Podivuhodná existence

„Ukončete nástup, vlak je připraven k odjezdu.“
Ne, počkej, nesmíš odjed… Prosím nenastupuj do toho vlaku. Nenechávej mě tady. Nemůžeš odjet. Vím, že pokud odjedeš, tak už se nevrátíš. Zastav! Vím,že mě slyšíš. Zůstaň! Prosím… Je toho tolik co jsem ti nestihla říct. Ještě jsme nezažily to, co jsme chtěly. Co naše plány? Naše budoucnost…? Pokud nastoupíš do toho vlaku, všechno odjede s tebou.
„Ukončete nástup, vlak je připraven k odjezdu.“
Dveře se zavřely. Stojíš za staženým oknem a hledíš na mě. Rve mi to srdce. „Je už moc pozdě. Sbohem.“ Vagóny se začaly pomalu rozjíždět. Naposledy jsi vystrčila hlavu z okna, poslala mi polibek a pak už jsi byla daleko na to, abych na tebe mohla vidět.
O pár dnů později
Už je skoro půl 4 ráno a já ještě ani nestihla usnout. A asi už se ani o spánek nemá cenu pokoušet, stejně bych za chvíli musela zase se probudit. Musím si dát kafe, za tuhle noc už 3 a procházka mi možná taky udělá líp. Hodila jsem na sebe bundu a šla ven. Je zvláštní pozorovat velkoměsto v noci. Je to něco úplně jiného. Občas narazím na nějakého feťáka či ožralu, ale jinak to ticho, ten klid. Uklidňuje mě světlo pouličních lamp. Jdu přes park a uvažuji nad tím, jak moc je podivuhodná má existence. Nejsem si schopná odpovědět a přitom nad tím usilovně uvažuji už několik dní. Vlastně od chvíle co odjela. Chci být smutná, utápět svůj žal v alkoholu, řezat si žíly. Řešit jaká mě to potkala velká ztráta. Ale nejde to. Ve chvíli, kdy nad tím začnu jen uvažovat, znovu se mi vybaví její krásná tvář, její poslední vyznání mi lásky. Všechno to krásné co se událo a úplně to přebije ten smutek a bolest. Zůstane mi pak jen myšlenka mé podivuhodné existence a významu mého nynějšího žití.
Pomalu začíná svítat, sedím na lavičce a koukám na řeku. Včera jsem napsala dlouhý dopis, vložila ho do skleněné láhve a hodila přesně to této řeky. Pokud to náhodou někdo vyloví a přečte si to, asi se bude smát. Měla jsem takový zvláštní záchvat úzkosti. Napsala jsem tam, jak moc mě sere všechno kolem mě. Práce, ve které se poslední dobou strašně nudím. Byt, který se mi zdá strašně prázdný. Slunce, které mě obtěžuje většinu dne a mnoho dalších podobně nesmyslných věcí. Vlastně původně jsem chtěla psát o konci jedné velké lásky, ale skončila jsem s tím hned u druhé věty. Protože se mi zlomila tužka. Vím hloupá výmluva, ale nic jiného mě v té chvíli jako důvod přestat o tom psát nenapadlo.
Koukám jak voda plyne a snažím se na ni přilepit co nejvíc toho svého trápení, aby tak jako skleněná láhev i to trápení odplulo po proudu někam hodně daleko. Jenže to moc neumím. To ona, ona na to byla přímo expert. Voda pro ni byla tím nejlepším psychologem. Doteď nevím, proč vlastně odjela. Prohrabávala jsem se věcmi v bytě a objevila jsem pár starých fotek, náš tajný deník a krtečka na blbosti. Ale ani stopu po něčem co by nějak ovlivnilo náš vztah. Netuším v čem byla ta osudová chyba. Krom toho, že v tom, že jsem ji nechala nastoupit do toho vlaku.
