Předtucha

CRRR…budík zuřivě vyzvání a chce mě vyhnat z postele, jako každý všední den. Naštvaně ho zamáčknu a zamuchlám se ještě na chvíli pod peřinu. Ale to mi asi neprojde, protože… : „Marti vstávej! Obleč se a pojď na snídani!“ … volá máma z kuchyně. Donutím se tedy vylézt z postele a první, co udělám, je, že sáhnu po ovládání na hifi věž a pustím „PLAY“. Z přehrávače se linou zvuky elektrických kytar, bubnů a zpěváků různých rockových a punkrockových skupin . Je to už vlastně takový rituál, aby máma věděla, že jsem vzhůru a neunesli mě v noci mimozemšťani . Taky se nemusí dívat jak mám hned od rána „kyselý“ výraz , protože ten máma přímo nesnáší. Když jsem u toho, co nesnáší, je to také hlasitá hudba, při niž drnčí poličky a vůbec všechno. Takže sice ví, že jsem vzhůru, ale rozpoutá to hádku,která se opakuje každé ráno. „Martino, okamžitě ztlum ten kravál a pojď se nasnídat, než budeš mít ten čaj úplně ledový.“ „Jo, mami hned jsem dole!“ Hudbu ztlumím, ale jen maličko. Zapadnu do koupelny a jednou rukou si češu zacuchané vlasy, v druhé držím kartáček na zuby a snažím si je ve spěchu všechny nevymlátit. Když mě máma uvidí v kuchyni, tak mě sjede pohledem a utrousí: „Tobě to jednou ujede a půjdeš celou tu štreku pěšky. Kdyby sis trochu pohla nebo vstala dřív…!“ Rychle do sebe „hodím“ snídani a skoro studený čaj, obuji si boty a běžím na autobus. Mezi dveřmi mi máma ještě podává svačinu, co jsem zase nechala na stole. „Ty jednou zapomeneš i hlavu,“ říká máma a kroutí hlavou. „Tak ahoj,“ řekla, dala mi pusu na tvář a zavřela za mnou dveře, aniž bych stačila něco říct. Doběhla jsem na autobus opravdu na poslední chvíli. Už tam byla Peťka a volala na mě přes všechny ty „sardinky v plechovce“ a já se snažila k ní protlačit. Peťka je má nejlepší kamarádka, se kterou můžu mluvit o všem.Můžu se s ní smát celé hodiny. A byl tam také „ON“- Kuba, kluk z vyššího ročníku. Do toho kluka jsem se zamilovala hned, co poprvé prošel dveřmi naší školy s neodolatelným úsměvem a skateboardem v podpaží. „ON“ je prostě úžasný. Předvádí na skateboardu nejrůznější šílené a nebezpečné kousky. V zimě „přesedlá“ na snowboard, také hraje s jednou skupinou, hraje tam na elektrickou kytaru. Ale o Kubovi vám řeknu třeba jindy. To o čem Vám chci říct, začalo nějak takto.
