MYSTÉRIUM LÁSKY: IV. ZMĚŤ V CITECH

Ráno mě probudil nepříjemný pocit. Hluboko v srdci mě tížilo svědomí. Mou mysl přepadávaly výčitky. Nepředstavitelně jsem se za sebe styděla. A dumala jsem nad tím, proč pokaždé jednám tak emocionálně. Sama pro sebe jsem si kladla otázky a posléze na ně i odpovídala. „Proč neřeším vše s rozvahou?! Proč se pokaždé zlobím na Williama, když udělá něco nečekaně, i když mi tím svým způsobem neubližuje?! Proč se neustále chovám, jako dítě?! Proč??? Protože jsem přeci taková, jaká jsem. Rozvaha mé povaze nic neříká, neboť jsem přímá. Na Williama se zlobím, protože mne často uvádí do rozpaků. Chovám se jako dítě, jelikož jsem ještě nedospěla. Potřebuji více času, abych mohla být sama sebou. William na mne moc naléhá, měla bych mu to říct.“ Rozhodla jsem se, že mu u snídaně vše povím.
Čekala jsem na něj celou hodinu, ale nepřišel. Tak jsem se poptala na Williama naší služebné. Ta mi pověděla, že pán nechce být rušen. S nadějí v hlase jsem se jí zeptala, jestli mi něco nevzkázal. Alice, tak se jmenuje naše služebná, jen smutně zavrtěla hlavou. Poděkovala jsem jí a nešťastně jsem odešla do svého pokoje.
V pokoji jsem pochodovala sem a tam. Nevěděla jsem, co si počít. Byla jsem v koncích. Pak mě napadlo, že bych mohla Williama navštívit a vše mu povědět. Ale myšlenka na to, že nechce být rušen, zhatila můj nápad. Tak jsem se rozhodla, že počkám do oběda. Přesto jsem byla hodně nervózní a stále jsem pochodovala po pokoji. A hlavou se mi honila jedna myšlenka za druhou.
V pravé poledne jsem zasedla ke stolu, abych něco málo pojedla. A netrpělivě jsem vyhlížela Williama. Dopadlo to stejně jako u snídaně. Zase jsem na něj čekala nejméně hodinu, ale on stejně nepřišel. Začala jsem být zoufalá. Nakonec jsem se znovu zeptala Alice, na Williama. Její odpověď byla stejná, tak jako předtím. A to mě vůbec nepotěšilo.
Abych se nerozbrečela, utekla jsem do zahrady. Kde jsem se smutně posadila na houpačku. Chvíli jsem pozorovala přírodu kolem. A místy jsem se dívala na nebe, které mě uklidňovalo a dodávalo naději, že časem bude zase dobře.
Když už mě dívání se kolem omrzelo, začala jsem se houpat. Vítr ve vlasech mi dodával sílu. Najednou jsem byla zase jako bezstarostné dítě. Houpání mě natolik uklidnilo, že jsem veškeré starosti, na chvíli vypustila z hlavy. A radovala jsem se, z této maličkosti.
K večeru se natolik ochladilo, že mě zima vyhnala zpět do domu. A navíc mi kručelo samým hladem v břiše. Tak jsem si rychle běžela umýt ruce a zasedla jsem k vydatné večeři. Když už jsem všechno snědla. Znovu jsem začala vyhlížet Williama. Hodina uběhla jako voda a nikde nikdo. Ač mě Williamova nepřítomnost velmi mrzela. Rozhodla jsem se, počkat do zítřka.
A abych si zkrátila čekání na Williama, pomohla jsem Alici s úklidem v kuchyni. Byla to příjemná změna. Jelikož jsem přitom nemusela myslet na Williama. Celou dobu jsem si totiž povídala s Alicí. Náramně jsme se obě bavily. A rozesmávaly jedna druhou. Jsem moc ráda, že je Alice naší služebnou, protože si skvěle rozumíme a jsme dokonce stejně staré. Také jsem přišla na to, že jí víc považuji za svou přítelkyni, než za služku. Po práci jsme se spolu rozloučily a popřály si dobrou noc.
Noční koupel mě natolik uvolnila, že se mi z toho chtělo zpívat. Ale abych nerušila klidný spánek ostatních človíčků v domě. Potichu jsem si broukala známou melodii. Sotva jsem si oblékla noční košili, polilo mě horko. Na stole ležel dopis, byl adresovaný mé maličkosti. Se zatajeným dechem jsem ho otevřela a začala ho číst. Srdce mi tlouklo jako zvon.
Dopis byl od Williama a stálo v něm: Má nejdražší, Lady Victorie. Čekáme na klid, který utiší naše srdce. Vysátí zlostí a zármutkem. Jsme odloučeni od sebe, ale já Vás chci znát. Vím, že to moc bolí. Vše jde ztěžka a Vy už déle nemůžete čelit té bolesti. A není modlitby, která by zmírnila tu bolest. Vím, že se bojíte. Vím, že je příliš pozdě. A tolik slov zůstalo nevyřčených a činů neuskutečněných. Prosím věřte mi. Ve svém trápení nejste sama. Jsem oslepený. Vy také, padajícími slzami. A s každým krokem se znám méně. A každý slib ruším na své cestě k Vašemu srdci. Naše láska je jako dnešek bez zítřka. Tam uprostřed všech těch slz. Jsem ztracený. Tak ztracený. Přesto, kdekoli Jste, tam patřím. A nechystám se Vás ztratit, dnes v noci. Váš William.
Se slzami v očích jsem políbila dopis a rozběhla jsem se směrem k Williamovu pokoji. Sotva jsem popadala dech, když jsem doběhla až ke dveřím jeho pokoje. Zajíkala jsem se slzami a byla jsem v rozčarování. Přesto jsem odvážně zaklepala na dveře a marně se snažila, ovládnout své emoce.
Po té, co William otevřel dveře, padla jsem mu s pláčem do náruče. Nevím proč, ale najednou se mi ho chtělo zulíbat. Tak jsem ho objala kolem krku a začala jsem ho všude líbat. Na tvář, čelo, rty, nos, oční víčka, krk. Líbala jsem mu dokonce i ruce. Nevím, co se dělo s mou maličkostí, ale v tu chvíli, jako bych se dočista zbláznila. Přes veškeré polibky, jsem stále plakala. William mě hladil po vlasech a tiše mě utěšoval. Nemám tušení, jak dlouho jsme byli takto v objetí. Poněvadž jsem usnula, ještě dříve, než jsem to měla možnost zjistit. ...