MYSTÉRIUM LÁSKY: III. ZÁŽITEK

Z časného rána jsem se sešla s Williamem na domluveném místě. Zrovna nám oběma osedlal koně. Popřála jsem mu krásné ráno a s úsměvem jsem pohladila oba koně po šíji. William mi také popřál krásné ráno a pravil: Připravená?. Nemáte strach, Lady Victorie?. Se smíchem jsem mu odpověděla: Ano, ale strach nemám. A pak jsem šibalsky dodala: Takový urostlý muž jako jste Vy, mne přeci ochrání, no ne?. Na to, se William mírně zarděl a hrdě prohlásil: Samozřejmě, že ano, má paní. Budu Vás ochraňovat jako oko v hlavě a bránit vlastním tělem, bude-li třeba, položím za Vás svůj holý život. S uznáním jsem se vyhoupla do sedla a uličnicky jsem dodala: Děkuji, ale to nebude třeba. Když budu muset, ochráním se i sama, můj milý Williame. A s těmito slovy jsem dala povel své klisně, aby se rozjela. William se také vyhoupl do sedla a s úšklebkem dal svému koni povel ke klusu.
Během chvíle jsme společně uháněli k místu v dáli. Kde se po obou stranách rozprostíral hluboký les.
Když jsme dojeli až k lesu, seskočil William z koně. Netušila jsem, co zamýšlí tak jsem udělala totéž. Mezitím se William rozhodl, že koně uvážeme ke stromu a my dva si projdeme les. S tím, že mi chce ukázat jedno zajímavé místo. Když už jsme měli oba koně uvázané a usoudili jsme, že jsou v bezpečí. Vydali jsme se na cestu.
Po chvíli mě William vzal za ruku a dodal: Jen pro jistotu a usmál se na mě. Za jiných okolností bych to určitě nedovolila, ale teď jsem byla ráda, poněvadž neznámá místa ve mně vzbuzují neklid. S úlevou jsem se také usmála a pevněji jsem stiskla jeho dlaň. Nepochybně byl moc rád. A tak jsme šli lesem a šeptem jsme si povídali, abychom nerušili tamní zvěř.
Během hodiny jsme došli na určené místo. Můj první dojem z onoho místa byl nepopsatelný, krásnější místo jsem ještě neviděla. Byla jsem mile překvapená. Kolem dokola kvetly nejrůznější druhy rostlin. Z každého koutku se linula svěží vůně. Poletovali zde různě zbarvení motýli. V korunách stromů si prozpěvovali ptáci. A nacházelo se zde i jezírko s čirou vodou, v níž se odrážely obrazy okolních stromů. Krásu celého jezírka zvýraznily sluneční paprsky, které se mihotaly jasným světlem a dopadaly tak na vodní hladinu. Ve větru poletovalo chmýří, které dodávalo tomuto místu, určité kouzlo. A v neposlední řadě tu panovala tajuplná atmosféra.
Tiše jsem se kochala nádherou lesa, když v tom mě William nečekaně políbil. Byla jsem překvapená a rozzlobená zároveň. A abych zamezila dalším případným pokusům sblížení. Uštědřila jsem Williamovi pár pohlavků a nadávek. „Vy jeden, ZVRHLÍKU! NEMRAVO! DAREBO!“ A běžela jsem zpět cestou, po níž jsme šli sem. William se za mnou ihned rozběhl a volal na mě: Lady Victorie, stůjte! Slyšíte, no tak stůjte, má paní! Nakonec mě dohonil a popadl mě do náruče. Začala jsem křičet a tloukla jsem ho pěstmi. „Okamžitě mne pusťte, Vy ZVRHLÍKU!“ William vážným hlasem dodal: Má paní, nepustím Vás do té doby, dokud se nezklidníte. Ve vzteku jsem na něj nevyštěkla: Dobrá, už jsem se zklidnila, tak mne laskavě postavte na zem! W: Nemyslím si. „Tak začněte myslet!“ W: Má drahá, buďte tak hodná a nezvyšujte na mne hlas! „Ach, tak.“ A pak jsem šeptem dodala: Sire Williame, prosím Vás, byl byste tak laskav a postavil mne na zem. W: Ovšem, má paní. A s těmito slovy mě skutečně postavil na zem. „Děkuji!“ W: Rádo se stalo. Victorie, zlobíte se ještě?. „Ano.“ W: Kvůli tomu polibku?. „Ano, také.“ Tudíž se zlobíte i kvůli něčemu jinému?. „Ano.“ W: Mohu znát důvod?. „Jistě.“ W: Nuže?! „Zlobím se na Vás, protože jste mne nesl v náruči, i přesto, že jsem Vás žádala, abyste mne pustil. A také se na Vás zlobím zato, že mne velmi často uvádíte do rozpaků.“ W: Omlouvám se Vám, má paní. Ale věřte nebo ne, mám právo Vás líbat a nosit na rukou. „Ano, ale být Vámi, slušně bych o to požádala.“ William chtěl ještě něco říct, ale položila jsem mu prst na jeho ústa a dodala jsem: Už toho bylo řečeno dost, je čas se vrátit domů. William k mému překvapení ustoupil, neřekl ani slovo.
Mlčky jsme došli až ke koním, odvázali jsme je, vyhoupli se do sedel a rozjeli se zpět k našemu sídlu. V naprosté tichosti jsme seděli, jak u oběda, tak i u večeře.
Po jídle jsme se oba odebrali k východu. Už jsem déle nemohla vydržet to všudypřítomné ticho, tak jsem ho prolomila svým hlasem. „Sire Williame, prosím Vás, věnujte mi na chvíli svůj drahocenný čas. Chtěla bych Vám něco povědět.“ William se na mě podíval zvláštním, kamenným výrazem a pravil: Lady Victorie, dnes jste toho řekla víc, než dost. Tak mne prosím ušetřete zbytečných slov. „To bylo od Vás velmi hrubé, ale když si to přejete, tak prosím. Doprošovat se Vás nebudu.“ W: Hrubé?! Neřekl bych. Jsem pouze stejně upřímný, jako Vaše maličkost. „Ccc, stejně upřímný?! Já Vám povím, co jste zač. Jste akorát tak, JEŠITNÝ PITOMEC!“ Na to se na mě William přísně podíval a dodal: Váš jedovatý jazyk, nemá obdoby. Být Vámi, tak děkuji všem svatým zato, že jste něžné pohlaví, protože kdybyste nebyla, s radostí bych Vám uštědřil pár facek. Tohle mě natolik vytočilo, že jsem mu bezmyšlenkovitě vrazila. A s křikem jsem pravila: Vy jeden HULVÁTE, kdybyste jen věděl! Chystala jsem se Vám omluvit, za to jak jsem se dnes chovala. Ale Vy, jste mne sprostě umlčel, ještě dříve, než jsem stačila, cokoliv říct. A pak jsem s pláčem běžela do svého pokoje. Kde jsem se zamkla a se slzami v očích padla na postel. Intenzivní pláč mě natolik unavil, že jsem přes veškeré slzy usnula …