Asi před rokem se mi zabil táta při hromadné havárii. Ten den, kdy se to stalo, jsme měli jít s tátou na koncert naší oblíbené rockové skupiny. Měla jít s námi také Peťka. Máma na to moc není a stejně musela hlídat Sabinku, moji malou sestřičku. Vidím to jako dnes, jak jsem nadšeně vletěla do dveří s lístky na koncert, jenže místo táty se máma bavila v obyváku s nějakým policistou a u toho hrozně brečela. Řekla jsem si, co se asi mohlo stát. Šla jsem za mámou a ta mě objala, div mě neudusila. Pak mi všechno řekli. Rozeběhla jsem se s pláčem do svého pokoje a až do večera jsem z něj nevylezla. Máma z toho byla strašně zoufalá. Teď rok po nehodě si to uvědomuji, že si potřebovala s někým povídat, nebo si jen poplakat a nebýt sama. Tehdy jsem to ale nezvládla, naštěstí mou roli převzala Sabča. Když později u mě na dveře zaklepala Peťa a ptala se, jestli půjdu na domluvený koncert, chtěla jsem říct, že ne. V tom se do toho pustila máma „Marti, běž s Petrou na ten koncert. Nechci, abys tu zůstala a jen ležela a brečela. Se slzami v očích a „nudlí“ u nosu jsem na Petru kývla. Hned mě soucitně objala i s její mladší sestrou Sárou, o které jsem ani v té chvíli nevěděla, že je tu s ní. Sára i Petra na mě počkaly v obyváku a utěšovaly mámu, která zase začala brečet. Když jsem ji tak viděla, byla jsem přesvědčená, že na žádný koncert nepůjdu a zůstanu tu s ní. Máma ale naléhala, abych šla. Stále jsem měla ale tátův lístek a nevěděla, co s ním. Sára žadonila, že chce jít s námi. Usmála jsem se přes zaslzené oči a řekla : „ Tak dobře,“a Sára se rozzářila jako sluníčko. Vystály jsme frontu u vstupu a pak už jsme z konce haly viděly podium. Měly jsme lístky do první řady, tak jsme se prodíraly dopředu přes shromažďující se fanoušky. Koncert byl skvělý , ale neužila jsem si ho tak, jak bych si ho užila, kdyby táta žil a byl tam s námi. Po koncertě jsem se rozloučila s holkama a šla domů. Máma se Sabčou usnuly u televize v obyváku. Vzala jsem ovladač, vypla ji a potichu šla do pokoje spát. Nemohla jsem ale usnout. Když se mi to konečně povedlo, tak jsem se vyděšeně vzbudila a začala brečet do polštáře, pak jsem znovu usnula. Myslela jsem, že už to bude dobré. Omyl. Tu noc i další jsem se budila každou chvíli. Tátova smrt mě hodně vzala.
Tak to bylo až do nedávna. Do noci, kdy jsem překvapivě usnula hned a spala jako mimino.
Sen, který se mi zdál, mě ale vyděsil a vzbudila jsem se s vlhkýma očima. Byl tak děsivý, ale zároveň tak skutečný. Viděla jsem mě s Petrou v autě jejího táty u zatáčky k hlavní silnici. Na kraji silnice stálo policejní auto a vedle něj stál policista. Když se otočil, viděla jsem tvář svého táty a ne cizího policisty. To ale nebylo vše. Z druhé strany hlavní silnice se šílenou rychlostí řítilo červené auto, které dostalo smyk a vrazilo do aut, jedoucích kolem. Auta se srážela jedno s druhým, jako když shodíte figurku domina. Také začne bořit ty další. Vystrašilo mě to, ale uklidňovala jsem se, že to byl jen sen. Když jsem to ráno řekla u snídaně mámě, nebrala to nějak vážně. Odpověděla mi jen: „Martinko, to se ti zdálo. Navíc ti tak zemřel táta. Určitě sis na něj jenom vzpomněla.“ Usoudila jsem, že má máma asi pravdu. Objala jsem ji a šla na autobus. „Ahoj Peťko.“ „Ahoj Marťo, není ti nic? Jsi tu brzo. Čekala jsem, že budeš dobíhat jako vždycky.“ „No, vlastně ani ne.“ „Ani ne? Takže se přece jen něco děje. Řekni mi to.“ „Byl to jen sen, ale byl tak skutečný…“ během cesty jsem jí všechno vyprávěla. Celý den pak proběhl v pořádku.
