Komnaty vědomí

Musím se odtud dostat! Myslela jen na to, už nechtěla být pěšákem osudu. Všechny její záměry se zcvrkly do jediného cíle.

Klid tiché noci byl narušen. Se strachem v očích se žena v zakrvácených šatech řítila kukuřičným polem. Rozrážela statná těla rostlin, neustále se ohlížela a cítila, jak jí studený pot polévá drobné odřeniny na bledé kůži.

Svíral se jí žaludek. Syrová hrůza jí ale dodávala sílu a poháněla vpřed. Dostávala se dál a dál.

Nechala to za sebou. Důvod, proč teď zběsile utíká. Věděla, že před svými myšlenkami se nikde neschová, zoufalství se jí bude v následujících měsících stále vlévat do žil - možná ještě intenzivněji v marném boji o existenci. Ale hmotná příčina její bolesti konečně zmizela!

Jen díky měsíčnímu světlu našla odvahu vyběhnout a vzdálit se hořícímu domu v údolí. Jinak by inkoustová noc pohltila její statečnost, zůstala by strnulá na místě. A plameny, které sama rozpoutala, by vše dokončily.

Nohy ji nesly dál do domnělého bezpečí uprostřed světa zeleně.

Po stovkách uběhlých metrů se ochrana noci zdála být úplná. Tady mně nikdo nenajde, pomyslela si. Pocítila uvolnění. Otřela si čelo, pohlédla do černého nebe a oddala se blahodárnému klidu – první ze desítky posledních hodin.

Najednou však uslyšela šelestění vedle sebe.

Zastavila. Zvuk ustal. Zděšeně ztišila dýchání, aby si všimla nějakého pohybu. Několik minut stála nehnutě na místě. Chloupky na bílém krku se jí vztyčily, srdce divoce bušilo a pohled zběsile přelétával na všechny strany. Po nekonečném čekání si začala myslet, že to byl jen přelud.

Pak to znovu přišlo.

Kukuřice se zakýmacela. Ozvalo se několik tlumených dopadů do země. Neznámý udělal ještě několik kroků, až se ocitl za malou hradbou rostlin přímo před ženou.

Její dech se opět prohloubil a zrychlil. Nasála noční vzduch i nový pach. Byl cítit po spálenině a shnilém masu.

Instinkty nad ní bleskově převzaly kontrolu. Otočila se a prudce se rozběhla. V životě tak rychle před nikým neutíkala.

Nebylo jí to ale nic platné. Pronásledovatel byl stále kousek od ní, prorážel si cestu a škodolibě čekal, než jeho oběť přemůže únava.

Ona jeho touhu poznala.

Vyběhla ze sloupců úrody a ocitla se na posekané části pole. Někdo tady nesmyslně vytvořil kruh o průměru několika metrů, zničené rostliny byly odklizeny neznámo kam. V tom jí to došlo.

Chceš mě mít tady!

Udělala ještě pár kroků a ohlédla se, aby ho uviděla.

„Kolik vás ještě je? Co po mně chcete?“ zoufale zakřičela.

Na její otázku nikdo neodpověděl.

Místo toho jí byly dány další minuty v temném tichu. Chtěla přežít, malé pěsti držela pevně sevřené a s odhodlaným výrazem čekala na útok.

„Obdivuju tě,“ ozvalo se z pole, „Myslel jsem, že se zhroutíš a budeš prosit o smrt. Ale ty ne. A tvoje obrácení dnešní noci... Je mi líto, že to budu muset skončit. Rád bych si s tebou hrál dýl.“

Postava celá v černém vystoupila a ocitla se dva metry před ženou. Tmavý svetr měla na rukách ohořelý, nitky látky se přiskvařily do spáleného masa. Tepláky a tenisky doplňovaly kuklu, kterou měl muž na hlavě. Vše nešlo známky stáří, obnošení a krátkého pobytu v hořícím pekle.

„Měls tam chcípnout jako on!“ vydrala zlostně ze sebe. Znovu se stala rozhodnou. Už nechtěla utíkat, jak to vždycky dělala. Skončí to všechno jednou provždy.

„Takhle mluvíš o někom, kdo tě vychoval? Odtrhával si jídlo od úst, tvrdě pracoval a tohle je tvůj vděk?“
„Jdi do hajzlu! Celý ty roky... Nemáš ani ponětí, jaký to bylo!“

V očích jí hněvivě zablýsklo.

„Víš, jaký to je? Když tě někdo má od mala jako hračku? Byla jsem jen dítě a vy jste mi zkurvili celej život! Nikdy se z toho nedostanu. Když jsem měla mít z něčeho radost, jako obyčejnej člověk z normálních věcí, pokaždý se objevily ty myšlenky... a vzpomínky! Vždycky. Nikdy jsem nežila, jen přežívala. A skončila pomalu jako blázen s flaškou na podlaze uprostřed prázdnýho bytu.“

Muž se narovnal a zpozorněl. Z jeho pohledu snad vyzařovalo nějaké pochopení a soucit. Ale i chtíč. Známý chtíč. Začal mluvit.

