Jen koukat...NESAHAT!

Koukala na něj, jak se prochází v jasném slunečním světle. Ona nemohla... Slunce pro ni bylo, jak zavřít jí do klece s hladovým lvem, který by ji cupoval a trhal na kousky... Proto stála ve stínu stromu a koukala ...Chtěla jen jedno ...Dotýkat se ho, ale to nemohla.. On byl pro ni zakázané ovoce.

Večer byl teplý večer... Ležel v posteli a ona se mohla zase jen koukat. Zavrtěl se a ona měla neblahé tušení, že ví, že ona je tady. Jen natáhnout ruku a.. NESAHAT! Jak se jen mohla zamilovat do smrtelníka? Odpověď neznala, tu znali jen její nadřízení a ti tady ted nebyli, tak proč se ho nedoknout? Ale kdyby se ho dotkla, znamenalo by to že už ho nikdy neuvidí. Takovou oběť nemohla podstoupit.

Druhý den ráno a smrtelník si dělá čaj a maže si rohlík s máslem. Bohyně jen kouká, jaké má zvyky. V jeho bronzitových očích bylo vidět, že na někoho myslí. Kdyby jen bohyně viděla, co se mu zdálo.Že jde po lese, a když je kousek od staré chatrče, vidí krásku v křištálových šatech a v očích barvy lazuritu, které na něj upírala, jako by ho chtěla proklít... Najednou byl všude oheň a on se zpocený probudil.

Další noc to ale ona dál nesnesla, musela se ho dotknout, i když by jí navždy zachvátil jantarový oheň a ona by padala a padala a padala... Smrtelník usnul a ona k němu přistoupila blíž.Klekla si na kolena vedle něj a dotkla se jeho tváře, a usmála se. Poté se naklonila a dala mu polibek na tvář, a pak ten pocit pádu, jantarový oheň a bohyně se propadá do nicoty...

Přece jen to stálo za to a ona bude vzpomínat na to, jak ho hladila po sametové kůži, a dala mu polibek... Zavřela oči a už nic necítila...