Drama

Den co den, krokem stále stejným v hlavě znějí slova v známé melodii, se vracím na místo, které v mém srdci vyvolává vždy pocit vzrušení. U potůčku, kde voda čaruje linie jako křivky mladé dívky, pod nebem vždy azurově zářícím, u lesa odkud se ozývají tiché hlasy šeptající dávná tajemství, tam já to mám rád.
Ležím-li v trávě šimrající mě po tvářích, připadám si jako v ráji. Vše co mám rád, leží mi u nohou a já popadám dech, jen taktak nad tou krásou, kterou dokázala krajina pomocí své fantazie vykouzlit zrovna na tomto místě. Zde voda, vítr a čas ukázaly, jaký talent v sobě skrývají.
Se soumrakem se okolí začíná proměňovat v tajemnou kulisu zvláštního dramatu. Dějem hry je souboj temného a nebezpečí šeptajícího lesa s dívkou, jejíž křivky vytváří vlny potůčku. To co za svitu slunce vypadá tak krásně a nedotčeně se v noci tváří příliš nebezpečně. Ležím-li v trávě když měsíc ovládne oblohu, nemohu se hnout. Popadám dech, ale ne nad tou krásou, kterou lze vidět pouze za denního světla. Popadám dech z tajemna a nebezpečí, které mne obklopuje. Mou snahu o dosažení stavu snění přestává podporovat můj strach, spojený se zvuky z hlubokého lesa. V hlavě se mi opakuje stále stejná otázka: Proč místo, ve dne tak nádherné se v noci přemění na bojiště, kde by živá duše nevstoupila?
Po dlouhé noci čeká vykoupení. Do černé oblohy se začínají prodírat stužky modrého blankytu. Les a voda končí svůj boj, alespoň než se začne znovu stmívat. Cítím se spokojeně. Na svůj strach jsem myslet přestal a znovu užívám krásy místa. Voda začala znovu cinkat jako jemná zvonkohra ve větru a z lesa se ozývají pouze písně, znějící z úst víl.
Po chvíli začínám mít divný pocit. Najednou mnou projede chlad a já ulehám do trávy, jejíž stébla už mě nehladí, ale řežou. Začínám krvácet. Potůčky krve mne objímají jako milující starostlivá dívka. Sklápím víčka a pomalu začíná slábnout můj dech. Připadá mí, jakoby mizel někde v dáli, jakoby se vzdaloval. Nyní krajinu krásnou a svobodnou zahltilo temno. Mé tělo ležící na teplé krví prosáklé zemi, vypadá jako další postava z neukončeného nočního dramatu.
Den co den, krokem stále stejným v hlavě znějí slova v známé melodii, se vracím na místo, kde už slunce nikdy nedohlédne, ptáci nezačnou pět své písně. Krajinou kdysi tak okouzlující svým tichem proniká křik z mých plic. Už vím, co to byly za hlasy vycházející z lesa, už vím, proč vlny kreslily tu mladou dívku. Je to místo prokleté, ale nepřestanu ho mít rád.