Dobrý člověk, kterého situace dohnala k vraždě a byl odsouzen společností (Část I.)

Byli to mladí manželé. Neměli děti, ale přesto byli šťastní. Poznali se na střední škole a Viktorovi oči Noru okamžitě upoutaly. Když ho poprvé viděla, hned věděla, že to bude on, koho si nakonec vezme.

Deset let po skončení vysoké školy se na střední Viktor vrátil, tentokrát jako učitel chemie. Našli si rozkošný domek dvě stě metrů od školních laboratoří, takže Viktorovi zabrala cesta do práce pár minut.

Nora nepracovala. Když jí bylo třináct let, měli ošklivou autonehodu. Její rodiče při ní zahynuli a Nora vyvázla jen tak tak. Bohužel utrpěla vážná zranění hlavy, takže mívala občas silné bolesti. Viktorovi nevadilo, že je jeho žena nezaměstnaná. Vydělával dost na to, aby oba vedli plnohodnotný život.

Viktorův nejlepší přítel Dan na škole pracoval spolu s Viktorem. Dan byl biolog a biochemik a často, narozdíl od Viktora, zůstával ve škole do noci a tajně pracoval na svých projektech.

Jednou se Viktor rozhodl s Danem promluvit a zjistit, na jakém, že to projektu zrovna dělá.



„Ahoj, Dane.“ řekl Viktor a vešel do laboratorní třídy. Dan zrovna propočítával nějaký vzorec, ale když si všimnul Viktora, tak přestal pracovat a narovnal se. „Skvěle, že jdeš. Musím ti něco říct, ale potřebuji, abys mi slíbil, že to nikomu neprozradíš.“ Viktor zavřel dveře a popošel k Danovi. „Samozřejmě! Že se vůbec ptáš. Víš, že umím udržet tajemství.“ Dan se zaradoval a pokynul Viktorovi, aby šel ještě blíž. „Podívej se.“ Ukázal na mikroskop a Viktor se do něj podíval. „Co to je?“ Zeptal se a Dan se celý rozzářil. „Poslední dva roky na tom pracuji. Když jsem měl první výsledky, tak jsem poslal nějaké vzorce do Akademie, ale odbyli mě s tím, že se zajímají o opravdové vynálezy, ne nějaké hlouposti od středoškolského učitele. Tak jsem na tom začal pracovat sám.“

Viktor si stále prohlížel látku v mikroskopu. „Říkáš, že jsi to vynalezl, ale toto jsou přece živé buňky.“

„Ano, vím. Když jsem tehdy byl na stáži v Amazonii, tak mi domorodci ukázali jednu podivnou rostlinu. Mezi obyvateli vesnice tradovala pověra, že ten kdo rostlinu pozře, tak získá neuvěřitelnou sílu, ale poté zemře ve strašlivých bolestech. Samozřejmě jsem tomu nevěřil, tedy až do té doby, než ji nechali sežrat jednomu psu. Bylo to neuvěřitelné – psisko začalo naprosto šílet a napadlo několik lidí. Dokonce zabilo i krávu! Pak najednou začal kňučet, ochrnul a za pár minut se doslova rozložil před zraky všech.“

Viktor tomu nevěřil, ale nechtěl Dana urazit, proto mu jen řekl, že je to zajímavé.

Dan začal uklízet přístroje. „Myslím, že už je to skoro hotové.“ řekl, „Ještě pár pokusů, a pak s tím půjdu na veřejnost.

