Jeho vina

Předehra.

Kde byla ta nevinnost s kterou se narodil? Kde byly ty dětské hry, které tak rád hrával a vzpomínky na rodiče, které nadevše miloval. Všechno se mu teď lesklo v očích, jak před posledním soudem, jakoby už nic z toho nehrálo v jeho životě roli. Byla to pravda. Už nikdy na něco takového nebude myslet, už nikdy si nevzpomene na radost jakou prožíval při prvním polibku od dívky, kdy prožíval neuvěřitelné dobrodružství s nerozlučnými přáteli. To vše najednou bylo zapomenuto neskutečnou přítomností. Přítomností, která mu podrážela nohy kdykoliv se pokusil vstát.

Bezmoc.

Samuel Oliver ležel na zemi. Sam, jak se mu říkalo byl promáčený až na kost, ležel v blátě a za hustého deště jen těžce oddychoval. Po tvářích mu tekly slzy, které déšť mocně splachoval pod jeho tělo. Byl zničený, vyčerpaný a bez chutě k životu. Měl polámané tělo. Cítil, že má zlomené žebro a naražený kotník. Nevěděl jestli je schopen vstát a zkusit přežít v tomhle hustém lese. Nikam se mu nechtělo, měl jasný pocit, že všechno co se mu právě děje, je spravedlivé, že si to zaslouží.

Vina.

Vzpomínal si. Zavřel oči a položil si pravou ruku pod hlavu a tu sklopil k zemi. Plakal. Uvědomoval si nejčistší pravdu. Tou bylo, že Sam nebyl dobrý člověk. Za svůj život podváděl lidi, které miloval. Šidil ty které mohl a ničil životy všech kolem sebe. Bez mrknutí oka zalhal své lásce, zradil nejlepšího kamaráda a nectil svých nejvěrnějších přátel a rodiny. Nezasluhoval nic z toho, co mu osud nadělil. Neuvědomoval nebo možná nechtěl vidět pravdu, nechtěl znát skutečnost a žil ve svém vlastním snu. V životě, který ho musel jednoho dne dohonit.

Trest.

Zmocnila se ho neskutečná úzkost. Srdce mu bylo na poplach a nemohl popadnout dech. Vydával sténavý zvuk a proklínal se. Prosil boha a milost, ale ten žádnou milost neznal, ne pro lidi jako je on. Čekalo to na něj a on se tomu nebránil. Píchalo ho žebro a tekly mu sliny od úst, chtěl ať to utrpení skončí. Když už doufal, že osud pro něj čeká tady v lese jen smrt, bídnou jako pro krysu, přestalo pršet. Překulil se na záda a bouchl se o kámen do hlavy. Rozjasnilo se. Všechny rány na těle se mu jako zázrakem uzdravili. Nemohl tomu uvěřit, přišlo mu to jako zázrak. Když však chtěl vstát, tak to nešlo. Nedokázal si vzpomenout na nic co v životě dokázal, jediné co jeho myslí kolovalo, byla neskutečná bezmoc, bolest z činů které spáchal. Svědomí jej táhlo k zemi jako těžký kámen. Přišel si zlý, nakažený chorobou, jako vyvrhel jako člověk bez srdce.

Konec.

Uběhly dny, týdny, měsíce. Kráčel ulicí, měl práci, měl přátele, měl téměř vše co muže dělá mužem. Ale ve skrytu duše se jej držela bolest ze všeho špatného co udělal. Zklamal všechny které miloval, zklamal jedinou lásku svého života a nic z toho už nejde vrátit a napravit, byl pro ně vyvrhel. S pocitem viny si sedl na lavičku a těžce se rozplakal. Cítil všechnu bolest ze které nemohl někoho obvinit, nemohl ji zahrabat do země. Musel ji držet při sobě, uvnitř sebe, kde jej pálila nejvíce. Ten pocit viny mu zničil srdce, zničil jej i když všechny které zneuctil už na všechno dávno zapomněli, protože za nic nemohli. Zatímco on trpěl každou volnou minutou. To byl jeho trest a jeho vina.