Tichý pozorovatel

Jak už je to dlouho, co tě znám? Mylsím, že v létě to bude rok. Rok převratných změn, před kterým jsem si myslela, že jsem všechny své zvraty už ustála a zdárně přečkala, pletla jsem se. Protože pak jsem spatřila tebe a všechno začalo nanovo.
Jak dlouho už tě znám? No, skoro rok. A jak dlouho mě znáš ty? Já vím, nevíš o mě, jenom spíš a přesto, já o tobě vím vše. Musela jsem, musela jsem zjistit, kdo je ta éterická bytost, co jen proplouvá životem a nijak se ho neúčastní. Musela jsem vědět odkud a proč jsi do mého života vstoupil, proč tvé oči mají tak záhadně smutný pohled, proč jsi.
Jsem idealistický člověk, věřím na lásku na první pohled, a jak bych taky nemohla, když jsi před mými zraky stál ty? Propadla jsem tvému kouzlu okamžitě, ještě tehdy, kdy jsem neměla tušení o vzácnosti tvojého charakteru.
Víš, napoprvně jsem se nezamilovala do tvojí závratné krásy. Ne, já se zamilovala do tvých rukou. Vím, že jses tím nikdy zvláštně netajil, ale nikdo mimo mě, ti nevěnoval tak bedlivou pozornost, aby si všimnul těch vybledlých linek na tvých předloktích. Já si jich všimla hned, na to mám školené oko. Ty jizvy- příčina mé prvotní lásky.
Už tehdy, ten jeden červencový večer jsem věděla, že tě ze své mysli nevypudím, že se k tobě opět vrátím, že jsi pro mě něčím osudovým, že nad teboou budu stále přemýšlet, že se o tebe budu pořád dokola zajímat a přitom zůstanu jen tichý pozorovatl, co o sobě nedá zmínku.
A tak každý dne jsem sedávala v parku, před tvým domem a hleděla ti do oken, kde jsi se sem tam mihnul. Dny utíkaly, utíkaly týdny a já o tobě věděla víc a víc. A víc a víc jsem tě milovala. Z domu jsi vycházel jako ve snách, nezasažen okolními vlivy, jen sám pro sebe uvnitř svých myšlenek. Jen tak lehce jsi se prošel okolím, někde jsi se zastavil a kochal se nad rozkvetlou růží, jinde jsi zas pozoroval motýli, jak spolu tančí. Jen tak s lehkostí jsi se vznášel ulicemi a skoro nevnímal okolní ruch. Kam dopadla tvá noha a kde se ocitla tvá bytost, hned bylo krásněji, z šedi panelových domů se rázem stala barevná duha, z odpatků zas vonící květy a z pochmurné nálady se vyklubala ta nejčistší láska. Jen ty jsi pořád zůstaval zasmušilý.
Začala jsem tě obdivovat.
Nejdřív tvou krásu, pak tvoji duši a tvůj život. Líbilo se mi, jaké nosíš oblečení, že se nestydíš dát světu naodiv svou křehkost a něžnost. Že jsi si nepřipadal hloupě, ale prostě přirozeně, když jsi vyrazil ve světlé lila fialové košili a v růžovém šálu, za ty barvy jsi se nestyděl. Nestyděl jses za sebe- to mě učarovalo.
Tys mě učaroval, očaroval, omámil a spoutal.
Zamilovala jsem se do tvých veršů, cos potají psával na opuštěné lavičky v parcích. Jak byly lehké, něžné, jako ty. Jen jsem se mohla domýšlet, jaké balady píšeš doma na papír.
A tvá krása, ta byla příslovečnou, a proto není čemu se divit, že si tě brzy začaly všímat i jiné dívky, stály o tvou pozornost. Tys jim ji ale nevěnoval, nevšímal jsi si jich a jen dál jsi chodil s hlavou sklopenou k chodníkům a nebo obrácenou vysoko k nebesům, to podle tvé nálady.
Jak mě okouzlovala tvá apatie k dívkám, tvá lehká arogance, kterou jsi se bránil, já v tom viděla víc. Já věděla, že máš strach, že prostě toužít po pravé lásce, co bude věčná, co nezraní. Tys nechtěl jen krátký vztah plný sexu, tos nežádal, žádals hloubku, cit.
A mé srdce plesalo, že v tomto světě plném beznaděje a špíny jsi se zrodil ty, archanděl všech andělů, dokonalost, láska sama.
Milovala jsem tvůj úsměv, zmatenost, snění, milovala jsem tvůj smutek, protože smutek ti sluší.
