Když ze dvou zbyl jen jeden

Je ráno. Sluneční svit proniká přes okna ložnice a pozvolna vyhání tmu i z těch nejvzdálenějších koutů našeho domu.
Netrvá dlouho a vlivem hřejivého pocitu se začínám probouzet. Slepená víčka se pomalu otevírají a ještě chvíli vidím rozmazaně.
Pomalu se obracím na bok směrem k tobě. Ze zpod saténového povlečení temně černé barvy vidím tvou odhalenou, téměř dokonale tvarovanou nohu. Od konečků prstů sleduji celou tu linii, která končí kdesi u stehna. Zbytek je stále zahalen povlakem. Od pokrčené nohy přejíždím pohledem až k hlavě. Podle odhaleného dekoltu jsem poznal , že jsi nahá.
Tvá pravá ruka objímala polštář, levá bezvládně směřovala směrem ke mně. Vrátil jsem se směrem k dekoltu, který se velice pomalu rytmicky zvedal. Pořád jsi tvrdě spala. Tvoje melírovaná hříva se rozplývala téměř po celé délce tvé strany.
Oči už konečně pořádně zaostřili. Moji mysl náhle pohltil úžasný pocit euforie, že můžu být svědkem při pohledu na něco tak krásného. Snažím se na tebe co nejvíce soustředit a zároveň si vychutnávám ten pohled do tvého obličeje.
Ta nádherná, neporušená pleť plná nevinnosti, jako by ukazovala, že jsi víc než jen člověk. Avšak tvůj výraz plný vzpurnosti, tvrdohlavosti a neoblomnosti splýval v jeden sebejistý až nezkrotný pohled, který vzbuzoval nepředstavitelný respekt. Jako by každý při pohledu na tebe věděl, že při jakékoliv myšlence ti ublížit, nebo snad se ti jen zprotivit, bude zle potrestán tvou nepřekonatelnou ignorancí a lhostejností.
Užívám si ten pohled, jako bych si tě chtěl navždy zapamatovat a mít kdykoliv možnost představit si tě i v ten nejtěžší okamžik.
Náhle se převracíš na druhou stranu zády ke mně. Cítím se jako zhypnotizovaný. Nevědomky mi odhaluješ celou část zad až k zadečku. Tvá šíje mě stále více přesvědčuje o dokonalosti tvého těla. I kdybych tě sledoval celé roky, nikdy bych nenašel sebemenší chybu.
Nedokážu se ovládat, musím se tě dotknout. Konečky svých prstů se dotýkám tvé šíje. Jsi na dotek až příliš horká. Jako vždy, když jsi plná své neukojitelné vášnivosti.
Poté přejíždím prsty po lehce prohnuté linii až směrem k zadečku. Při tomto pohybu se mě zmocní pocit, který mi málem způsobí pořádně hluboké bezvědomí. Nemohu se hýbat. Jako bych provedl něco až moc lehkomyslného. Jako bych provedl něco zakázaného.
Má ruka strnule ležela vedle tebe a já se stále bokem k tobě snažím dostat pomyslně blíž a blíž do tvé mysli. O čem se ti asi tak právě může zdát. Jsi naprosto klidná, žádné křečovité škubání, žádné hlučné převracení z jedné strany na druhou.
Převracíš se zpátky čelem ke mně. Zhluboka se nadechuješ a pak dlouze vydechuješ. Na chvíli se všude rozhostí naprosté ticho. Dokonce i vzdálený hluk moře šířící se přes nedovřená okna kamsi zmizel. Pak přes nás přelétne cosi jako mohutný stín, který však mizí stejně rychle jako se objevil.
Čas se zastavil…

Tvé oči se zdají být v neklidu. Venku se náhle začíná zatahovat. Slunce nenávratně zmizelo do nikam, přes oblohu se jako ve zpomaleném filmu šíří mohutná šeď. Všude jako bych cítil slabé vibrace.
Probouzíš se…

