„Život je o umění přijímat porážky co nejdůstojněji... a užívat si všechno mezi nimi“

„Život je o umění přijímat porážky co nejdůstojněji... a užívat si všechno mezi nimi“ Mia Farrow


Když jsem se dostal do věku, kdy si muži obvykle pořizují ženu nebo motorku, byl jsem díky své hlouposti donucen pozastavit se nad svým dosavadním životem a přemýšlet o tom, co bude dál. Bohužel jsem si nemohl dopřát luxus přítomnosti, protože ta byla nepříjemná jako noc. A já se v noci bojím.
Toho roku mi bylo šestadvacet a volnost měla hrát v mém životě velkou roli. Nepatřil jsem mezi intelektuály, nepatřil jsem vlastně nikam. Jediné, po čem jsem opravdu toužil, byla motorka. Dlouho mi ji rodiče nechtěli dovolit, protože jako vzdělaní lidé znali všechna možná rizika, věděli také, že jsem hazardér. A dlouho jsem neznal větší risk, než vsadit svůj vlastní život. Byl jsem ale mladý a adrenalin jsem přímo vyhledával. Možná by tenkrát tou lepší volbou bývala byla žena. Ale co se stalo, vrátit se nedá.
Kamarád ze školy mi tehdy dohodil výhodnou koupi. Ale nechci zbytečně plýtvat písmenky na pohádce Jak Martin ke štěstí přišel. Já jsem prostě nezačal psát svůj příběh kvůli tomu, abych své pády zmírnil tou hromádkou vzestupů. Stalo se tedy, že jednoho dne před naším barákem stála motorka. Vedle ní jsem se plazil já, snažil jsem se, aby ten výstavní kousek každý soused zahlédl, a aby lesk mého stroje zkázy předčil jakýkoliv jiný lesk.
Když jsem usoudil, že takhle se nelesknou ani skleničky v naší kuchyni, rozhodl jsem se vzít svou chloubu na krátkou projížďku. Krátké projížďky nám vcelku seděly, ale po pár týdnech mi přestaly stačit. Chtěl jsem něco víc. Když o tom tak píšu, vlastně celý život chci pořád jen něco víc. Moje kára značky „Život“ neměla do šestadvaceti brzdy. Bylo to ke konci června, když se mi nepodařilo dojet domů z projížďky v jednom kuse. Sanitka se mnou jela jako šílená. Houkala, svítila, zářila, řvala, v jednu chvíli mi dokonce přišlo, že pláče. Ale to už jsem byl nadopovaný morfiem, necítil jsem bolest, necítil vlastní tělo, přestával vnímat okolní svět. Probudil jsem se z narkózy několik hodin po operaci. Nevěděl jsem jaký je den, hodiny byly překryty množstvím plášťů a kabátů. Z mého těla trčelo velké množství hadiček a trubiček. Zajímalo mě, jak je na tom maminka, jestli ví, že jsem tady. Neměl jsem rád, když si o mě maminka dělala starosti.
Tenkrát přišel doktor, tvářil se vážně a trochu smutně. Než vešel, vzhlédl na okamžik ke stropu, jako kdyby hledal pomocnou ruku. Ale do jeho profese patří i špatné zprávy, takže žádné dlouhé vyprávění, konstruktivně (jak jen to v tu chvíli šlo) mi sdělil, že jsem přišel o nohu. Každý jiný na jeho místě by se tvářil jako kdyby měl nastat konec světa. Ale tenhle chlápek byl můj člověk. Jako kdyby seděl celou tu dobu někde nahoře a četl si v mém životě. Jako kdyby prolistoval tu tenkou brožuru, povzdechl si, vzal svou hlavu do dlaní a řekl si: „Tak to vidíš. Alespoň se tedy postarej o to, aby další díl stál za to.“. Myslím, že po těch letech jsem si v hlavě k jeho obrázku přimaloval křídla.
Ptal jsem se ho na maminku, protože jsem věděl, že pokud o mé ztrátě ví, určitě se teď trápí. Hrozně nerad bych viděl, jak se maminka ukávovala k smrti. Nezlehčuji to. Bylo pro mě důležité ji vidět. Řekl, že nevěděl, jestli si budu přát po té zprávě kohokoliv vidět. „Nechám ji tedy zavolat. Tuším, že jsem ji viděl u automatu na kávu, blížila se k poznání, že kafe tady u nás stojí za starou belu. Kdybych pro Vás mohl cokoliv udělat, dejte mi vědět.“ ukončil náš první rozhovor doktor Panc. Za chvíli otevřela dveře do mého pokoje kávová víla. Nešťastně se na mě usmála, nevěděla jestli být zoufající a plačící matkou nebo matkou silnou. Vybrala si dobře. Byla prostě mojí maminkou. Spadl mi kámen ze srdce, protože jsem na její stárnoucí tváři viděl odhodlání, které mi čas od času dost chybělo.
Jak rád bych všem, kteří se nedobrovolně chystají darovat své orgány vzkázal, že s nasazením života, se vším tím adrenalinem a vzrušením, je bezpečnější milovat ženu.
Ten čas mezi tím, než jsem poprvé vstal z nemocničního lůžka a dobou současnou, kdy píšu o jednom ze svých pádů, nebyl snadný. Možná chvílemi nebyl ani důstojný. Ale naučil jsem se, že co se jednou stane, nedá se vrátit. Tisíckrát bychom třeba chtěli, ale nejde to. Říká se, že na životě je krásné právě to, že je proměnlivý. Neříkám, že mi noha narostla zpátky, jen se mi vrátil zpátky život. A pokud si ho vy ještě dnes dostatečně neceníte, veřte, že zítra je nejvhodnější chvíle začít.