Locatio Vita

Každý příběh se začíná psát při narození, ale pravé koření příběhu je každé následné ráno od narození. Při jednom takovém peprném probuzení zastihujeme našeho hrdinu Reného. Je to čerství čtyřicátník. Černou krátkou kštici na hlavě má již dosti prošedivělou a na šlachovité postavě jsou také již patrné známky vyspělého věku. Dokonce i každé vstávání vyžaduje den ode dne větší a větší přemáhání. Možná je to věkem. Možná je tím, že ve svém městském bytě 2+1 nemá pro koho vstávat. Maximálně pro práci, která mu svým způsobem vyplňuje veškerý čas, který jí rád poskytuje. Ne že by byl René vorkoholik, ale drahocenný čas, který on sám dobrovolně věnoval svému zaměstnání se dřív či později musí vrátit v podobě ocenění, nebo spíše toužebného povýšení, které se mu jaksi vyhýbá obloukem. Stále je v té malé buňce na konci dlouhé chodby a zavalen stohy popsaných papírů. Kde tráví většinu svých dnů. Když není tam najdete ho zcela jistě ve svém malé bytě. Jak si čte-sám, sleduje oblíbené pořady-sám, vaří-sám, jí-sám, usíná-sám a nebo jako teď se pokouší vstát-sám. Leží již sedmou minutu, od doby kdy mu zazvonil budík, a kouká do bílého stropu. Dalších osm minut tak bude ležet. Den od samého jeho počátku má převeden do čísel a každý úkon má svou přesnou dobu. Budík vlastně už ani nepotřebuje. Probudí se velmi často sám od sebe, pokud tedy vůbec usíná, přesto by ho nic na světě nedonutilo prolomit jeho zvyky a vstát v jiný čas než v šest hodin a patnáct minut ráno. Svých patnáct minut ranního klidu věnuje snům a představám jaký jeho život mohl být kdyby… tupě hledí na bělostný strop, ob rok vymalovaný, a sní. V moment kdy se mu v oku zablyští slza pozná že je nejvyšší čas vstát, aby dodržel svůj řád. Utře slzu, která si mezi tím již začala razit cestu po jeho ne perfektně oholené tváři, usedne na kraj postele, protře si tvář. Zvedá se na nohy. Pozvolna protáhne celé tělo a pečlivě si ustele postel. Pak přechází po vychladlých parketách do druhé místnosti sloužící jako kuchyně a jídelna. Vyndá z poličky kameninovou nádobu s kávou, kterou přesně nadávkuje do překapávače v němž je již od večera voda přesně na dva šálky. Jeden teď a druhý v pět večer kdy přichází z práce a tuto odleželou a ne moc chutnou kávu si ohřívá v mikrovlnné troubě. Během doby než se šálky pozvolna překapou přejde kousek dál do koupelny na svou ranní údržbu. Přesně v šest třicetpět vychází z koupelny osprchovaný, oholený, s vyčištěným chrupem. A právě v tu dobu káva dosáhla stupně kdy je akorát k pití. Vše přesně na čas. Usedne k malému stolku se dvěma židlemi, ta druhá je tam spíše pro dekoraci, a pozvolna usrkává svůj ranní šálek v tichu a klidu domova. Takový je René. Lidé kteří ho neznají by řekli že je divný, ale ti kteří ho znají ví, že je jen velmi smutný. Bohužel nikdo Reného nezná, tak zůstává pro svět jen tím divným sousedem a spolupracovníkem. Půl kávy je dopito a to je čas na to, aby se René oblékl do dvouřadého obleku určeného pro jeho kancelářský život. Dnes je středa tak si na sebe bere tmavě modrý s bílou košilí a černou vázankou, k tomu černé lakýrky. Takto oblečen dopije již skoro studenou kávu ze šálku, který ukládá do dřezu. Do pravé ruky vezme koženou aktovku, klíče do levé kapsy u kalhot a vychází z bytu číslo dvanáct. Položí aktovku k nohám. Vyndá svazek klíčů a zamyká. Klíče opět zandá do levé kapsy a aktovkou v ruce míří po schodech ke vchodovým dveřím. Těsně před vchodem se zastaví u schránky na dopisy otevře ji, i když mu chodí jen letáky a opravdový dopis od někoho mu nepřišel již léta, přesto to opět není důvod proč porušovat zaběhlý řád života. Ano opět jen letáky tedy jen jeden leták. Světle modrý kus papíru na něj vykukuje z kovového vězení a René se stává jeho vysvoboditelem. Většina lidí co znám rozděluje to co najde uvnitř svých schránek na dopisy a letáky/prospekty. Ty první uschovají a přečtou si je v klidné chvilce a ty druhé vezmou do ruky, aby je u nejbližšího koše vyhodili. René takový nebyl. Hleděl na leták jako školák na milostný dopis. Očima hltal jeho barvu, která mu v ten moment prosvětlila den víc než kterákoliv duha co kdy viděl. Bojácně jej uchopil tak něžně jako by se měl papír při nešikovném zacházení rozplynout jako pára a to pan René nechtěl ani v nejmenším. Vyjmul ho z příšeří schránky, obrátil jej a začetl se do jeho sdělení:

Locatio Vita

Máte již dost svých životů?
Máte neustále pocit že je něco špatně?
Máte sny a už vás nebaví snít?

Jsme tu pro vás!
Locatio Vita tel.:608 565 222

René se zachvěl vzrušením i lehkým zármutkem. Představa, že nějací lidé mají stejné pocity jako on ho rozesmutnila a ještě víc ho rozesmutnilo to, že někdo na trápení lidí vydělává. Zahloubán studoval kus papíru a zkoušel z něj vyčíst víc než na něm bylo. Ani si nevšimnul člověka, který kolem přešel a též mířil ven. Byl to jeho soused z čísla jedenáct. Nejspíš taky mířil do práce. René se probral z transu a automaticky pozdravil. Soused mu stejně roboticky odpověděl a zmizel za vchodovými dveřmi. Tak to bylo vždy a všude. Jen nucená společensky uvědomělá slušnost. Pan René se naposledy zahleděl na lístek. Zmuchlal jej a vyšel se ven za sousedem. Cestou zahodil kuličku papíru do zeleného odpadkového koše stojí na zastávce tramvaje. Na zastávce čekalo pár lidí. Opravdu pár. Dva. René byl třetí. Všichni tři si drželi odstup od dvou ostatních. Ale ne takový, aby se nestihli důkladně prohlédnout. Navzájem se sledovali. Dedukovali. Paranoidně studovali do příjezdu tramvaje. Její řidič, chlápek v letech zíval když přijížděl. Každý řidič vypadá stejně. Jako nějaký automat bez nohou ve stejnokroji. Pana Reného to vždy pobavilo a většinou na řidiče musel myslet celou cestu do práce, ale dnešek byl trochu jiný než ostatní dny. Sedl si na vychladlé místo v zadu, aby měl kontrolu nad celým prostorem. Když ho to po čase začalo nudit zahleděla se na řadu reklam, které tak často rády zdobí městskou hromadnou dopravu. Pohledem přejížděl nové a staré. Špatné a ještě horší. Než jeho oči zakotvili na jedné nové a přesto povědomé. Na světle modrém pozadí byl muž s vizáží úspěšného podnikatele. Úsměv od ucha k uchu mu zdobil přívětivou tvář a pravou rukou jako by zval všechny, co ho zahlednou, k sobě na kávu a přátelský rozhovor. Ano takto vypadá hodně reklam, ale tato byla jak to jen říct, snad víc opravdová, pokud to u reklam jde, než jiné. Nad jeho dokonalým účesem stálo bílým nápisem Locatio Vita. Pan René si okamžitě vzpomněl na svůj leták a začal si urychleně prohledávat kapsy. Chvilku trvalo než mu došlo, že jej před pár minutami vyhodil. Jeho zvědavosti to ovšem nedalo zvednul se, když to udělal padlo na něj pár pohledů spolucestujících, a šel se podívat na reklamu blíž. Jenže samotná reklama mu nic víc neřekla krom telefonního čísla, názvu společnosti a věty: Proč zahazovat svou šanci?. René se nemohl zbavit dojmu, že se mu ten kus papíru snaží něco říct. Hlas z nahrávky mu oznámil že je tam kde se nachází tedy před svým druhým domovem, svou kanceláří. Vyšel z tramvaje. Ještě zaslechl název další zastávky. Pomyslel si: sakra kdo ty nahrávky vůbec namlouvá?. S jistotou, že na tuto otázku nikdy nenajde odpověď, ji vypustil z hlavy a zamířil směrem jako každé ráno před tím. Silnice byly vlhké od vozidel na jejich údržbu. Iluze čistoty, novoty a péče. René do této iluze vstoupil, aby se dostal na druhou stranu, kde stála šedivá budova. Nudná budova plná malých komůrek ve svých útrobách skrývala mrazivé ticho, které začínalo od vrátnice, kde se nyní pan René nacházel, až po kancelář ředitele úplně na vrcholu této šedivé hory. René udělal tři kroky a půl, aby se dostal k vrátnému a vyzvedl si svůj lístek a označil na něm čas svého příchodu. U přepážky nahodil milý úsměv, byť hraný tak aspoň něco než tuhý, vážný pohled vrátného.

