O divných představávách, opakujících se tématech a prasárnách

A nesl jsem si ji přehozenou přes rameno jako bych byl pračlověk bez kouska vychování, nesl jsem si ji do své jeskyně, do své chýše v džungli plné spících opic a vlastně bylo celkem fajn cítit se jako neandrtálec a v tu stejnou chvíli bych nadruhý rameno hodil klidně celý svět a vím, že bych ho i unesl.A vlastně jsem nechtěl vůbec nic a ani mě nic nenapadlo. Jenže teď když si vybavím jak jsem ji držel pod koleny a ona špulila zadek na měsíc, měl jsem jí zajet rukou pod šaty a zmáčknout její půlky jak dva pomeranče a kousat do nich co to dá a opřít si jí o stěnu toho špinavýho hračkářství okolo kterýho jsme právě šli, kde je prodavač, co nechce nikomu nic prodat a udělat jí to přímo tam, kde bychom se zastavili. Všude by bylo šero a i my bychom vypadali jako dva stíny, co se komíhají, funí a sténají v jinak prázdné ulici na které pomalu začíná svítat. Kde je modré nebe bez mraků, kde se jako příslib horkého dne prořezávají paprsky slunce tabulkami skla v oknech bytů, kde za chvíli budou lidi vstávat. A tyhle paprsky jim dopadají na obličeje a rozmrazují jejich zasněné tváře a potřpytkovávají poslední raní sny. Ona by se předklonila, vyhrnul bych jí šaty až k bradě a hnětl její prsa a pozoroval celou tu krásu.