Bláznivá

,,No tak, usměj se!" snažil se Luke. Mary povytáhla koutky úst, aby mu vyhověla,ale jen na velmi krátký okamžik. Stihl to zdokumentovat svým fotoaparátem.
Zvedla se ze země a vytrhla mu jej z ruky. Pelášila dolů z kopce a ted se smála doopravdy. Těšilo jí, že je rychlejší než on. Když se jí zdálo, že už ho má za zády, vždy našla sílu, díky které ještě nabrala na tempu. Jako i ted. Utíkala a utíkala. Donutila se ohlédnout. Nebyl tam. Zakoulela očima a šla mu naproti. Vydýchavála se a v duchu si představovala, jak se mu zase bude smát a on jen pokrčí rameny a obejme ji. Jak ona ho milovala...
Už ušla slušný kus a stále ho neviděla. Její dobrá nálada ubývala, začala být podrážděná. Myslela si, že se jí zase někam schválně schoval. Podobné legrácky ho napadaly jen občas, ale o to byly otravnější. Vždy totiž udělal nějakou pitominu, když se to zrovna nehodilo. Už byla na vrcholku kopce a stále ho nikde neviděla.

,,Už se můžeš ukázat!" volala, ale věděla, že je to marné. Odněkud na ni vyskočí, aby ji vystrašil. Myslí si, že je to legrace. Občas je jako dítě. Rozhodla se tentokrát mu to netolerovat. Půjde domů a na něj se vykašle.


Už uběhly tři hodiny a on se stále nevracel. V rukách měla hrnek s čajem, který se nebezpečně chvěl. Začala být děsivě nervozní. Ale neměl přesně tohle v plánu? Nechtěl ji trochu potrápit? Snažila se uklidnit, ale když hodiny ubíhaly a najednou byla půlnoc, dveře se neotevíraly, popadla mobil a zavolala policii. Chtěla mluvit vyrovnaně, ale hlas se jí chvěl. Když zavěsila, naplno se rozplakala. Měla náhle pocit, že se něco děje, něco je v ošklivém nepořádku.
O pár minut se rozezněl zvonek. Čekala policistu. Mýlila se. Ve dveřích stála její sousedka, na tváři smutný výraz.
,,Co se děje?" vypískla Mary vyděšeně. Sousedka se zatvářila ještě víc lítostivě. ,,Už zase, Mary?" řekla. Mary nechápala. Co zase? Co udělala?
,,Nerozumím," odvětila zmateně.
Sousedka zavrtěla hlavou. ,,Kdy už to přijmeš? Kdy se s tím smíříš?" ,,S čím?" stále nechápala Mary.
,,S tím, že Luke je po smrti." Málem upadla. Celý svět se zatočil a pak se zbořil. ,,C-cože? Zemřel? Kdy?" dostala ze sebe. Sousedka se pohnula směrem k ní a přidržela jí. ,,Před dvěma lety. Spadl s tím letadlem přece." Mary myslela, že sama ted na místě zemře. Protože si vzpomněla. Všechny ty hořké vzpomínky vypluly na povrch, ačkoliv je v sobě dusila. Všechny ty halucinace, ve kterých viděla manžela se náhle rozpouštěly, mizely pryč a bolest se dostala k povrchu.
Na prchavý okamžik sousedce věřila. Ale pak se halucinace vrátila. Mokrá, rozcuchaná a překrásná. Hladila a objímala vzduch, který jí do ucha šeptal slůvka lásky a sladké omluvy.
Zavřela oči a usmívala se, objímala pro ostatní neviditelného Luka. Vypadala štastná, až sousedce vyhrkly slzy dojetí. Ty v očích měla i když byla při tom, jak Mary odváželi do ústavu. Protože ona se nebránila. Objímala Luka a nic jí nemohlo rozházet.