Ty proklatě hnědé oči

Zrovna jsem seděla zabořená do červené kožené sedačky v baru v jedné z nejvíce v noci žijících čtvrtí Londýna, popíjela víno a povídala si se dvěma tmavovlasými muži, s nimiž jsem se znala dlouhých sedm let. A v životě by mě nenapadlo, co se bude dít v následujících pár minutách.
Byly to pro mne těžké časy. Tenkrát jsem tam nebyla pracovně. Práce jsem se totiž musela vzdát kvůli svému psychickému stavu, do jakého mne uvrtaly jedny prokletě hnědé oči a ten jejich zastřený pohled. A právě Alan s Davidem mi pomohli pomalu se z toho dostat ven. Ačkoli na tom měl největší zásluhu Fabian, o tři roky starší kolega, s nímž jsem tehdy měsíc chodila, na něhož jsme všichni tři čekali.
Všechno se zdálo být fajn, měl o být poklidný večer mezi lidmi, ale situace se začala vymykat kontrole poté, co jsem vzhlédla od sklínky červeného ke schodům, které vedly z ulice rovnou do baru.
Pomalu, schod po schodu, dolů scházely něčí chodidla obuté v černých Converskách. O pár vteřin později se objevily i černé rifle a bíločerně kostkovaná mikina, doplněná černou taškou přes rameno. Ale to by na tom bylo to nejmenší. Pořád to mohl být kdokoli. Jakmile jsem ale uviděla onomu člověku do obličeje, samovolně se mi napjaly všechny svaly v těle a já skoro ani nekývla klukům na souhlas, když mi oznamovali, že jeden jde na záchod a druhý objednat další rundu pití.
Poposedla jsem si více do stínu a do obličeje jsem si spustila čerstvě nabarvené vlasy. Nenápadně jsem k ústům pozvedla skleničku, ale z nově příchozího jsem nespouštěla oči. Nemohl vědět, že se na něj někdo dívá, přes dlouhou ofinu jsem viděla stěží i já. Natož pak někdo jiný.
„Slečno, dáte si ještě něco?“ vyrušil mě číšník a já ač nerada jsem se na něj podívala a zakroutila hlavou. Pokrčil rameny a odešel.
Pohlédla jsem na místo, které jsem před tím tak hypnotizovala pohledem, ale nikde nikdo. Po vysokém muži ani stopy. Rozhlédla jsem se kolem a na těch schodech jsem viděla už jen mizící černé boty Converse. Aniž bych sáhodlouze přemýšlela o tom, co si o mém zmizení budou myslet kluci, jsem vzala koženou bundu ležící přes opěradlo pohovky, přehodila si jí přes sebe a do ruky popadla těžkou černou kabelku.
Během několika sekund jsem byla tomu muži v patách. Zastrčila jsem si ruce do kapes a za hodinu sledování jsme došli až k odlehlému parku, kam v noci nikdo nechodil. Něco se mi na tom ale nezdálo. Ten park jsem znala. A až moc dobře. Zastavila jsem se za rozlehlým stromem tak, aby mě nikdo nemohl vidět, a opřela se o něj.
Celé mi to tam nahánělo hrůzu. Ty vzpomínky! Jedna podruhé mi lezly na mozek a já začínala mít pocit, že se mi za chvíli roztříští hlava na milióny malých kousíčků. Nechtěla jsem vzpomínat. Ne teď! A přemýšlela jsem dlouho, než mi docvaklo, co musím udělat pro to, abych se jich zbavila.
Pomalu jsem rozepnula postranní kapsu kabelky a vyndala pouzdro ven. Co nejtišeji jsem odstranila suchý zip, uchopila pevně onu stříbřitě lesknoucí se věc a zhluboka se nadechla. Najednou mě napadla myšlenka, jestli na to mám. Nedělala jsem to přece nějaký ten měsíc. Jestli jsem náhodou nezměkla… Ale s vidinou zbavení se těch bolestivých vzpomínek jsem se vzchopila a s rukama za zády vyšla zpoza stínu stromu.
Muž stojící tak dvacet metrů přede mnou se otočil za mými tichými kroky a já mírně naklonila hlavu na stranu. Zastavila jsem se na místě.
Chvíli jsme na sebe jen tak koukali a já zčista jasna začala nabírat to ztracené sebevědomí. Nevím, čím to bylo. Zda-li tou věcí schovávanou za mými zády, pocitem, že on byl v dané chvíli mnohem nejistější než já nebo to, že se mi blýskalo na budoucnost bez dotěrných obrazů minulosti.
„Promiňte, potřebujete něco?“ zeptal se a já ať jsem uvnitř sebe cítila cokoli, najednou mě zaplnil vztek.
„A proč si myslíš, že bych tu jinak byla, Paule?“ nasadila jsem nejpříjemnější tón, který jsem dokázala ze sebe dostat.
„Faith? Co tady děláš?“ popošel ke mně blíž, ale já instinktivně ustoupila.
