Já jsem jen odlišná 5

Po týdnu Soňu propustili z nemocnice. Přijela pro ni matka.
„Jak tě mám vést?“ optala se paní Rychnovská dcery.
„Jednou jsem viděla jít nevidomýho s průvodcem,“ řekla Soňa. „Šli nějak takhle.“
Chytila se matky lehce za loket. Takto vykročili k zaparkovanému autu. Tam už nebyl problém. Soňa si sama nahmatala kliku a otevřela si dveře, sáhla na střechu, aby odhadla výšku, a nastoupila.
„Kdo tě to naučil?“ divila se paní Rychnovská.
„Nikdo,“ řekla Soňa. „Jen tuším, že by to takhle mohlo jít.“

Za tři měsíce již Soňa téměř ovládala počítač s hlasovým výstupem. Zvládala každodenní sebeobslužné úkony. Zlepšovala se ve čtení i psaní. Naučila se cestu do Tyfloservisu a zpět domů, s průvodcem i sama, a učila se další trasy. Jednoho dne se sama vydala s bílou holí do školy, aby oznámila řediteli, že až se naučí dobře číst a psát, vrátí se.
„Těší mě, že ses takto rozhodla,“ řekl ředitel. „Jak jsi docestovala, jel někdo s tebou?“
„Ne, je to moje první úplně samostatná cesta, bez instruktora,“ odpověděla Soňa.
„V tom případě před tebou smekám. Ani ses nebála, že se ti něco může stát?“
„No, trochu strach jsem měla, to přiznávám. Občas i nějaká ta negativní reakce, někteří omezenci si myslí, že tu slepotu snad simuluju nebo co. Jako kdyby bylo nějak výhodný nevidět.“
„To už je bohužel tak. Lidé jsou opravdu omezení, nechápou hodnotu zdraví, jak si pak mohou představit někoho, kdo ztratil zrak. Jak se daří čtení a psaní?“
„Psát umím líp, ve čtení ještě občas dělám chyby, hlavně když čtu nahlas. Potichu to zvládám dobře. A to psaní v Braillu má taky svoje výhody, třeba tu, že si nikdo nepřečte, co napíšu, protože to neumí. Chtěla jsem se zeptat, kdy můžu vidět toho Patrika?“
„Čekal jsem, kdy se zeptáš. Podívám se na rozvrhy do počítače – ano, už vidím, že mají poslední hodinu. Vyhlásím rozhlasem, aby sem po skončení vyučování přišel. Zvoní za dvacet minut, jdu do rozhlasovny, tak tady počkej. Odlož si věci a posaď se, židle je dva kroky před tebou.“
„Děkuju, pane profesore.“
Soňa čekala jako na trní, až se ozve zvonek. Nevěděla, čí obličej si má spojit se jménem. Jak asi dotyčný vypadá? A jaký má hlas? Viděla ho někdy na chodbách školy? Jistě ano, jen si ho nevšímala. A co on? Jak se zachová, až ji uvidí?
Z úvah ji vytrhlo zvonění. Roztřásla se. Už brzy přijde! Pak se poblíž ředitelny ozvaly hlasy, z nichž jeden patřil právě řediteli…
„Jsme tu, Soňo,“ ohlásil se ředitel. „Patriku, seznam se se Soňou, přišla, aby ti řekla osobně, co má na srdci. Jděte prosím na chodbu, musím se soustředit na opravování testů a další povinnosti.“
Soňa si sbírala odložené věci. Svetr, tašku, ale nemohla najít bílou hůl.
„Ahoj, počkej, tady je,“ radil jí neznámý hlas. „ Patrik Barták, hledalas mě.“
A hůl jí podal.
