Nerozhodnutý anděl

// Kolem mě zafoukal vítr. Obloha začínala růžovět a bílé beránky pozvolna měnily svou barvu. Vlasy mi tančily v rytmu osvěžujícího vánku a já zavřela oči. Mizející světlo se mi dralo pod víčka a vybarvilo svět oranžově. Lehce jsem vydechla a užívala si tu krásu. Zakřupala větvička. Probrala jsem se a podívala se vedle sebe k místu rušivého zvuku. Jeho smaragdové oči propalovaly můj obličej. Nemohla jsem ty své odtrhnout od těch zelených tůní. Až když mu dlouhé hnědé vlasy spadly do obličeje a přerušily náš kontakt byla jsem schopná promluvit.
„Potřebuješ něco, nebo tě jen baví děsit lidi?“
„Možná, že potřebuju děsit lidi.“ usmál se a odkryl řadu bílých zubů.
„Mám jednoho fakt dobrýho psychiatra…“ začala jsem, ale on mě přerušil.
„Už mě zapsali jako beznadějný případ.“
„A v čempak je tvá úchylka od normálu?“ vyplázla jsem na něj jazyk.
„Olizuju rusovláskám nalezeným ve skalách palce u nohou…“ zatvářil se vážně a předstíral tik v oku. Přestože jsem se snažila nesmát, nevydržela jsem. Po záchvatu smíchu jsem k němu natáhla ruku a představila se.
„Kate.“ nadhodila jsem, on si sedl vedle mě a popadl mojí nohu. Lehce s ní potřásl a jen tak do větru prohodil, „Dan, těší mě.“. Zase jsem se zasmála.
„Copak děláš uprostřed hor?“ začala jsem.
„Dobře, s pravdou ven, nejsem tu kvůli palcům.“ řekl a odvrátil hlavu s úšklebkem.
„Začínám se bát…“
„Palcofil tě neděsil?“
„Připadal mi roztomilý.“
„Protože jsem se ti nesápal po palcích.“
„A ten pozdrav bylo co?“
„Jen formalita, to neznáš?“
„Připomeň mi, ať s tebou projdu etiketu. Lekce číslo jedna. Tohle“ zamávala jsem „je ruka. Konec lekce. Nějaký dotazy?“
„Ehm, co byla ta mávající věc?“
„To necháme na příště.“
„Příště? Takže se mě nebojíš! Výtečně!“ prohlásil a zlověstně si promnul ruce.
„Tak pozor, umím karate, kung-fu a dalších čtyřicet nebezpečných slov.“ zatvářila jsem se naštvaně a poposedla si.
„Tak to je v háji, přemýšlel jsem, že tě zakopu támhle, ale ninju budou hledat, viď?“ prohlásil lítostivě a schoulil hlavu v hraném pláči. „Proč to zase nevyšlo?“ zaštkal a odvrátil se.
„No tak, jednou najdeš někoho, koho budeš moct zakopat.“ soucitně jsem ho pohladila po ramenu.
Chytil mě za ruku a než jsem se nadála, držel i druhou a vítězoslavně se smál.
„To jsem čekal, že budeš rychlejší, andílku.“
Vyplázla jsem jazyk, uvolnila si ruce, rozběhla se k okraji skály a skočila. Jak jsem se proměnila a lehce stoupala zpátky na úroveň útesu, vysoká tmavá silueta se za mnou dívala a na tváři měla spokojený úsměv.
„Tak zase někdy, andílku!“ zavolal za mnou a hory se rozezněly ozvěnou hlasu mého svěřence. Pokaždé jsme hráli tuhle hru…//
Probrala jsem se a slabě vydechla.