O dvou monolozích v jednom dialogu

"A víš co?" zeptal jsem se.
"Copak?" řekla.
"Zdálo se mi o tobě."
"Vážně, joo? A co se ti zdálo?"
"Opravdu to chceš vědět?"
"Jasně!"
A tak jsem jí to celý pověděl. Řekl jsem jí, že v tom snu mě chtěl každej zmlátit a že jsem probíhal spoustou domů a hledal jsem ji a přitom se plížil kolem stěn a skrz všemožná křoví.
"Jenže, nebylo to kvůli tomu, že bych se jich bál, ale proto, aby mě nezdržovali zatímco jsem tě hledal."
"A našel jsi mě?"
"Jo nakonec ano a ty jsi asi vůbec netušila, proč jsem za tebou přišel, jen jsi se usmívala a řekla, že asi ne a já se probudil."
"A na co jsi se mě ptal?"
"Hmm, noo, na to jestli se mnou půjdeš."
"To byl teda hloupej sen."
"To teda jo." a docela se mi ulevilo, že jsem to aspoň zkusil a začal se pomalu dívat ven z baru.
"Já bych přitom s tebou šla." a usmála se stejně jako v tom snu a já se taky usmál a řekl:
"Půjdeme?"
Zeptala se: "Máme kam?"
"To víš, že jo, vždycky je kam," řekl jsem, "jen dopijeme tenhle drink, dáme si ještě jeden a pomalu můžem jít."