„ Dobrý den “ Přihodil René k hranému sladkému úsměvu.
„ Číslo?! “ vyštěkl vrátný.
Renému spadl úsměv do obvyklé kamenné podoby. Jiskřička, která nebyla hraná, opadla a stál tu zase ten strnulý úředníček.
„ 45 “ prohlásil suverénně bez známky slušnosti.
„ Tady “ a muž za přepážkou strčil do rukou pana Reného zelenkavou kartu s políčky a lištami s tučným číslem 45, což bylo číslo pana Reného. Ten jí vzal a zasunul do přístroje namontovaném na přepážce. Přístroj cvaknul. René kartu podal zpět vrátnému a ten aniž by se na číslo 45, které stálo úplně smířeně se svým osudem, podíval strčil kartu do šuplíku. Pan René zamířil k výtahu, do čtvrtého patra, ke dveřím pět a čtyřicet. Jakmile stanul na chodbě ve čtvrtém patře viděl, že se tady opět nic nezměnilo. Stejné bílé dlaždice na zemi, stejné zdi a stejné světlé dveře v napodobenině dřeva. Na nich byla čísla a z pod čísel, tedy za dveřmi se ozývali klepance do psacích strojů. Přes ten tlukot, jenž byl na první poslech nesourodý, ale po chvilce se stával pro posluchače pravidelnějším a pravidelnější až nakonec zcela harmonickou úřednickou operou, byl překryt hluboký klid, uvádějící Reného do rozpaků. Věděl, že vrátný byl na několik hodin poslední člověk se kterým přišel do kontaktu, jestli se tomu tak dalo vůbec říkat. Co tady René pracuje nevzpomíná si, že by na svém patře viděl nikoho jiného. Vlastně si ani není vědom, že by v celé budově úřadu spatřil jiného zaměstnance krom vrátného. Přesto tady jistě jsou. Slyší práci. Jejich práci. Ale svou zatím nikoliv. Rychle zamířil na konec chodby ke své kanceláři a při cestě vyndal z levé kapsy kalhot klíče, aby začal pracovat o pár sekund dřív. Klíč, zlaté barvy, zapadl do zámku. Jeho zoubky se zakousli a nepustili. Dvakrát se otočil kolem své osy. Bylo odemčeno. Panty se hnuly. Vypínač cvakl. Žárovky zavrčeli a rozežehnuli se. Proud světla osvětlil pevný dřevěný stůl uprostřed místnosti, malé okno mířící stejně do zdi vedlejší budovy a papíry. Moře papírů, listin a dokumentů válející se po stole po zemi i vypadávající ze skříní po pravé straně místnosti. Dveře za Reném se opět zavřely a on zasedl ke stolu, otevřel svou aktovku a vyndal další stoh papírů položil ho před sebe a začal se jimi probírat. Z jedné hromádky ubíral, na jinou přidával, občas nějaký dokument vyhodil do koše a jindy zase jiný vzal a dal ho do velkých desek v jedné části skříně, která snad byla v místnosti jediná srovnaná. Hodiny se vlekli. René sice neměl hodiny, ale plně vnímal čas ze sousední kanceláře kde co pohyb sekundové ručičky znamenal jedno cvaknutí psacího stroje. Listiny se pozvolna přelévali z jedné strany místnosti na druhou a naopak.
Klep, klep. Ze druhé strany dveří se ozval známý zvuk úřední pošty. To pro Reného znamenalo jen další papíry navíc. Trpně se zvedl ze židle a otevřel pomalu dveře. Chodba byla opět prázdná pouze klapot. Jeho pohled spadnul na zem před dveřmi. Byla tam další hromádka s papíry a jak vidno i pár dopisů s instrukcemi z ředitelství. René štos sebral a opět zavřel dveře. Posadil se do židle a nové papíry hodil před sebe. Zničeně je pozoroval jako by to byl jeho rozsudek smrti. Opřel si na to i čelo o zatnutou pěst. Zhluboka se nadechl a druhou rukou hromádku víc rozložil po stole. Mezi záplavou bílého papíru se objevil růžek světlé modré, což pro člověka obklopeným jedině bílou barvou bylo něco jako pro dítě návštěva cukrárny. Narovnal se, ruka jenž ho dříve podpírala se proměnila v pinzetu a on velmi pomalu vydoloval z hromady jediný list. Leták. Světle modrý leták.

