MYSTÉRIUM LÁSKY: I. ZÁRMUTEK

Není to tak dávno, co jsem stála u břehu jezera a tiše sledovala svítání a přírodu kolem. Jako by mi tělem koloval nepopsatelně zvláštní pocit. Který si doposud nesu ve svém srdci.
Je to už bezmála pět let, co jsem se musela vzdát bezstarostného života a svého dětství. Abych se stala milující manželkou.
Přesně v den mých osmnáctých narozenin jsem se vdala za svého muže Williama. Byl o necelých devět let starší. Na první pohled velmi hezký, urostlý a vřelý muž. V té době jsem byla velmi vzpurná dívka, za žádnou cenu jsem se nechtěla vdávat. Přes veškerou Williamovu krásu a dobré způsoby jsem zatvrzele trvala na svém rozhodnutí. Neboť jsem v něm viděla cizince a zrůdu, která mě chce odtáhnout, bůhví kam. V žádném případě jsem se nechtěla odpoutat od všech a všeho, co jsem měla tak ráda.
Tehdy jsem byla skálopevně přesvědčená, že si Williama nevezmu a nikdo a nic mi v tom nezabrání. Zaslepeně jsem v to věřila, ale osud tomu chtěl jinak.
Vzdorovala jsem asi týden, pak mému otci došla trpělivost a přikázal mi vzít si Williama, pod výhrůžkou vyhoštění nejen z domu, ale i z celé země. Můj otec byl vždy velmi přísný a neoblomný muž, ale doposud jsem nezažila, tolik krutosti z jeho strany. Bylo mi do breku, ale zároveň jsem poprvé ve svém životě pocítila vůči svému otci sžírající nenávist.
Pomyslela jsem si: Vždyť jsem skoro ještě dítě a můj otec, můj vlastní papá mne chce nechat provdat, pro mne, za úplně cizího člověka. To už mne nemá, ani trošku rád?! Tyto myšlenky mě natolik zarmoutily, že jsem se ihned dala do usedavého pláče. A přes veškerou mou hrdost jsem se natolik ponížila před svým otcem, neboť jsem z čirého zoufalství padla na kolena a úpěnlivě ho prosila o smilování. Otce to tak rozzlobilo, že mě s křikem popadl za lem mých šatů a odtáhl mě násilím do mého pokoje. Kde mě zamkl a nakázal mi, abych přišla k rozumu. Zmocnil se mě náhlý smutek a znovu jsem se dala do pláče, i přesto, že mé srdce spalovala nenávist.
Venku už se pomalu rozednívalo a má maličkost pomalu, ale jistě střádala myšlenky na pomstu. Dostala jsem skvělý nápad, tedy aspoň jsem si to v tu chvíli myslela, a to že si poslušně vezmu Sira Williama a až to všichni budou nejméně čekat, uteču někam hodně daleko a už mě víckrát neuvidí. Ale zase jsem se naprosto mýlila. Všechno proběhlo, tak jak bylo v plánu, až na můj nepodařený útěk. Ale to bych předbíhala ve svém vyprávění, takže se vrátím téměř na začátek příběhu.
Sotva bylo deset hodin dopoledne, když si mě nechal zavolat můj papá, že se mám laskavě dostavit do zahradního altánu, kde na mě už netrpělivě čeká, spíše na mé rozhodnutí. Nadšeně jsem přiběhla na určené místo a hned jsem svému otci vpadla do řeči, s tím že si moc ráda vezmu Williama a tak dále, z mých úst vycházela jedna lež za druhou, až mě z toho rozbolelo břicho. Otce to upřímně potěšilo, naivně si myslel, že jsem konečně dospěla. Ani ve snu by ho nenapadlo, že ho jeho vlastní krev, může takhle nehorázně oklamat.
Během příprav naší svatby jsem se tvářila jakoby nic. Všem jsem mazala med kolem pusy. Nikomu jsem nezavdala, ani malou záminku k tomu, aby odhalili můj skrytý úmysl. I William byl natolik nadšený a neustále v údivu z mé nečekané poddajnosti, že si toho vůbec nevšiml. Ale jak kdysi někdo řekl: Do melounu a do ženy, člověk nevidí. Což je nepochybně svatá pravda. A také není od pravdy daleko jedna velmi moudrá věta, cituji: Ženské srdce je hluboký oceán.
Konečně nastal vytoužený den pomsty. Tolik jsem se těšila, jak všem do jednoho vytřu zrak svým pekelným plánem. Ale co čert nechtěl, stalo se. Se slzami v očích, skrytým úsměvem v koutku úst jsem vyslovila svůj slib věrnosti. Dala jsem vniveč svou svobodu a řekla „ANO“ muži, kterého jsem z hlouby své duše nenáviděla stejně jako otce. Byla jsem tím zdrcená, ale zároveň mě utěšovala myšlenka na mstu.
Po obřadu se začalo slavit. Všichni se náramně bavili, jen já tiše vyčkávala na vhodný okamžik. Ale ten k mé smůle nepřišel. Jelikož jsem byla po celou tu dobu pořád někomu na očích. Dokonce se mi nezdařil, ani útěk při převozu do sídla mého nechtěného muže. Najednou jsem pocítila náhlou úzkost v srdci. Má bezmoc mi vehnala slzy do očí. Postupně jsem vypila hořký pohár vína, až do dna s přívlastkem mých slaných slz.