Nemůžu koukat celý den na vodu a tak jsem se odebrala do práce. Zas ten stereotyp a ta nuda. Celou poradu jsem proseděla vzadu u okna a vůbec nevím o čem se ti páni inteligenti bavili, bylo mi to jedno. Stačí jen předstírat, že posloucháte, ve správnou chvíli kývnout hlavou a je vše v pořádku. Kupodivu mi to dnes rychle uteklo a tak hurá do toho světa šílenství. Je pátek a většina lidí sedí v barech a uchlastává se k smrti. Přesně do jednoho takového baru mám namířeno. Je tam narváno, hrají celkem slušnou hudbu a tak si jdu sednout k baru. Celkem milý barman se ptá co bych si dala a já jako vždy řeknu „něco hodně silného.“ Koukám na lidi, jak jsou uvolnění, jak se baví. Sleduji jejich pohyby. Přemýšlím, nad čím asi uvažují. O čem mluví, co se jim honí hlavou. Po třetí skleničce opouštím bar. Vracím se domů a v tom mě zaujme nějaký dětský hlas. Otočím se a uvidím malou holčičku. Věk odhaduji na 9 let. Sedí na lavičce a něco si pro sebe povídá. Přisednu si a sleduji ji. Vypadá to, že si mě ani nevšimla. Po chvilce se ke mně otočí a řekne, že chce být sama. Chvilku protestuji, že tak malé dítě by v tuhle dobu nemělo být samo venku, ale ta holčička jako by mě neposlouchala, zvedla se a utekla někde do tmy mezi stromy. Chtěla jsem běžet za ní, ale nikde jsem ji neviděla. Stála jsem jak opařená. Hlavou se mi hodilo spoustu otázek, ale zase jsem na žádnou neznala odpověď. Ještě chvíli jsem pak hleděla do tmy a po cestě se neustále otáčela. Ale pak už jsem ji neviděla.mPřišla jsem domu a svalila se na postel, ještě chvíli jsem obdivovala díry ve stropě, ale pak jsem usnula. Asi po hodině spánku mě probudila esemeska. Normálně na noc mobil vypínám, ale po několika probdělých nocích, jsem úplně zapomněla na to, že nějaký mám. Byla jsem strašně unavená a vůbec jsem neměla sílu tu esemesku číst. Řekla jsem si, že to určitě není nic důležitého, že to počká do rána a znovu jsem usnula.
Zdál se mi sen. Byl zvláštní, viděla jsem v něm sebe a ji. Vše bylo tak jak kdysi. Tvořily jsme ten nádherný pár. V tom snu byla i ta holčička, kterou jsem potkala na lavičce. Adoptovaly jsme ji. Uložily jsme ji ke spánku a samy si šly lehnout. Povídaly jsme si. Řešily jsme naše životní cíle. Povídaly jsme si o našich životních cestách. Nakonec jsme došly k závěru, že každý žijeme se svou podivuhodnou existencí. Že i když naše životní cesty jsou jiné, všichni se nakonec sejdeme v cíli. Smrt je cíl a každý musí ujít kus své cesty, aby k cíli došel. Každý jde jinak dlouhou cestu, jinak klikatou. Jeden má na růžích ustláno a jiný padá z jedné jámy do druhé. Ale těžko říct, kdo z nich nakonec víc zažil.
Probudila jsem se. Měla jsem dobrý pocit. Možná proto, že jsem se po dlouhé době konečně vyspala, ale možná proto, že jsem si uvědomila, že má podivuhodná existence má svůj cíl. Že můj život není zbytečný a že i když jsem zrovna v jámě, můžu se z ní vyškrábat ven a pokračovat. S myšlenkou, že to nebude snadné, ale možné to bude jsem se vydala do kuchyně chystat si snídani. Asi jsem to konečně překonala. Můžu zase volně dýchat. Můžu zase žít. Najednou jsem si vzpomněla na tu esemesku, která mi přišla v noci a vydala jsem se zpět do ložnice k mobilu.
„Ahoj, omlouvám se, že píšu tak pozdě. Ale právě nasedám do vlaku a vracím se domů. Pokud tedy ještě nějaké domů je. Byla hloupost odjet. Nechci být bez tebe. Na nádraží budu asi ve 2 hodiny. Pa“
Už si tu esemesku čtu po 6, nemůžu tomu uvěřit, samozřejmě, že je vše odpuštěno, je půl 2, to na nádraží ještě možná stihnu. Běžím co nejrychleji to jde. Zdá se mi to jako sen. Pohádka, která se nemůže stát ve skutečnosti a pak jsem si vzpomněla na ten sen a na to, že každá překážka se dá překonat. Třeba vážně nechtěla odjet napořád, jen potřebovala chvilku čas. Potřebovala si odpočinout, nabrat síly a zvolila způsob, který jí přišel nejlepší. Nebudu jí to vyčítat… Nechci. Každý máme svoji cestu, ale nakonec se stejně všichni znovu setkáme, ať už v tomto životě, nebo po něm. Vždyť náš cíl je přece stejný…