Locatio Vita

Ozvěte se René,

Jsme tu pro vás!

Locatio Vita tel.:608 565 222
René úlekem vyskočil ze židle. Při tom shodil velkou horu dokumentů na pravém horní rohu pracovního stolu. Ta se rozvalila jako lavina po místnosti až k Reného nohám. Této úřednické noční můře nevěnoval pozornost jakou by normálně věnoval. Hypnoticky hleděl na lístek, kterým pořád držel křečovitě v ruce a pomalu lapal po dechu. Srdce se mu rozbušilo na nebýt hrudního koše letělo by z těla a narazilo do stěny. Nohy mu takové vzrušení nevydrželi a opět se usadil, spíše složil, na židli. Lístek mu s nezvládnou rukou spadl k boku, ale oči se ani o trochu nepohnuli a dál se dívali stejným směre,ve kterém by byl světle modrý lístek pokud by mu ruka nespadla. Tedy René seděl a hleděl do prázdna. Zčistajasna vyskočil a zamířil ke dveřím na chodbu. Pro jistotu se po ní rozhlédl jestli neuvidí náhodou poslíčka co roznáší poštu. Náhodou neviděl. Tak vyšel ze své kanceláře a popošel k vedlejším dveřím s číslem 46.
Za nimi slyšel šeptající hlas a občasné šustění papíru. Po jeho zaklepání na tyto dveře obě činnosti, které do teď slyšel, ustali. Za číslem 46 nastalo ticho přerušené decentní a nejistým „dále“. René otevřel poprvé dveře jiné kanceláře než své. Za nimi se skrýval menší plešatý mužík s dlouhým plnovousem, který byl sotva vidět za pracovním stolem, jenž byl plnější tiskovin než reného stůl. Kulaté brýle zvýrazňovali mužíkovi červené oči a tmavé kruhy pod nimi. Vypadal dosti zašle jako jeho starý, nemoderní smoking plný prachu.
„ Vy jste revize?“ zeptal se mužík bojácně.Hleděl při tom na Reného prosebným pohledem.
„ Ne nejsem. Jen jsem se chtěl zeptat jestli vám dnes přišla pošta.“ Tato otázka se Renému zdála lepší než otázky jestli mu nepřišel podivný lístek s jeho jménem.
„ Ne prosím. Strpení. Ještě to nemám. Prosím dejte mi ještě nějaký čas. Já, já tu práci potřebuji…“ a v mužíkových očích se zaleskli slzy. To Reného dosti znejistilo.
„ Nebojte se pane, já nejsem revize. Jen se chci zeptat na poštu.“ Znovu a jemněji podal svou otázku René.
„ Pošta? Poslal jsme snad něco špatně? Nějaký důležitý dokument? To snad není možné. Vše důkladně kontroluji i když mi zrak neslouží jako dřív…“ zakňučel mužík a zoufale tikal očima v myšlenkách.
„ Pane, jsem tady váš kolega z čísla 45. Ne žádná inspekce. Jen jsem se chtěl zeptat…“ začal vysvětlovat náš hrdina než byl přerušen mužíčkem, který z bojácného hlasu přešel do divokého štěkotu.
„ Takže jste číslo 45? Aha, a to se mě opovažujete rušit?! Nemáte dost své práce? Víte kolik času jsem teď s vámi ztratil?! A ještě se představujete jako revize! Jak nehorázné! Budu si na vás stěžovat! Ven! Rychle ven! Nechci mít kvůli vám nějaké nepříjemnosti! Ven!“ rozkřičel se mužík a vzhledem ke svému věku vyskočil ze židle dost mrště a vystrčil Reného zpět na chodbu. Než René stačil cokoliv říct na svou obhajobu byl opět sám za zavřenými dveřmi s číslem 46. Vrátil se zahloubán do své kanceláře. Usedl opět na židli. Po chvíli začal hledat lístek. Zmizel. Určitě zmizel, pomyslel si, byl zde a už není. Přelétával pohledem celou kancelář. Když sami oči nepomohli volali na pomoc ruce. Jakmile René chtěl prohrábnout první štos lejster spatřil ve své ruce hledaný lístek, který jeho ruku po celou tu dobu neopustil. Znovu jej obrátil k sobě a pro jistotu si ho znovu přečetl:

Locatio Vita

Ozvěte se denně,

Jsme tu pro vás!

Locatio Vita tel.:608 565 222

Denně? A ne René? Usmál se nad svou nepozorností. Avšak nepozornost nevysvětluje tři neuvěřitelné náhody jak se mu tato společnost během několika hodin podbízela. René nevěřil v osud nebo předurčení. Nicméně musel uznat že na této situaci je něco značně znepokojivého. Hodil lístek na stůl před sebe a zadíval a se z okénka. K přemýšlení stačí jen nepatrný kousek přírody, volnosti, prostoru. Když se po chvíli opět zadíval na lístek odhodlaně vzal telefon. Sluchátko si podržel u ucha ramenem. Lístek si přisunul blíž a vymačkal na číselníku 608 565 222. poté si sluchátko přehodil do ruky a poslouchal jak se jeho aparát spojuje s jiným za doprovodu šumění a praskání. Konečně druhá linka začala vyzvánět. Poprvé. Podruhé. Potřetí. Počtvr…
„ Dobrý den, dovolali jste se do společnosti Locatio Vita. Tímto zavoláním se již váš život změnil. Cena vám již byla vyměřena. Prosím čekejte na změnu.“ Oznámil nahraný hlas.
„ Halo, Halo?“ zaskočeně se dožadoval lidské odpovědi René. Ovšem dostalo se mu jen…
„ Dobrý den, dovolali jste se do společnosti Locatio Vita. Tímto zavoláním se již váš život změnil. Cena ....“ René zavěsil. Nyní litoval že vůbec volal. Co to mělo znamenat? Vzal lístek do rukou a ještě jednou si jej prohlédl. Nic víc ovšem z něj nevyčetl, tak jej roztrhl a vrátil se opět ke své práci.
Budova úřadu kolem čtvrté odpoledne upadala do podivného klidu. Šum v kancelářích pozvolna ustával a do půl páté bylo absolutní ticho. V té době se otevřeli konečně i dveře 45 a z nich vyšel René. Zamknul. Zkontroloval dveře jestli jsou zamčené. A zamířil domů. Ve vrátnici vykonal podobný rituál jako ráno. Stejně tak s tramvají. A stejně tak u své domovní schránky, musel zjistit jestli mu nepřišlo konečně kýžené psaní. Nepřišlo. Tak zamířil ke dveřím svého bytu. Těšil se na šálek kávy o páté. Klíč zapadl. Zámek pustil svého majitele přes práh. Aktovku položil vedle botníku. Zul si lakýrky na tomtéž místě. Všude bylo již rozsvíceno. Reného to ani trošičku nepřekvapilo. Nepřekvapilo ho ani když přešel do kuchyně a na jednom vařiči sporáku bublal kastrol s velmi vábně vonící směsí. Přišel k směsi, zamíchal ji a okusil.
„ Ha, chytla jsem tě. Zločinec chycen při činu! Co to děláš lumpe?!“ ozval se za Reného zády ženský hlas. René pustil vařečku, ze které ochutnával, zpět do kastrůlku. A volné ruce zvedl nad hlavu.