„Pomůžu ti.“ Nabídnul se Viktor a začal poklízet zkumavky se vzorky. Dan pomoc přijal, ale raději přítele varoval: „Stačí malá otevřená ranka a ta látka se ti dostane do krve, takže opatrně.“

„Klid, nejsem přece žádné nemehlo, navíc, pokud vím, tak jsi na tom dělal, abys zamezil tomu, co následuje po supersíle – smrti v bolestech, takže pokud jsi už výzkum dokončil, pak se nemusím ničeho bát, ne?“ Dan se usmíval, byl rád, že si o tomhle, tak dlouho utajovaném projektu, může konečně s někým promluvit. „Ještě jsem neskončil.“ Viktorovi náhle vyklouzla jedna zkumavka a s tříštivým zvukem dopadla na podlahu. „Sakra, Dane, promiň, já to uklidím.“ Řekl a ihned začal sbírat střepy. „Viktore, nech to nebo se pořežeš.“ Viktor přestal sbírat. „Pozdě.“ Dan se díval, jak se na Viktorově ruce objevují první krůpěje krve…



Viktor přišel domů až ve dvě hodiny ráno. Nora nespala. Čekala trpělivě v obývacím pokoji a zrovna sledovala nějaký romantický film.

„Promiň, zdržel jsem se u Dana.“ Začal se omlouvat Viktor. Nora se však nezlobila. „Co to máš s rukou?“ Zeptala se a vzala manželovo zraněné zápěstí do svých jemných prstů. „To nic není, jen jsem se trochu řízl. Za chvilku se to zahojí.“

Nora se usmála. Viktor poznal, i přes její něžný úsměv i mírné chování, že ji dnes opět silně bolela hlava. „Měla by sis jít lehnout.“ Rozhodl Viktor a vstal, aby rozestlal postel. Nora nic neříkala. Pomalu a tiše jej následovala do ložnice a sledovala, jak pro ni Viktor s láskou a něžností chystá lůžko.

„Ještě se mi nechce spát.“ Řekla náhle. Viktor se na ni podíval a viděl, že si Nora sundala košilku. „Mě taky ne.“ Odpověděl a začal si také sundávat tričko.

Uběhly tři dny, během nichž se nic zvláštního nestalo. V pondělí si však musel Viktor vzít volno, protože Nora se necítila dobře a Viktor ji nechtěl nechat doma o samotě.

„Ty se o mě tak hezky staráš.“ „Děkuji, pohádkový princi.“ „Jsi ten nejlepší manžel, jakého si žena může přát.“ Tyto a další podobné pochvaly slýchával Viktor denně. Leckomu by se brzy omrzely, ale Viktor věděl, že to Nora myslí vážně, proto si každého jejího slova cenil, jako by ho slyšel poprvé.

„Zlato, prosím, dones mi ty červené prášky na bolest hlavy. Jsou v té bílé skříňce v koupelně.“ Nora si obvykle chodila pro prášky sama, ale teď jí bylo opravdu hodně špatně. Viktor se bez rozmýšlení zvedl a šel pro ony léky. Skříňka trochu skřípala, ale nakonec ji lehce otevřel. Za chvíli už stál s prášky u své manželky.

„Ta skříňka trochu drhne, asi ji budu muset namazat.“ Nora se usmála. Viktor rád pomáhal s opravami domácnosti. „Doufám, že jsi ji zase zamknul.“ Řekla Nora. To bylo poprvé, kdy si Viktor uvědomil, že se něco děje.

„Nebyla zamknutá.“ Řekl a doufal, že se nemýlí. Nora pokřivila obličej. Byla si jistá, že ji naposledy zamkla. Jistě, mýlit se může každý, ale tímto si byla opravdu stoprocentně jistá. Viktor se rozhodl vrátit do koupelny. Zkontroloval bílou skříňku a zjistil, že dvířka jsou doslova vyrvaná ze zámku.

Od tohoto pondělního dopoledne to šlo rychle – jednou Viktor vyměnil kolo u auta bez heveru, podruhé roztrhl lodní lano nebo zcela bez námahy ohnul traverzu. Noře všechno řekl, nechtěl před ní nic tajit, ale věděl, že se o něj začíná skutečně bát.

„Půjdu za Danem.“ Oznámil ve čtvrtek Noře. „Pokud mi někdo může pomoci, tak je to on.“ Nora souhlasila.

(pokračování příště...)