Ač jsem se pomalu začala zabydlovat ve svém novém domově, přec mě, co hodinu přepadával zármutek. Z ničeho nic mi vysvitla naděje. Pomyslela jsem si: Už víc jak dvě hodiny nejsem nikomu na očích. To je má poslední příležitost na útěk. Byla jsem z toho štěstím bez sebe. Rychle jsem si sbalila nejnutnější věci a potichu jako myška jsem se vykradla z domu. Pociťovala jsem velkou úlevu a radost, která naplňovala celé mé utrápené srdce. Má radost však netrvala dlouho, štěstí mě opustilo v nejnevhodnější dobu. No, nejsem já smolařka?!
Jen co jsem se dopotácela pod kopec sídla, zpoza rohu se vyřítil statný muž na bujném koni. Strachy jsem málem vyletěla z kůže, když jsem po hlase poznala Sira Williama. Jak na mě volá: Lady Victorie, stůjte!!! Kam ten spěch, má paní?! Vyděšeně jsem se dala na úprk, ale bylo mi to houby platné. Po chvíli mě William popadl za obě paže a už jsem seděla v sedle před ním. Držel mě tak pevně, že jsem nemohla skoro dýchat, natož s ním zápolit. Cestou nazpátek jsme oba mlčeli, dokonce jsem na malý okamžik ztratila vědomí. Nejspíš ze strachu, co bude, až dojedeme domů.
V naprostém šoku a se slzou na krajíčku jsem spatřila sídlo v plné své kráse. Znovu jsem omdlela. William mě mezitím sundal z koně a odnesl mě v náruči do mého pokoje. Kde mě něžně položil na postel. Pak mi jemně odhrnul vlasy z tváře a políbil mě na čelo. Neskutečně jsem se bála otevřít oči, anebo se jen malinko pohnout. Raději jsem předstírala bezvědomí. Ve skrytu duše jsem věděla, že se na mě William v tichosti dívá, ale strach mi nedovolil, nic učinit. Po chvíli jsem uslyšela kroky, následovně vrznutí dveří. William odešel beze slova. A já jsem se konečně odvážila otevřít oči. Dlouho jsem jen tak tupě zírala do stropu nad mou postelí. Hlavou se mi promítaly vzpomínky a to mě děsilo, raději bych byla zase ztratila vědomí. Neboť jsem dobře věděla, cituji: Komukoli mohu utéci, pouze své vzpomínce ne. Člověk, který to napsal, musel být hodně moudrý, protože je to pravda. Jen má maličkost je nešťastnou výjimkou, která mohla utéci, ale nezdařilo se. Třeba to tak mělo být.
K večeru do mého pokoje vstoupil William. Div, že jsem samým leknutím nevyjekla. V rychlosti jsem zase zavřela oči. Cítila jsem, jak se mi silně rozbušilo srdce. V mysli jsem se modlila, aby neslyšel, jak mocně mi bije. Snažila jsem se předstírat spánek, ale marně. Přišel až k mé posteli a pravil: Vím, že nespíte, má paní. Nemusíte se mne bát, nechci Vám ublížit. Důvěřujte mi, prosím! Načež si přisedl až ke mně a vzal mou levou ruku do svých dlaní. Na to jsem sebou trhla a prudce otevřela oči. Ze strachu jsem zašeptala: Ach, můj pane … a pak mi vypověděl hlas. William se na mě vlídně podíval a věnoval mi milý úsměv, ale pak najednou zvážněl a káravě pravil: Lady Victorie, proč se chováte jako malé, nezbedné dítě?! Jste už dospělá, měla byste se podle toho chovat! To co jste učinila, bylo hloupé a dětinské! Opravdu Vám nerozumím, ublížil jsem Vám snad?! Zaškrceným hlasem jsem odpověděla: „NE“. W: Tak proč ten nesmyslný útěk?! Místo odpovědi jsem se začala zajíkat slzami. W: Vždyť jsem zase toliko neřekl, tak nač ten pláč?! Mezi vzlyky jsem se snažila odpovědět, ale moc mi to nešlo. „Když já… já Vás, já Vás nemiluji. Vzala jsem si Vás… jen, jen proto, že mi to přikázal, přikázal mi to otec. Proto ten útěk, chtěla jsem… chtěla jsem před vším utéci.“ William byl natolik ohromen mojí upřímností, že nenacházel správná slova, kterými by vystihl pocit údivu z mých slov. Byl v rozpacích. Takže jen pošlapával na místě s pootevřenými ústy a bedlivě mě sledoval.
Po chvíli jsem si uvědomila váhu svých slov a byla jsem zdrcená vlastní neomaleností. Začala jsem se tedy kajícně omlouvat a rozplakala jsem se ještě víc. William mě začal utěšovat omluvnými slovy: Neplačte, má paní. Nechtěl jsem Vás ranit, tolik mne to mrzí, odpuste. „Ach, Sire Williame, to já Vás prosím za odpuštění, za mou neomalenost.“ W: Jaká neomalenost?! Pověděla jste mi upřímně, co cítíte. A toho si nesmírně vážím. A ač Vaše slova zněla trpce, přec byla upřímná. Lady Victorie, raději volím Vaši upřímnost, než bych žil po boku s Vámi ve lži. S těmito slovy zamířil ke dveřím, otevřel je a ještě na malý moment se otočil směrem ke mně a dodal: Jste jistě velmi unavena?! Dobře se vyspěte, má drahá. Jen co jsem poděkovala, vyšel ven z pokoje a tiše za sebou zavřel dveře.
S velkým výdechem jsem se více zachumlala ve své postýlce a s úlevou jsem se postupně oddávala spánku, protože spánek přeci jenom odnese vše zlé …