„Děje se něco? Proč… proč jsi teď poodešla dál? Faith, já to nechápu,“ zakroutil hlavou, ale zůstal pro jistotu stát na místě.
„Jestli se něco děje? Víš, Paule, teď už se neděje vůbec nic. Všechno se to dělo před několika týdny. Ale to jsi vůbec zřejmě nepostřehl… Ono je totiž hrozně jednoduchý hrát si na drsňáka, využívat toho, jak skvěle umíš hrát na city zrovna když to potřebuješ, ale jakmile tu holku dostaneš na lopatky a můžeš si nad postel udělat další zářez, už se jí neozveš. To je moc hezký. A nejlepší je na tom to, že za všechno potom můžou ty holky. Hodíš to na ně takovým způsobem, že si myslí, že je to jejich vina. Že zřejmě pro tebe nebyly moc dobré, že ti nesahaly ani po kotníky. Ale vážně, Paule. To tě tohle hraní tolik baví? Tak moc si potřebuješ něco dokázat? Já myslím, že už jsi ukázal a dokázal moc, nezdá se ti? Kolik holek jsi takhle dostal – deset, padesát, dvě stě?! Není ti to, sakra, ani trochu blbý? A ještě tady stojíš a ptáš se, co se děje?!“ vybalila jsem na něj a on jen stál a zíral na mě s pootevřenou pusou.
„Faith, počkej, takhle to přece vůbec nebylo. Naposledy, když jsme si psali, já ti doopravdy chtěl odepsat něco jiného, ale když ty jsi mi popřála k narozeninám takovým stylem, jako by to byla jen tvoje nemilá povinnost a já jsem…“
„Ježiši, a jak by ti člověk měl popřát k narozeninám? To jsem za tebou měla přijet, skočit ti do náruče v dárkovém balení a zazpívat Happy B-day?! Vzpamatuj se, prosím tě! Jak jsem ti asi jinak měla napsat? Po tom, co jsme se asi třikrát snažili domluvit, ne počkej. To bylo trochu jinak. Po tom, co jsem ti navrhla někam jít a ty jsi snad tisíckrát řekl, že teď ti to nějak nevychází, ale že bys byl rád, kdybychom se sešli jindy – jak jsem ti potom měla napsat, když jsi se dobrý tři měsíce neozval? Co jsem si potom měla myslet?! Že mě vidíš jako svojí vyvolenou?! Paule, jsi normální?!“
„Faith, vydrž chvilku, já ti to všechno vysvětlím!“ snažil se dál a nevědomky udělal pár kroků blíž ke mně. O to jsem ale nestála a opět couvla.
„Paule, ty jsi to nepochopil, viď? Je konec. Já už o žádné vysvětlování nestojím. Jediné, proč tu jsem, je, že chci vyrovnat účty. Ty jsi mi zkazil skoro rok života, tak já teď zkazím ten tvůj. Ale nebyla bych to já, Faith Blakely, kdybych k tomu nepřidala i nějaké úroky,“ pokrčila jsem rameny a začala se opravdu bavit tím, jaký výraz se mu objevil ve tváři.
„Faith, co chceš dělat?“ ustoupil o metr dozadu a já na rtech vykouzlila andělský úsměv.
„Já? Paule, já ti nemusím říkat vůbec nic, víš? Mám tě tak akorát plný zuby,“ objasnila jsem mu situaci a konečně spustila dolů pravou ruku, kterou jsem před tím měla neustále za zády. Jakmile uviděl, okolo čeho mám pevně omotané prsty, bylo mu více než jasné, co chci udělat. Jediné, co jsem nechápala bylo to, že se nesnažil ani utíkat.
Natáhla jsem ruku před sebe, ustoupila o pár kroků zpátky od něj a poslala mu vzdušnou pusu.
„Teď ale vůbec nechápu, proč jdeš dál ode mě,“ řekl naprosto klidným hlasem, který mě zamrazil na zátylku.
„Protože nechci ty tvoje prohnané hnědé oči vidět moc zblízka a protože nechci mít na ničem svém tvojí krev. Stačí, že tě mám plný zuby. Nazdar, uvidíme se v pekle…“ ukončila jsem naší debatu a tichou anglickou noc přerušil výstřel. Ptáci z okolních stromů polekaně vzlétli a vydali se hledat útočiště jinam.
Otočila jsem se na vlhké trávě o sto osmdesát stupňů a nečekaně jsem narazila do svalnatého hrudníku stojícího jen pár centimetrů ode mě. Poznala jsem ho, ale i tak mě vyděsil.
„Fabiane, co tady děláš?“
„Kluci tě viděli odcházet a zavolali mi.“
„Ty mi to nebudeš vyčítat?“ podívala jsem se mu vzdorně do očí, ale on mě políbil na čelo, chytl mě za ruku a rychlým krokem jsme odešli z onoho mnou poznamenaného parku. Už jsem si myslela, že na mou otázku nijak neodpoví, když si mě přivinul blíž a zašeptal mi do vlasů: „Víš, možná to tak bude lepší…………………………“