„Ehm, díky, já – jmenuju se Soňa, myslím, že o mně leccos víš.“
„To je fakt, vím,“ řekl Patrik. „Je síla, že to takhle dopadlo. Myslím to, žes… no…“
„Klidně to řekni, oslepla. Je to síla, ale už s tím zvládám ledacos, do školy jsem došla sama. Chci ti poděkovat.“
„Cože? A za co?“
„Říďa mě navštívil ve špitále a já jsem chtěla vědět, kdo zakročil, když tu scénu viděl. A on mně řekl, žes to byl ty, kdo běžel za Ptáčkem, co se děje.“
„Přece je to tak správný, divím se, že nikdo jinej to neudělal.“
„Myslíš, že by někdo další měl tolik odvahy? Neměl, všichni jenom zírali, ale neudělali nic. Proto jsem ti chtěla poděkovat.“
„To je milý, nečekal jsem, že bys… říkal jsem si, že se sem po té hrůze už nevrátíš.“
„Vrátím, už kvůli říďovi, kterýho mám ráda. Naši krávu Bártovou vyrazil a ty hajzly hned nebo podmínečně vyloučil. Mamka to dala k soudu a on slíbil, že ať vyměří jakýkoliv odškodný, že zařídí, abych ho dostala. Pomůcky jsou drahý a na všecko nejsou příspěvky. No nic, asi bych už měla jít.“
„Doprovodím tě, kde bydlíš?“
Dost daleko, až v Bohunicích. Stačí na zastávku, ať nemusíš jezdit na druhej konec města.“
„V pohodě, dovedu tě až k baráku.“
„Jé, tak to je fajn, moc díky. Tak já složím tu hůlku do kabelky.“
Soňa s překvapením zjistila, že Patrik je velice milý a dobře se s ním povídá. I když, jak prozradil, byla Soňa první nevidomá, se kterou se kdy setkal, vedl si v doprovázení skvěle.
„Skoro se nechce věřit, že poprvý vedeš nevidomýho,“ řekla Soňa. „Seš talent!“
„To je pro mě Merlinův řád, myslel jsem, že to bude trapas.“
„Taky máš rád Harryho Pottera, jak vidím. Já taky.“
„Ty říkáš „vidím“, i když nevidíš?“
„No, říkám, prý to dělají všichni. Klidně v souvislosti se mnou taky používej slova „podívej se“, „vidíš“, a takový. Nedotkne se mě to a působí to přirozeně.“
„Tak dobře. Jaký to vlastně bylo, když ses probrala a zjistilas, že nevidíš? Já bych nejspíš zbláznil.“
„No, byl to pořádnej šok. A ještě horší, když jsem zjistila, že to je doživotně. Představa celýho života ve tmě byla dost hrozná.“
„To se nedivím. A nenapadlo tě třeba, že bys ten život zabalila?“
„Myslíš jako sebevraždu? To mě nikdy nenapadlo. Vím, že je mezi náma dost lidí, co se museli naučit existovat bez zraku, takže rovnou to vzdát by bylo zbabělý. Hned mně bylo jasný, že se budu muset všechno učit jako malý děcko, ale já jsem chtěla a chci pořád.“
„Po tom, co máš za sebou, si zasloužíš obdiv. A co už ses naučila?“
„Samostatně chodit, dneska do školy jsem šla poprvé bez instruktora. Ze začátku to byl boj, nevěděla jsem, kam je doprava a kam doleva, co mám vlastně nahmatat tou hůlkou a jak do něčeho nevrazit. Pak bylo zásadní umět se sama oblíct, uspořádat si hadry ve skříni podle barev a popsat cedulkami, co je co. Na to jsem potřebovala čtení a psaní Braillova písma, abych si ty popisky mohla udělat. Čtení je trochu problém, ale lepší se to, psaní jde docela dobře. Jíst esteticky přijatelně jsem se naučila docela rychle. A pokud zvládnu zkoušení v Tyfloservisu na počítači, dostanu svůj vlastní mluvicí notebook. Nemusel by to bejt problém, psaní všema deseti zvládám, jenom ty zkratky se mně občas popletou. A taky chodím na kurzy vaření a pak doma ukazuju mamce a ségře, co už umím. Chci si pořídit kuchyňský vybavení pro nevidomý, abych mohla trénovat.“
„Teda, to zní dost složitě. Hlavně to vaření, jak se dá zařídit, aby ses nespálila nebo nepořezala?“
„Kdy voda vře, se učím poznat sluchem, podle bublání. Když zalívám čaj, dám si na hrnek pomůcku, které se říká hladinka. Jak se dotýká hladiny vody, tak pípne. Nahmatám si hrnek, ucho konvice, přiložím k sobě, položím na stůl a nalívám vodu. Na studenou stačí, když si dám do skleničky prst. A krájení řeším tak, že si kontroluju, jak mám prsty daleko od kudly a nepořežu se.“
„Tak to je fakt něco. A co třeba můžeš dělat za sport jako nevidící?“
„Jsou všelijaký sporty přímo pro nevidomý, jako je míčová hra goalball, sama zatím neznám pravidla, je to paralympijskej sport, tak se na to někdy mrkni. Nebo na netu najdeš, co to je. A máme upravenej stolní tenis, showdown, což jsem taky ještě nezkoušela. Dřív jsem skákala vejšku, byla jsem docela dobrá, aspoň podle trenéra. S tím jsem musela přestat, na to jsou potřeba koukací oči. Tak uvažuju, co mám dělat, sport mě bavil a vzdát se ho nechci. Mohla bych dělat spoustu věcí, ale potřebuju u toho traséra, jinak by to nešlo. Mohla bych běhat, lyžovat, lézt po stěně, ale nemám s kým. Nemám žádný přátele a po mamce ani po ségře nic takovýho nemůžu chtít, sport je pro ně cizí slovo a ještě se mnou, to už by vůbec nebylo možný.“
„Já bych do toho s tebou šel, kdybys chtěla.“
„Fakt? No teda, to by bylo skvělý!“
„A jsme na místě. Rád ti budu dělat oči při sportu, chtěl bych se s tebou vídat častějc. Mohla bys mně na sebe dát kontakt? Třeba číslo?“
„Ale jistě, taky bych tě ráda zas viděla. Vypadá to, že budeš můj první kámoš, to by mě potěšilo.“
„Tak jo, určitě!“
Rozloučili se.