„Teď je to jedno, drahoušku.“ Při tom slově sebou žena cukla. „Za chvíli umřeš. Aspoň se dozvíš, kdo jsem.“

Jeho zmrzačené prsty sevřely masku a začaly ji tahat vzhůru. Když se odkryla polovina obličeje, ženě se podlomila kolena. Po sundání kukly jí tělem projel šok, spadla na zem a začala bezmocně brečet.

„Ne, ty ne. Jaks mohl? Vždycky jsem ti věřila,“ slabě ze sebe vydala.
„Bylo to perfektní. Tvůj otec, můj bratr byl vždycky pro všechny takovej svatoušek. Když měl manželku, tebe, dům. Prostě rodinná idylka. A já měl hovno. Pak Kate umřela a Sam se stáhl do sebe. Nechtěl vylízt. Měl ale potřeby jako každej chlap. Jenže pro ochlastu jsi byla jediná po ruce ty. Jednou jsem ho viděl,“ muž se nechutně usmál a pokračoval, „Nebylo už těžké ho přemluvit, aby mě k tobě taky pouštěl. Po čase jsme chodili oba a zavírali tě do toho pokoje. V domě, kterej si před pár minutama zapálila.“

Ležící ženě vytryskly další slzy do očí.

„Tohles nečekala, že? Já se Samem taky ne. Když jsi napsala, že přijedeš, přišlo to na nás znova. Všechno jsme tady nachystali a čekali na tebe. Tam, kde zrovna ležíš, jsi měla být zakopaná. A ty místo toho provedeš svou malou pomstu!“

Muž zalovil v kapse a vytáhl vystřelovací nůž. Ostří vyjelo ven a zalesklo se v měsíčním světle. Kdysi jediná útěcha v dětství – strýc, který býval jedinou opravdovou rodinu, prudce změnila charakter a vydala se za svou letitou obětí.

Se strachem vstala a čekala na bodnutí.

Na muži bylo vidět, že s útoky s nožem nemá žádné zkušenosti. Nejistě se blížil a držel nůž, s pohledem hledajícím tu část těla, ze které vytryskne co nejméně krve, pak zamířil a nechal ruku vyletět vpřed.

Pocítila žhavou, pronikavou bolest v rameni, která se šířila do dalších částí těla. I přes zranění zůstala na nohou. Podívala se na něj.

Strýc zmateně vytáhl čepel z rány. Připadal si jako amatér, dítě, které nic neumí. Došlo mu, že bude muset překonat sám sebe, aby dokázal bodnout do krku a zabít.

„Tohle měl asi udělat, otec, že? Tys byl vždycky zbabělec, kterej se umí jen schovávat,“ vypravila ze sebe.

V muži se smíchal stud i hněv. Rozmáchl se, chtěl zaútočit na žaludek. Žena jeho pohyb přečetla a hbitě uskočila stranou. Nezraněnou rukou mu vpálila pěstí do obličeje.

Její strach ustoupil touze žít a bojovat. Měla zcela jiné pocity. O kterých si nikdy nemyslela, že je někdy bude mít. Zničehonic tu vedle sebe stáli dva rovnocenní soupeři.

Strýc neobratně vstal a zaútočil. Žena jeho záměr znovu předpověděla – sehnula se a čepel jí těsně prosvištěla nad hlavou. Než stihl muž cokoli udělat, kopla ho vší silou kolenem do rozkroku. Strýc zaúpěl, zavrávoral a poroučel se k zemi. Nůž mu vypadl z ruky.

Popadla zbraň a začala v šílenství bodat do jeho těla. Jednou, dvakrát, třikrát... potom přestala počítat a užívala si ten pocit. Když se nešťastný muž v zachroptění pokoušel bránit, bylo to pro ni nádherné.

Chcípni! Pomalu chcípni! I přes otevřenou ránu v rameni se nehty druhé ruky zaryla do nechráněného hrdla. Brutálně zabodla nůž do jeho rozkroku. I přes krev, sténání a vlastní adrealin si všimla, že se pomočil. Vše fascinovaně sledovala.

Po několika minutách strýc zemřel. Klekla si s podivným pocitem vedle jeho těla. Cítila prázdnotu. A klid. Úžasný pocit!

Oheň mezitím přeskočil z domu na pole. Všimla si, že se celá úroda zakrátko stane jeho obětí. Vstala a s vědomím nového života zamířila k nejbližší silnici.

O dvě hodiny později zastavila policejní auto. Řidič se na ni ustaraně podíval a pak jí zavezl do nemocnice. Výslech se odsune.