Já jsem jen odlišná 4

„Dobře, to stačí. Co nám poví svědek?“
„Viděl jsem, že třída, která měla být prázdná, je plná. A byl tam podezřelý ruch. Pak jsem viděl, že někomu ubližujou, tak jsem běžel za panem profesorem, aby vás zavolal. Tu holku, co odvezli do nemocnice, osobně neznám, jenom podle vidění. Vídal jsem ji na chodbách, vždycky sama.“
„V pořádku, oba můžete odejít. My se připojíme ke kolegům. Ředitel školy je přítomen?“
„Jistě, bude u sebe v ředitelně.“

Během krátké doby bylo rozhodnuto. Profesorka Bártová dostala výpověď. Šikanující studenti byli vyloučeni ze školy. Jen ředitel školy litoval, že muselo dojít k vážnému zranění studentky, než se přišlo na to, co se děje.

Soňa se probrala z bezvědomí, aby vzápětí utrpěla šok. Všude okolo ní byla jen neproniknutelná tma.
„Jsi vzhůru, výborně,“ uslyšela ženský hlas.
„Kdo jste? Proč nic nevidím?“ zjišťovala Soňa.
„Nejdřív ti odpovím na první otázku, Soňo, jsem doktorka Čermáková z oddělení neurochirurgie,“představila se lékařka. „ Na tvou druhou otázku: utrpělas vážné zranění hlavy, bohužel s trvalými následky. Máš poškozené centrum zraku.“
„Takže už nebudu nikdy vidět,“ domyslela si Soňa.
„Je mi to nesmírně líto, ale musím ti dát za pravdu. Naštěstí lebka nepraskla, což znamená, že za pár dní budeš moct chodit, snad tě to aspoň trochu potěší, když už jsi musela přijít o zrak. Hovořila jsem s maminkou, vylíčila mi všechno o tvých problémech ve škole, tebe už tím nemusím traumatizovat. Je i tak zlé, že to dospělo až sem.“
Soňa už nic neřekla. Zůstala ležet jako paralyzovaná touto zprávou. Ztratila zrak. Co bude dál? Bude schopna žít a nevidět? Tyto úvahy vystřídal jiný pocit, vztek. Co na to ve škole? Snad její spolužáci, kteří zavinili, že už nikdy nebude vidět, dojdou spravedlivého trestu. Snad třídní dostane padáka. A jak to vlastně bude vypadat, až se vrátí do školy, jestliže se vrátí? A co sport, který měla ráda? Ten bude muset vzdát, na skok vysoký je třeba vidět. Alespoň tomu zpěvu se věnovat může, na ten oči nepotřebuje.
S těmito úvahami ležela v posteli. Neměla jak se zabavit. Jen ležet a uvažovat v neprostupné tmě, která ji obklopovala, a nebylo z ní úniku. Již dříve měla sen, v němž oslepla, ale zase se z něj probudila. Tehdy ji nenapadlo, že se stane realitou. „Soni, jak ti je?“
„Šárko?“
„Jdu za tebou. Mamka mně všechno řekla. I to, že asi ztratíš zrak. Je to moc strašný?“
„Nevidím nic, všude jenom tma,“ řekla Soňa. „Nepoznám, kdy je den a kdy noc. Ani nezjistím, kolik je hodin. A nejvíc mě štve, že nemůžu číst nebo psát, když to teď neumím.“
„Všechno se zase naučíš, Soničko, uvidíš. Budeme ti pomáhat. Už jsme s mamkou informovaly Tyfloservis. Jak budeš zdravá, budeme tam spolu chodit, naučíš se všechno, co potřebuješ, orientaci v prostoru, chůzi s hůlkou, s průvodcem i bez průvodce, číst, psát, zacházet s počítačem. Přerušíš na rok školu, až tohle všechno zvládneš, zase se tam vrátíš. Nebo půjdeš jinam, to ještě uvidíme.“
„Nevím, jestli bych se na ten hnusnej ústav chtěla vrátit,“ řekla Soňa. „Jak se asi ke mně budou chovat, až mě uvidí s bílou hůlkou… Ještě hůř.“
„Snad tě aspoň trochu potěší zpráva, že ti, co ti takhle ublížili, vyletěli ze školy. A ta kráva Bártová dostala výpověď. Naopak mamka mluvila s ředitelem a ten by byl rád, kdyby ses vrátila, pozdravuje tě.“
„To je milý. Už abych se naučila číst, začínám mít absťák.“
„Tak to je dobře, o to snadněji se naučíš Braillovo písmo.“
„Jenom si ještě říkám, jak budu vypadat při běžných denních úkonech, třeba při jídle.“
„Tak až ti donesou jídlo, nech si popsat, kde co je. Nejjednodušší je představit si čísla na hodinách a podle toho se zorientuješ lehce.“

Po několika dnech se Soňa naučila jíst bez zraku. Jen cestu do umývárny a na toalety neznala, s tím jí musely pomáhat sestry. Navštívil ji ředitel gymnázia s přáním, aby se vrátila.
„Opravdu je mi líto, že to dopadlo takhle, Soňo,“ řekl. „Plně chápu, že máš strach se vrátit, co se bude dít. Možná, že se ti doneslo i to, že vaše třídní dostala výpověď. Tvá matka celý případ dala k soudu. Pravděpodobně budeme jako škola muset zaplatit odškodné. Za sebe říkám dopředu, že zaplatím, kolik bude stanoveno. Budeš to potřebovat na pomůcky. Jako ředitel a zejména jako učitel zajistím, abys měla pro vzdělávání optimální podmínky vzhledem ke svému postižení. A kdyby přece jen něco hrozilo ze strany ostatních studentů, přijď rovnou za mnou.“
„Vrátím se nejdříve za rok, pokud se takto rozhodnu,“ řekla Soňa. „Nejdřív se musím naučit žít bez očí. A k tomu patří i čtení a psaní. Zatím nezvládám ani orientaci v prostoru, ale všechno se naučím.“
„To rád slyším. Pokud by tě zajímalo, jak to vypadá ve vaší třídě, ti, kteří zavinili, žes ztratila zrak, byli s okamžitou platností vyloučeni. Ti zbylí vyvázli s podmíněným vyloučením, protože přihlíželi a kryli viníky. Novým třídním se stal profesor Ptáček. Je dostatečně přísný a na šikanu má podobný názor jako já, takže tvoje pravděpodobně již bývalé spolužáky srovná. On zavolal policii. Přišel za ním jeden student ze třetího ročníku, který se stal svědkem toho, co se ti stalo, s profesorem Ptáčkem vypovídali před policií.“
„Který student to byl? Až mě pustí domů, zastavím se ve škole. Ráda bych mu poděkovala, že nepřihlížel jako ostatní. Pochybuju, že by někdo další měl odvahu zachovat se takto správně, jako on.“
„V tom ti musím dát bohužel za pravdu. Poděkovat samozřejmě můžeš. Aha, ptala ses, kdo to byl, jmenuje se Patrik Barták.“
„Děkuji. Mohla bych vás prozatím požádat, abyste mu vzkázal pozdrav?“
„Ale jistě. No nic, čeká mě spousta práce s opravováním testů, tak budu muset odejít. Bylo mi potěšením tě vidět, Soňo.“
„I mně, pane profesore. Na shledanou.“