Ze života..?

Můj drahý,
je tomu již několik týdnů. co jsme se viděli naposledy, Tvou tvář si však vybavuji každou minutu, každou vteřinu, jsi to jediné, co mě drží nad vodou. Nevím, jestli tento dopis budeš číst, ale toužím Ti vše vysvětlit. Tvé mlčení mě ničí, naše nedorozumění mě sžírají. Prosím, neodkládej tento dopis a dočti ho až do konce.
Začátky našeho vztahu bylo to nejkrásnější období, jaké jsem kdy zažila. Tolik pozornosti, kolik jsi mi věnoval, tolik lásky, kterou jsi mi denně dokazoval. Myslela jsem, že tak musí vypadat ráj. Jenže stejně jako Adam s Evou, i my měli zakázané jablko, a tím bylo početí dítěte.
Vzpomínáš, jak jsi mě první jarní den požádal o ruku? Na ten den do smrti nezapomenu. S nadějí a vírou v naší dokonalou budoucnost jsme si před Bohem řekli své ano. V dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví.. Přemýšlím, jestli by sis mě vzal, kdybys věděl, co se stane. Jestli bych já sama souhlasila. Ale jsem šťastná i za tu krátkou dobu našeho soužití, chci, abys to věděl a nic si nevyčítal. Po roce manželství jsem začala toužit po dítěti. Jenže sotva jsem se o tom zmínila, odbyl jsi mě, že máme dost času, že mám být vděčná za volnost, možnost cestování a krásný byt. Jenže já bych klidně tohle všechno vyměnila za ten malý uzlíček radosti, což jsi nechápal. Odháněl jsi mě jako otravný hmyz. Potom jsi dostal nabídku na lepší pracovní místo. Více peněz, cestování, zajímavější práce. Byla jsem nadšená a začala jsem snít o zemích, které navštívíme, a jak by bylo krásné počít miminko ve Francii, nebo ve Španělsku. Jenže ty jsi mi suše oznámil, že pojedeš sám a domů se budeš vracet na víkendy. To mě bolelo, brala jsem to jako zradu, protože jsi mě nechtěl po svém boku. První měsíce jsem přežívala jen díky tvým víkendovým návštěvám. Vždy jsem připravila romantickou večeři, jak jinak než při svíčkách, a pestrý program. I naše milování bylo díky odloučení ještě lepší. Jen jednou jsem se Tě zeptala, jestli už není čas na založení rodiny. Mlčel jsi. Odjel jsi téměř bez rozloučení, jenže já dítě chtěla. Přestala jsem brát antikoncepci a bylo otázkou času, kdy se to povede. Jenže další víkend jsi nepřijel. Poslal jsi mi telegram se zprávou, že na tři měsíce odjíždíš do Austrálie, a na víkendy se vracet nebudeš. Nedokázala jsem si představit tak dlouhou dobu o samotě.
Domluvily jsme se s kamarádkami, že zajdeme na večeři a pár drinků. V restauraci, u protějsího stolu, jsem si okamžitě všimla muže s havraními vlasy, s očima barvy nebe a ostře řezanými rysy tváře. Nemohla jsem z něj spustit oči, byl tak okouzlující a milý, připadala jsem si jako jediná, a nejkrásnější žena v místnosti. Po pár skleničkách a mnoha zbytečných slovech mě doprovodil domů.. Poté, co pozdě v noci odešel z našeho bytu, jsem celou noc zírala do zdi a nechala slzy stékat na polštář. Týden po této události jsi nečekaně přijel. Nedokázala jsem se Ti podívat do očí, naše milování bylo cizí a chladné. Zase jsi odjel..
Následující měsíce byly jako mozaika smíšených pocitů. Radost z mého těhotenství, obavy z Tvé reakce, nedočkavost až Ti tu novinku povím. Hned po tvém příjezdu jsem Ti to s láskou, nadějí a nadšením ve tváři oznámila. Tvoje tvář zkameněla a zbledla. Zeptal ses, s kým jsem Tě podvedla. Také si tu hádku vybavuješ tak živě jako já? Ukončil jsi to tím, že jsi mi řekl o své neplodnosti. To pro mě bylo jako ledová sprcha. Chladné oznámení, že jsi skončil s cestováním, abys byl více doma.. A že jsi přemýšlel i o adopci, to mě srazilo úplně. Měli jsme se rozejít, oba jsme to věděli. Jenže Ty jsi chtěl naše manželství udržet, kvůli lidem okolo.
Nebyl jsi u porodu, nepřišel jsi mě ani jednou navštívit do porodnice, po příchodu domů na mě čekal prázdný byt. Nechtěl jsi se mnou mluvit, skoro ses na mě ani nepodíval. Za všechno mohlo to dítě. V noci jsem slýchávala hlasy. Říkaly, že to dítě je prokleté a kvůli němu mě nenávidíš. Měly pravdu? Chtěla jsem, abys mě miloval jako dřív, abys se mnou byl doma a díval se na mě jako na jedinou ženu svého života.. Tu noc byla bouřka. Pršelo, blesky protínaly oblohu jeden za druhým. Dítě pořád křičelo, rvalo mi to uši! Řev, řev, pořád a pořád. Jako by mi někdo vedl ruce, které uchopily polštář a přitiskly jej dítěti na uplakaný obličej. Najednou bylo ticho, a já pocítila obrovskou úlevu. Vzala jsem dítě do náručí, přiložila k prsu, aby nemělo hlad, a začala jsem mu zpívat ukolébavku. Spi maličký spi.. Bylo tak potichu, tak hodné, jako panenka. Proč jsi na mě křičel, když jsi přišel domů? Mohl jsi ho přeci vzbudit.
Po tvém telefonátu přijela spousta aut. Cizí lidé mi vzali dítě a odvezli mě sem, nelíbí se mi tu, pořád mě kontrolují, i při psaní tohoto dopisu. A přitom sami chtěli, abych ti napsala. Miláčku, kdy pro mě přijedeš? A co dítě, staráš se o něj? Vím, že není Tvoje, ale prosím, dej na něj pozor a postarej se o něj, než přijedu. Miluj ho jako já. Vysvoboď mě odtud, stýská se mi po něm i po Tobě.

Navždy Tvá, Michaela