnu tu radost podělit. Ale nejde to. Už nikdy to nepůjde..