Čas se dal opět do pohybu a tentokrát jakoby běžel až moc rychle. Hustá mračna přebíhají a mizí v dály beze stopy. V tom skrz černou změť udeří oslepují blesk, jehož hrom svým zvukem jakoby v momentě otřásl se samotnými základy země.
Pomalu otevíráš oči. Jsou nádherně modré, jako zářivě průzračný potok. Tvá ústa se jen maličko rozevřeli a odhalují kousek bílého skvostu. Pak se ti rozšiřují v ten nekrásnější úsměv, jaký jsem snad ještě nikdy ani neviděl. Sleduješ mojí bezmocnou strnulost a se stálým úsměvem se zakusuješ do spodního rtu.
V mojí hlavě jakoby najednou existoval jen prostor mezi námi, který se zdá být na pohled neuvěřitelně blízký a v myšlenkách přitom tak vzdálený, že bys ani nedohlédla. Povoluješ ústa a vzápětí ke mně míříš svou pravou rukou. Přejíždíš mi po tváři. Je tak úžasně jemná na dotek a přitom tak strašně horká. Opět se usmíváš. Neuvěřitelná míra vášně dostala magické podoby a způsobila ohnivý kruh kolem naší postele sahající téměř ke stropu. Chvěji se, nevím co se děje.
Možná mě na chvíli ovládl strach. Ačkoliv tomu nevěnuji příliš velkou pozornost oheň se šíři chodbami i dalšími pokoji v celém našem letním sídle. Ničivý oheň jakožto odkaz neukojené vášně šíří temnotu do všech místností najednou. Pouze kouř stále není cítit, jako by nebyl.
V tom okamžiku se na mě vrháš. Líbáš mě na ústa tak silně, jakoby si ze mě chtěla vysát všechen život.
Čím více mě líbáš, tím více energie mi přibývá. Čím více mě držíš, tím více si připadám, jako by se mi vařila krev v žilách. Chladneš.
Oheň se přestal šířit, ba dokonce začal pomalu uhasínat. Jako by opatrně směřoval zpět k epicentru, kde byl původně započat.
Svalová křeč mě zcela opustila, přebírám vedení. Rychle tě obracím na záda, naše ústa jsou stále spojená. Jazyky se zamotávají do sebe jako klubko hadů. Moje hlava začíná z toho tlaku těžknout. Bod varu je na hranici snesitelnosti.
Stále více a více chladneš. Oheň se vytratil ze všech místností a zůstal pouze v naší místnosti. Kruh se začal rozpadat až náhle dočista zmizel. Vše kolem je ohořelé na popel. Zůstaly jen holé stěny.
Takovou máš sílu…

Ústa mě začínají silně až mrazivě bolet.
Přestávám tě líbat. Trochu se zvedám a sleduji tě. Tvá barva se najednou vytratila a ty dočista zplíváš v odrazu oken s šedými oblaky. Nejevíš jedinou známku života. Sedám si. Na okamžik se mi v hlavě rozezvoní, pak se kolem mě všechno točí. Jediná myšlenka než upadnu do hlubokého spánku se týká tvého náhlého odchodu. Jaký to mělo důvod že jsi odešla?
Usnul jsem…

Probouzím se a připadám si jako bych spal celé století. Rozhlížím se kolem sebe a snažím si vybavit poslední okamžiky s tebou. Vše bylo tolik živé.
Zvláštní, že vše kolem je naprosto netknuté, jakoby ten oheň byl jen pouhým výplodem mé fantazie. Jako by si ,Ty, byla je pouhý přízrak.
Jediné, co je jinak, je tvá rozestlaná půlka postele. Myšlenky se mi začaly srovnávat a pomalu utřiďovat.
Nejsi tady…

Všechno to byl jen sen, jen pouhopouhý sen.
Skoro jsem zapomněl, že už tu vlastně dávno nejsi. Představa být ve tvé přítomnosti je natolik úžasná, že bych zaprodal i svojí duši, abych tě mohl ještě jedno uvidět. Tolik jsem tě miloval, a tolik tě pořád miluji.
Už navždy nebudeš, pouze a jen v mých představách přežiješ navždy.