„ Nic. Přísahám, že nic. Jsem jen hladový úředník co šel náhodou kolem a tady ucítil tu nádhernou vůni. Nezlobte se paní, že jsem tak drzý. Zavoláte policii?“ snažil se René pronést ve vší vážnosti, ovšem nevydržel a jeho provinilá řeč byla zkreslena ničemným úsměvem. Ten se změnil ve výbuch šíleného smíchu, když se otočil. Uviděl krásnou tmavovlásku, s jiskrnými očima, úzkými rty, bělostnou pletí a svůdnou postavou. Jak stojí před Reném a paličkou na maso poklepává o dlaň ruky. René si nemohl pomoci, ale když viděl tak krásnou a křehkou ženu jak se na své sladké tváří snaží vyčarovat zlý výraz, avšak její tmavé oči září štěstím a nezištnou láskou. Renému to přišlo až příliš komické.
„ Taaak mladý pán se ještě tomu drze směje! “ pronesla žena o něco sladčeji.
„ Promiň, Andělko, ale mladý pán si nemůže pomoci “ zahýkal René.
„ Tak nemůže jo? Nemůže?“ a Andělka na ta slova jemně klepla Reného paličkou. „ Nemůže si pomoci? A kolikrát ti tvá milá, hodná žena říkala, abys neochutnával dokud jídlo není hotové?!“ každé své slovo zakončila jemným bouchnutím paličky do různých částí těla Reného, které se v danou chvíli odkrylo.
„ Dost prosím, nemuč mě! Já nemůžu dýchat! To je proti ženevským konvencím“ zahýkal René, který se válel už na zemi a nemilosrdně se dusil smíchem, který se zintenzivnil každou ránou paličky.
„ Tak dobře. Nechám tě být. Pro tentokrát. Ale musíš se vykoupit pusou.“ Zahihňala se Andělka. René si otřel slzy a pozvolna smíchem jen už pobafával.
„ Jednu? Dostaneš jich kolik chceš.“ a strhnul svou paní k sobě na zem. Zahrnul jí polibky. Poté se najedli-společně, během jídla jí vyprávěl jak podivný dnes měl den bavili se-společně, sledovali oblíbené pořady-společně, myli nádobí-společně, smáli se-společně a nakonec usínali-společně. Anděla usnula první. René sledoval její tvář v příšeří pokoje. Sledoval jak se zvedá a opět padá přikrývka. Jak jí ve spánku cukají koutky. Pak i on upadl do hlubokého spánku s vědomím, že toto je jeho druhá část duše. Bytost, kterou miluje víc než sám sebe. Člověk bez kterého by raději nežil.
Budík Reného probudil jako vždy v šest hodin ráno. Ten se opět patnáct minut věnuje snění. Až slza ho donutí vstát. Jako každé ráno všechny potřebné úkony vykoná naprosto automaticky. Ve schránce nachází světle modrý lístek. V tramvaji zahlédl reklamu. V pracovní poště najde ten samý lístek. Nevěří v osud nebo předurčení ale tohle nemůže být náhoda…

Konec