A pořád jsem sedala v tom parku před tvým domem, až jednoho dne jsem otevřeným oknem zaslechla křik. To tvá matka, tě proklínala za tvou jemnost duše, že nejsi pravý muž a její syn, to ona říkala. Vyčítala ti, že píšeš verše, že jí před přáteli děláš jenom ostudu. Ta slova mě bodala do srdce, snad ještě víc, než kdyby byla sesílána na moji hlavu. Potom jsi vyběhl ven se slzami v očích. Tak jsem za tebou pomalu šla až na hřbitov, kam jsi utíkal před krutým světem vždy, když ti bylo smutno. Schoulil jsi se do jednoho zapadlého kouta a chvíli se koukal na oprýskané náhrobky.
Pak jsi to udělal.
Už jsem nemusela pátrat po příčinách tvých jizev, chybělo ti víc lásky, než jsem si dovedla představit. Nejen že ti chyběla láska od dívky, ta pravá, osudová na celý život, ale chyběla ti i láska od matky, jak tehdy mě to bolelo, bolí mě to ještě pořád. Jak ráda bych ti tu všechnu lásku dala a nahradila, všechnu a žádnou bych nežádala zpět, jen abys ty byl šťastný, milován.
A pak zas dny plynuly a ty jsi se vracel do starých kolejí, jen o prá jizev bohatší, ale nezměněný. Tvá matka s tebou nezmohla nic, byl jsi svůj, to mě přitahovalo. Tvá nezlomnost a hrdost na to, jaký jsi. Možná jsi se něměl rád, ale byl jsi hrdý, věřils svojí pravdě.
Obdivovala jsem, že přes svou vzpurnost matce, zůstáváš pořád tak pokorný, bezeslov, jen se díváš. A obdivovala jsem, tvou stálost, že jsi nehledal pomstu, ublížení, i když tobě ublíženo bylo. Milovala jsem na tobě, že pořád uchováváš víru ve svá přesvědčení, názory a city. Že jsi rebel, ale rebel- básník.
Vždycky jsem v tobě viděla francouzského bohéma jen o prá ctností bohatšího. Protože tys ctnostný byl. Ctnostnější, čistší, věrnější, než kdokoliv koho jsem poznala.
A z mého obdivu a lásky se možná rozvinula jistá forma obsese, snad se ani nikdo na mě nesmí zlobit. Kdo by až k posedlosti nemiloval anděla s živou tváří?
Má posedlost nikdy nebyla škodlivá. Nikdy jsem ti nezkřížila cesty, nikdy jsem tě neoslovila, jen napořád jsem se na tebe koukala a toužila po tvém štěstí. Napořád jsem zůstala jen tichým strážcem tvých tajemství, co jsem si poskládala z plachých pohledů, které jsi posílal po okolí.
Snad nikdo se mi nesmí divit, že jsem tě tak milovala, že tě tak miluju. Vždyť většího člověka není. Vždyď na světě není, kdo by se ti vyrovnal. Ty jsi unikát, prototyp ideálu, mého ideálu.
A pak jednou napodzim, byl to listopad v den mých narozenin, pořád jsme se míjeli, jsi ráno zase vyšel z domu, jen o trochu víc smutnější, než jindy.
Zase jsem seděla na lavičce kousek od tebe a tys mě zase neviděl, byl jsi ve svém království ze svých myšlenek. Sledovala jsem tě, každý rys tvé tváře jsem milovala, miluju. Dívala jsem se, jak ti černé vlasy padají do uslzených očí a pocítila nutkání tě utěšit, obejmout a říct, že to bude dobrý. Neudělala jsem to, měla jsem strach.
A pak jsi udělal tu věc, řízl jsi se, zase, ale teď mnohem hlouběji, víc. Nemohla jsem vstát, nemohla jsem křičet, snad jsem nachvíli byla paralizovaná, snad tím, co vidím, snad tím, co nadcházelo.
Pak to ustalo. Tys tam ležel, ale už jsi to ty nebyl. Rozplynul jses mi jako cigaretový dým, jako raní mlha, když slunce vystrčí své zlaté prsty, byl jsi pryč...
Nemohla jsem dělat nic, jít k tobě a pohladit tě, obejmout tvé uhasínajcí tělo, promluvit a říct “Miluju tě“. Ne, já byla jen tichý pozorovatl, strážce tvojí duše.
Tys odešel, zůstala po tobě už jenom vzpomínka, kterou já uctívám a obdivuji, chovám v srdci, pláču pro ni.
Jsem navždy jen tichý pozorovatel tvojí etapy...