CRRR… už zase vyzvání budík. Ale dnes víc než jindy se mi nechce z postele. Ani mámino volání mě z ní nedostalo. Když jsem se po chvilce podívala na hodiny, zjistila jsem, že bych už vážně měla vstávat. Pak jsem došla do kuchyně. Máma byla rozčílená. „Dojdeš pozdě na autobus.“ „Mami, to je dobrý, já dnes jedu s Petrou a jejím tátou autem.“ Máma z mého hlasu poznala, že něco není v pořádku, podívala se na mě a viděla, že mám v očích slzy. „Co se děje Marti?“ „ Znovu ten sen. Je to jako bych tam byla. Děsí mě to, mami.“ „To bude dobrý, Marti.“ Mezitím slyším zvonek u vchodových dveří. „Jdu otevřít. To je určitě Peťka!“ Peťa si také všimla, že jsem brečela. Cestou jsem jí řekla, že jsem měla znovu ten sen,ale pak jsme dojeli k zatáčce z mého snu a já přes cestu opravdu uviděla policejní auto. Přepadla mě panika a řvala jsem, ať zastaví auto. „ Co se děje, Martino?“ Zeptal se pan Blažek. „Marti, co je ti?“ přidala se Petra. Neodpověděla jsem a bezmyšlenkovitě vystoupila z auta a hnala se přímo doprostřed vozovky, mávala na auta jak šílená, aby zastavila. V tom za mnou přiběhl policista. „ Vy jste blázen! Co to tu děláte? Vždyť vás něco přejede,“ řekl a táhl mě stranou. Pan Blažek s Peťou za mnou doběhli a byli z mého chování vyvedení z míry. Policista začal řvát na pana Blažka: „Proč jste ji nezastavil? Ta dívka se mohla zabít.“ „Počkejte,“ přerušila jsem je. „Pan Blažek za nic nemůže, byla jsem pryč, než mohl vědět, co mám v úmyslu.“ „A co máte v úmyslu?“ ptal se mě policista. „Já vím, že vypadám jako blázen, ale musíte mi věřit.“ „ Dobře, tak mluvte, slečno! “„Děkuji,“ a začala jsem. „Za chvíli se sem přiřítí červené auto. Jede strašně rychle. Dostane smyk a auta se srazí. Já to viděla.“ Všichni tři se na mě dívali s vyvalenýma očima. Petra ale věděla, že nejsem blázen. Sice to znělo divně, ale začala se za mě přimlouvat. Nepomohlo to. Nevěřili mi. Petra ale ano. Zabavila policistu i tátu a já se opět rozběhla do vozovky. Musela jsem tomu zabránit. Auta zastavovala, přičemž rozzuření řidiči na mě řvali. Policista se snažil zasáhnout, ale já si nedala říct. Už se dělala pěkná kolona naštvaných řidičů, kteří ani nevěděli, proč mají stát. Toho si všiml vrtulník televize, která pravděpodobně byla u otvírání nové nemocnice nedaleko odtud. Vycítili asi žhavou reportáž o šílené holce, co brání provozu jedné z nejdůležitějších cest v blízkém okolí.(Opravdu, tady je provoz obrovský, o to bláznivější byl můj zásah uprostřed silnice.) Vrtulník přistál v ulici, kde jsme nechali auto. Reportéři hned začali točit. Pak se přiřítilo auto z mého snu. Já jsem byla bezbranná a policista mě táhl stranou. „To je to auto. Pusťte mě. Já ho musím zastavit, než se stane ta nehoda.“ „Jak to chceš sama dokázat?“zeptal se. Zřejmě mu došlo, že tam nevyvádím jen tak a podle rychlé jízdy toho auta mi začal věřit. Přišel k vrtulníku a do vysílačky volal: „Policie.“ Zastavte okamžitě červené auto značky Mercedes. Opakuji. Zastavte to auto.“ Auto začalo brzdit. Jakmile se zastavilo, policista šel k řidiči. Podstoupí dechovou zkoušku a zjistilo se, že byl dost opilý. Policista se řidičem odjeli na policejní stanici a večer už byla celá reportáž o mém snu ve zprávách.
Když jsem pak došla do školy, všichni kolem začali tleskat. Připadala jsem si jako hrdina akčního filmu. Na chodbě před třídou mě zastavil Kuba. „Marti? Jsi v pořádku? Není ti nic? “ Tentokrát jsem byla já jak opařená. Kuba se se mnou baví, má o mě strach a dokonce ví i jak se jmenuji. Já si myslela, že ani neví, že vůbec existuji. Trvalo mi celkem dlouho než jsem ze sebe něco dostala. „Díky Kubo, jsem v pořádku.“ „Vím, co se stalo! Ale jak jsi to věděla?“
CRRR … zvoní na hodinu. „ Po škole tě zvu na zmrzlinu. Tam mi to můžeš vyprávět.“ Řekl a kouzelně se usmál. „Moc ráda,“ odpověděla jsem mu a šla do hodiny. „Opravdu,“pomyslela jsem si, jako ve filmu. Zabránila jsem nehodě a získala možná svého prince. A víte co? Ode dneška budu své sny brát vážně. Fakt.