autobus

otevřel jsem oči a zjišťuji, že mám volant. kdyby jenom volant, mám i budík, a hned několik, a těch knoflíků... a pedály mám taky. jsem autobus.
koukám kolem a mám docela dobré gumy. mám radost z dobrého obutí. dostávám povel a otevírám dveře.
- tak co, stará, budeš dnes hodná? dnes je tvůj velký den.
proč STARÁ? otevři oči, blbečku! nejsem ta, a už vůbec ne stará! ježíši, ten mě nasral!
- ještě se ti podívám pod sukně.
pokračoval klidně můj řidič. snad to byl řidič, ale klidně i mechanik, kdo ví. kašlu na něj, budu se s každým nervovat...
cože? prej brzdy. jak já ti zmáčknu brzdu, ty vole mechanickej? ale ne, má tam mladého učedníka. ten pedál, ne, ten vedle. to je ale tele. chudák, musí se úplně vzepřít, aby mohl sešlápnout. to to šimrá, přestaň, neškrabej mi ten výfuk, ještě mi upadne. a je to! neříkal jsem to?! mne nikdo neposlouchá. co to pode mne strkáš, mechanickej? vždyť mi vykroutíš celej bok.
- no musíš nahoru, holka moje, potřebuješ taky nové tlumiče.
-„holka moje,“ ten nedá pokoj?! počkej, počkej, vždyť to bolí, aúú. kladivem do mne, to víš, že jo. já ti tady vyteču a olejem tě celého pochválím, jen počkej.
- a které ty sedačky vyhodím, mistře?
- jaké sedačky, nic se vyhazovat nebude, smrade!
- nerejpej se v tom rádiu pitomečku, ještě tam něco spustíš. ach jo, já se z toho rána zblázním.
- mladej, nehraj si s tím rádiem, odpojíme elektriku! pokračuje mechanik. a už teču, už je to tady.
- a nebuš do mě, blbečku! no, co mi to děláte, lidi, vždyť vám tady zhebnu?! a usnul jsem, jakmile mi vypojili elektriku.
a zdál se mi sen.
- byl jsem učedníkem v servisu a musel jsem odstrojit starý autobus. naštěstí nás na to bylo pět. pokaždé, když nešel uvolnit zrezavěnej šroub a my na něj silou, zdálo se mi, že si ten autobus naříká. říkám mu tiše - neboj, opravíme ti kastli a budeš jako novej. a dostaneš taky novej lak, uvidíš, bude se ti to fakt líbit.
už zase vidím, to je dobře. to je lidí kolem. sakryš, kde mám kastli? to tu budu stát jen tak ve spoďárech?
- neboj, stará, za chvíli budeš fit. ten chlap si prostě nedá pokoj! jen počkej, já si tě vyčíhnu. a teď mi natírají kostru. alespoň je to příjemné. a těch kabelů, co do mne nastrkali, a nových, panečku. nakonec budu doopravdy rád. nebo ráda? no snad vím, co jsem! sakra!
- a zítra ti nahodíme kabátek a pojedeme na zkoušku.
na jakou zkoušku? co to meleš. já se zkoušet tedy nenechám.
a druhej den mi skutečně vrátili mou kastli, a dokonce pěkně natřenou. hlavní mechanik už jen obcházel s notesem a kontroloval. všechno dobrý a můžem jet. jé, mám nové rádio, to jsem zvědav, jakou hrůzu tam pustíš. a jak se ten mechanickej na tu zkoušku vyfikl. však já ho dostanu, náfuku. autobus pěkně předl a čekal, až se vrata úplně otevřou. jsem na cestě a to je paráda. ale ne. brzda a plyn a brzda a plyn. no, ten chlap mi dává zabrat.
- co, holka, nějak se ti nechce.
- no bodejť, vždyť jsem po operaci. chtěl bych tě vidět. a už jedu po úzké okrskové asfaltce. a těch zatáček a zase brzdy a plný plyn a ta blbá automatika taky si řadí, jak chce. pomaleji chlape, vždyť se ti zadýchám. jen počkej. ještě jeden kopec, ještě jedna silná brzda. a už se řítíme dolů a řidič brzdy k podlaze a podřazení žádné a ... to byla prda. a máš to!
autobus leží na boku a celej zohavenej. modrý maják a sirény a řežou mi novou kastli. co to proboha děláte, blbečkové?! boty těžce zraněného mechanika se pohupujou na nosítkách, jak ti dva lapiduši utíkají.
- a příště si dáš majzla!
autojeřáb pomalounku zvedá pomačkanej autobus a nový mechanik jen polohlasem - rozřezat a na díly.