Od toho dne, kdy se poprvé sama vydala do školy, zjistila Soňa, jak se jí změnil život. Tím, že se stávala postupně samostatnější, získala větší sebevědomí. A nejpodstatnější změna byla ta, že měla konečně kamaráda. Díky tomu pro ni i její slepota nebyla už jen nekonečnou tmou. Věnovala se nadále zpěvu a přemýšlela i o sportu, který by mohla provozovat bez zraku. Nakonec se rozhodla pro běhání a lezení po stěně. Se svým nápadem se svěřila Patrikovi.
„No vidíš, to můžeš jít na stěnu zítra ve čtyři se mnou,“ zaradoval se Patrik. „Já se pro tebe stavím a vyrazíme, souhlasíš?“
„Už teď se těším,“ řekla Soňa. „Teda budeš se královsky bavit, až mě na té stěně uvidíš, protože jsem v životě nikdy nelezla. Už se vidím, jak se hrabu nahoru s obratností velryby na mělčině.“
„Všechno je jednou poprvý, takže smát se ti nebudu, budu tě učit a uvidíš, že za chvilku polezeš jak chameleonka.“
„Chichi. Víš, já jsem nechtěla chodit sportovat do Tyflocentra, protože se nechci ve sportu ani v životě vázat na zrakově postižený, i když mezi ně patřím. Vidících je víc a my nekoukací se mezi nima musíme umět pohybovat úplně suverénně. Vím, že spousta nevidomých to neumí, ale já chci být úplně samostatná.“
„To je úplně skvělý, Soni. Měla bys vědět, že ti fandím. Seš statečná holka a nevzdáváš se. Vsadím se, že z každýho jinýho už by se stala troska, kdyby měl za sebou takový věci.“
„Na tom něco bude. Moje teorie je taková, že mladej člověk nemá nic takovýho připustit, vlastně nikdo by neměl. Byla jsem v Tyfloservisu mezi osleplýma, chodím za nima pořád a dělají docela pokroky, když je učím, co mají umět. A ode mě to chápou líp než od vidících, což je logický. A běhat chodíš kdy?“
„No, jak kdy, ale v pátek můžeme.“
„Kolik běháš kilometrů? Já jsem skákala vejšku, takže vytrvalost opravdu nebude mojí silnou stránkou.“
„To vůbec nevadí. Já běhám podle aktuálního stavu, únavy a podobně. Někdy pět občas se vyšvihnu i k deseti kilometrům. A někdy třeba jenom tři.“
„No, tak to budu mít co dělat, abych s tebou udržela krok.“
„Ty máš pořád strach, aby ses někomu přizpůsobila, to nemusíš. Budu ti dělat osobního trenéra běhání. A samozřejmě oči.“
„No, tak na to se taky těším. Je skvělý mít kámoše. Až teď mně dochází, že jsem si vlastně nikdy s nikým nepovykládala, jenom občas s mamkou nebo ségrou, ale jenom o věcech typu škola, hudebka a tréninky, nic víc. A o těch svých problémech se šikanou jsem se mluvit bála. Až to ze mě vytáhla ségra a mamka to všecko vyslechla. Tak šla za tou naší krávou Bártovou, že se bojí, jestli mně neubližujou. A Bártová ji samozřejmě velice ujišťovala, že nic takovýho se neděje a že moje cigaretou popálená ruka je nešťastná náhoda.“
„To je teda kráva, naštěstí už vylítla.“
„Pár dní poté, co za ní mamka byla, se toho spolužačky dopátraly, a pak s dalšíma šly po mně. A jak to dopadlo, už nemusím vykládat, však vidíš.“
„No jistě. Tak já se pro tebe zítra stavím a vyrazíme na tu stěnu.“