MYSTÉRIUM LÁSKY: II. ZLOMEK ČASU

Přes veškerý zármutek, který halil mé srdce, jsem se kupodivu včerejší noc vyspala dobře. Netížily mě zlé sny, jako jindy.
Přestože bylo brzké ráno, sluneční paprsky se mi nemilosrdně draly do oken a rozjasnily tak celý můj pokoj. Místo abych vstala z postele, ještě malou chvíli jsem se kochala tou nádherou.
Sotva jsem se ustrojila, už někdo klepal na dveře mého pokoje. Tiše jsem pípla: Vstupte! William s úsměvem vešel dál a hned mi popřál dobré ráno. Poděkovala jsem a také jsem mu popřála dobré ráno. Pak přistoupil, až ke mně vzal mou pravou ruku do své a něžně mi ji políbil. Docela mě to překvapilo, ale zachovala jsem vážnou tvář. Načež se mě začal William vyptávat. W: Jak jste se vyspala, má paní?. Co si dáte k snídani?. Neměla byste chuť, třeba na šálek černého čaje?. Musela jsem mu vpadnout do řeči, abych ho aspoň na chvíli umlčela. „Vyspala jsem se dobře. Něco málo bych i pojedla, děkuji. Čaj je docela dobrý nápad.“ Ještě jsem nedomluvila a William mi hned nastavil své rámě. Poslušně jsem se ho chopila a oba jsme vyšli stejným krokem, směrem k jídelně. Kde na nás již čekala vydatná snídaně.
Po jídle jsem se odebrala do svého pokoje, abych si v poklidu dočetla, rozečtenou knihu. William se odebral do své pracovny, aby se zde věnoval svým povinnostem a pracovním záležitostem. Ještě jsem nedočetla poslední stránku velice poutavého románu, když jsem zaslechla z vedlejšího pokoje nějakou tklivou melodii. I přesto, že mi drásala srdce, rozhodla jsem se navštívit ono místo, abych zjistila, co je to za melodii. Protože zvědavost byla silnější než já. Se zatajeným dechem, jsem bez zaklepání vstoupila do pokoje, z nějž se rozléhala po celém domě hudba.
U okna zdobeného mozaikou stál klavír, seděl u něj William a plně soustředěný na něj hrál. V naprosté tichosti jsem ho s údivem pozorovala a zaposlouchala se do jednotlivých tónů. Byla jsem jako omámená. Když dohrál, věnovala jsem mu zasloužilý potlesk, aniž bych si uvědomila, že tu nemám co pohledávat. Zpozorovala jsem jeho úlek ve tváři, který netrval však dlouho, poněvadž ho vzápětí vystřídal prazvláštní úsměv. A s ruměncem na tváři mi s radostí v hlase, poděkoval.
Potom jsme si ještě dlouhou dobu povídali, o hudbě, umění a o všem možném, co nás zrovna napadlo. Místy jsme se i nasmáli. Byl to příjemně strávený zbytek dne. V noci jsem pak uléhala s dosud nepoznaným pocitem.
Další noc jsem opět spala moc dobře. Žádné ošklivé noční můry mi nenarušovaly spánek. Vnitřně jsem se cítila naprosto vyrovnaná a silná. Nic netížilo mé srdce a nic neznepokojovalo mou mysl.
Ráno mě pošimralo slunce na očních víčkách. S dobrým pocitem jsem vstala z postele a ustrojila se. Dostala jsem velkou chuť k jídlu, tak jsem si to zamířila rovnou do jídelny. Kde jsem svou chuť ukojila z přemíry lahodného jídla.
O něco později se dostavil i William a také se dal s chutí do jídla. Ale nejprve mi popřál dobré ráno. Zapomněla jsem na dobré vychování a s plnou pusou jsem mu chtěla také popřát, ale k mé smůle mi za prvé, nešlo vůbec rozumět a za druhé jsem se celá pobryndala. Cítila jsem zastuzení. Omluvila jsem se za nevhodné chování. A už, už jsem se chystala k odchodu. Když v tom, William vyprskl smíchy a také se celý pobryndal. Byla jsem sice dost nervózní, ale nemohla jsem si pomoct a také jsem se dala do smíchu. Za chvíli jsme se oba smáli tak, že jsme skoro nemohli přestat. Můj otec by jistě dodal: Tak už dost! Chováte se jako malé děti. Jeden by řekl: Jak může být legrační obyčejné pobryndání?! Když je to spíš oboustranná škodolibost. Co už.
Naše tváře ještě zdobil úsměv, když jsme se společně vytratili do zahrady. Kde mi William ukazoval místa v dáli, kam bychom se mohli projet na koních. Nebyla jsem proti, přece jenom projížďky na koni mám ráda a tak jsme se domluvili na zítřejší den.
Mezitím jsme se procházeli zahradou, a tak jako včera jsme si povídali o všem možném. Pomalu se začalo schylovat k večeru. Všechna vhodná témata k hovoru jsme vyčerpali. Tak jsme se rozloučili a oba jsme se odebrali do svých pokojů.
Tu noc jsem nemohla vůbec zamhouřit oka. Protože jsem se neskutečně těšila na zítřek. Vybavovala jsem si příjemné chvíle strávené s Williamem. A nadobro jsem ve svém srdci zapudila sžírající nenávist vůči Williamovi. Neboť v mém srdci se objevil nový cit, který jsem neuměla zatím popsat. Ale už tehdy jsem věděla, že to není ledajaký cit. Myšlenka na tento nový objev mě ukolébala k spánku …