Počátek konce...

Skrčený seděl v rohu svého malého a temného pokoje, černé vlasy mu padaly do očí. Bylo to tu zase, slyšel jejich hlasy z kuchyně a bál se nejhoršího.
,,Ten hajzl je nám jenom na obtíž! Říkal jsem ti tolikrát abys ho odvedla do sirotčince v noci a nechala ho tam, oni by se toho smrada postarali. Je to stejnej bastard jako TY!" křičel jeho otec na matku a praštil dlaní do stolu, jak Severus usoudil ze zvuku, který slyšel.
,,Je to přece můj syn!" bránila se chabě matka. Dokázal si ji představit, jak se krčí na židli, očima hledí na podlahu, po tváři jí stékají slzy a klepe se jako ratlík, kterého někdo zezadu pěkně nakopl.
,,Co celý den dělá?! Hm...??Ptám se! Sedí na knížkama místo, aby šel a vydělal někde nějaké peníze. Je to syn na houby a budižkničemu. Jestli se ho nezbavíš ty, tak to udělám já a budete oba litovat! Jsou horší místa než sirotčinec nebo nějaký domov." Matka zavzlykala.
,,Prosím, tak aspoň počkej pár týdnů, třeba přijde dopis." otec si odfrknul a zasmál se.:
,,Jo ty myslíš do té vaší idiotské školy pro čaryfuky?! Dobře teda, počkám čtrnáct dní, ale ne více. To ti přísahám, jestli nic nepřijde tak se ho zbavím!"
Při prásknuté dvěří které se ozvalo Severus nadskočil. Bál se, hrozně se bál. Věděl, že tentokrát měl štěstí, byly dny, kdy tyto hádky končili jeho výpraskem a matčiným hysterickým pláčem. Nenáviděl ho asi tak stejně jako on nenáviděl Severuse. Kdyby mohl, tak by mu vrazil dýku přímo do srdce a utekl by pryč. Nechtěl to už dále snášet, celým svým srdcem a duší se modlil, aby ten dopis přišel. Aby mohl odejít a již se nikdy nevrátit, udělat na něj dlouhý nos a vědomím, že už ho nikdy neuvidí. Ani matku, měl jí docela rád, ale věděl, že je slabá a byla by pod otcovým nátlakem schopná udělat cokoliv a to i ublížit vlastnímu synovi. Nevěděl, jaké má šance na příjem do Bradavic. Matka mu vždy ráda vyprávěla, když otec nebyl doma, jak je to tam krásné a olné magie. Tolikrát mu tvrdila, že on bude mocný kouzelník a vše se jednou obrátí v dobré. Jako malý tomu věřil, teď už si to jen moc přál. Přál si aby měla pravdu, aby se nemýlila. Toužil se vznést a uletět daleko pryč od tohoto hnusného, polorozpadlého domu, kde bylo lezavé vlhko a zima. Nakonec s myšlenkami na nový život, který ho možná čeká usnul s hlavou opřenou ozeď.
Ranní slunce ozařovalo jeho bledou pleť. Zhluboka oddychoval a koutky úst se mu občas zacukaly. Ostře řezané rysy v tomto ranním světle nabývaly jemnějšího vzezření a mnohým lidem, kteří ho neznají by připomínal pohledného chlapce.
Otevřel oči a promlul si prsty ztuhlý krk, který vystřelující bolestí ochromoval jeho tělo.
,,Sakra!" ulevil si a pomalu vstal a přešel k upatlanému oknu, které vedlo ven do zahrady, která kdysi mohla vypadat krásně. Teď byla zarostlá, neupravená a plná harampádí, které na ní natahal jeho nanicovatý otec.
Zhluboka se nadechl. ,,Tak je tu nový den, jsem zvědavý, co se stane. Třeba se nedožiju večera." ačkoliv to byla myšlenka ponurá on se usmál a v jeho černých očích se objevila jiskřička.
,,Ano, jistě, byla by to docela úleva. Žádný otec, matka, tenhle barák, ani jedna vzpomínka na tenhle pitomý život." Jistě,na jedenáctiletého chlapce dosti ponuré myšlenky, ale žil tak dlouho v temnotě, že dospěl mnohem dříve než by kdokoli předpokládal. I na jeho tváři sem tam probleskly známky toho, že uvnitř, je mnohem starší. Hleděl nad špičky stromů a pozoroval ptáky, kteří si poletovali bestarostně na nebi. ,,Prosím ať přiletí...."zašeptal s prosebným výrazem na tváři. Opřel si čelo o sklo okna a dal se do pláče. ,,Prosím, ať přiletí..."