MYSTÉRIUM LÁSKY: V. ZMÁMENÁ MYSL

Hodiny zrovna odbíjely jedenáctou hodinu dopoledne, když jsem se s úlekem probrala ve své posteli. Zmateně jsem se dívala po pokoji. Když jsem se konečně, alespoň částečně vzpamatovala a zjistila jsem, že jsem ve svém pokoji a ležím ve své posteli. S klidem jsem na malý okamžik zavřela oči. V mysli mi utkvěla vzpomínka na včerejší noc. Přišlo mi to jako sen, i přesto, že jsem ve skrytu duše věděla, že je to holá skutečnost. Jako bych stále snila, ač jsem sebevíc byla vzhůru. V tu chvíli šla realita stranou.
Z mého zasněného rozpoložení mě probral, až čísi hlas. Byl to hlas Alice. Jen se mě vyptávala, zdali budu ještě podřimovat, anebo se naobědvám. Poněvadž se blížilo pravé poledne. Nazlobená sama na sebe, jsem ihned vyskočila z postele a běžela se opláchnout. Abych smyla svou rozespalost. Načež jsem se ustrojila do šatů a rychlá jako vteřina jsem vyloženě letěla, dlouhou chodbou rovnou do jídelny.
Sotva jsem vpadla do místnosti, strnula jsem údivem. U stolu seděl totiž William a ládoval se zrovna pečeným kuřetem. S úsměvem se na mě podíval a dodal: Má paní, jsem moc rád, že Vás vidím. Přeji Vám dobrou chuť. Strnulost mezitím opadla a vystřídal jí ruměnec na tváři. Uklonila jsem se a pravila: Sire Williame, nemohu říct totéž, neboť se za sebe velmi stydím. Ale také Vám přeji dobrou chuť. A s těmito slovy jsem zasedla ke svému talíři a pustila se do jídla.
Po chvíli se chopil slova William. W: Nebuďte k sobě tak krutá, má drahá. Není se za co stydět. Včerejší noc pro mne byla jako dávno splněný sen, padající z milosti. Rozhodně toho nelituji, Vy snad ano?! Jeho otázka mě zaskočila, přesto jsem odpověděla, ne. W: pak je všechno v nejlepším pořádku a není se za co stydět. Ač má mysl i srdce tvrdily opak, má slova tomu neodpovídala. „Nejspíš máte pravdu, můj milý.“ Na to se na mě William znovu usmál, a pak už jsme celý oběd promlčeli.
Když už jsme dojídali poslední sousto, musel William neodkladně odejít. Omluvil se a svižným krokem, šel vstříc své neodkladné, pracovní záležitosti.
Tehdy jsem využila volné chvíle, bez Williamovy přítomnosti a šla jsem se projít do zahrady. Vydrželo mi to až do večera. Pak jsem se vrátila zpět do domu.
Na chodbě jsem potkala Williama. Usmáli jsme se na sebe a William nedočkavě pravil: Lady Victorie, zrovna Vás všude možně hledám. Se strachem jsem dodala: Ach, stalo se něco vážného?! W: Ne, jen jsem s Vámi chtěl mluvit. „Ach, tak.“ W: Snad jsem Vás nevyděsil?. „Tak trošku.“ Dodala jsem se smíchem a radostí v hlase. Také se zasmál a pravil: Nezlobte se, prosím. „Nezlobím se.“ W: To mne těší. Víte, chodba není zrovna moc příjemné a vhodné místo k rozhovoru. Smím Vás pozvat do svého pokoje? „Ano. Souhlasím, chodba opravdu není zrovna vhodná k důvěrným rozhovorům. Po mých slovech se Williamovi zvláštně zaleskly oči a opět mi věnoval úsměv a nastavil mi své rámě. Také jsem se pousmála. Načež jsem se, zavěsila do jeho nastaveného ramene.
Sotva jsme vstoupili do pokoje, popadl mě William do náruče a začal mě líbat. Natolik mě to vyděsilo, že jsem ho začala bít pěstmi do hrudi a křičela jsem: Co to děláte?! Nechte toho! Zbláznil jste se?! Vy jeden, NEMRAVNÝ ZVRHLÍKU!!! William okouzlený a poháněný skrytou silou dodal: Utište se, má paní! Nechci Vám přeci ublížit. Vzbudila jste ve mne dosud nepoznanou vášeň. Vaše včerejší polibky zmámily mou mysl. Okouzlila jste mne, svou tajuplnou a mystickou krásou. Ach, Lady Victorie, chtěl bych Vás držet v náručí a líbat Vás, až do svítání. Musela jsem mu vpadnout do řeči, protože už jsem to déle nemohla vydržet. „Ach, Sire Williame prosím mlčte! Už mne déle netrapte! Vaše slova mi trhají srdce na kousky. Prosím Vás! W: Má paní, nemohu, jsem příliš omámený Vaší maličkostí. Se slzami v očích jsem pravila: Můj milý Williame, špatně jste si včerejší noc, vyložil. Polibky, jež jsem vám věnovala, byly z holého bláznovství. Nemějte mi to prosím, za zlé. Mám Vás neskutečně ráda, to ano, ale na to, abych Vás mohla milovat, potřebuji více času. Prosím, nehněvejte se za to na mne. W: Má paní, také Vás mám nesmírně rád, a proto budu čekat.
Rozplakala jsem se, křečovitě jsem ho objala a zašeptala: Děkuji. William mě k sobě víc přitiskl a políbil mě do vlasů. Dlouho jsme jen tak tiše stáli v objetí. A odtrhlo nás od sebe, až ranní svítání.
Přes veškerý zármutek, který mi kdy sužoval srdce, jsem dosud nikdy neuléhala s tak těžkým pocitem viny, jako nyní. „Jakákoliv bolest je strašná, ale bolest srdce je nepopsatelně horší.“