Renesmee's Diary - den 1. - Den blbec

Renesmee's diary - den 1.

Milý deníčku,

dnes byl ten nejhorší den, jaký jsem mohla zažít! Začlo to asi takto...

Jsem na louce s tím nejhezčím, nejmilejším, ale i přesto s nebezpečným člověkem. Jacobem. Ach, já ho tak miluji.

„Miluji tě, Renesmee,“ řekl ten nádherný hlas - Jacob - a políbil mě. Líbal nádherně. Měl mekké, teplé rty, které s těmi mími vycházely tak, jako by k sobě pasovaly. Bylo to něco nádherného.

„Crrrrr!“ začal zvonit budík, který jsem měla postavený na mém nočním stolku. Bohužel já to nečekala a vyletěla jsem z postele a když jsem se zvedala, tak jsem se bouchla o zeď do hlavy.

„Ááá!“ řvala jsem polekáním a ještě se v tom skrýval smích. Slyšela jsem dupání a násleně se otevřely dveře a v nich stála celá má famílie. Koukla jsem se nejdříve do ustaraného výrazu Carlislea, poté vylekaného výrazu Esme, Rose, Jaspera, Alice a Belly. Ale výrazy Emmetta a Edwarda byly jiné. Měli v obličeji smích. Ano, Emmettovi se nedivím, ten se směje všemu, ale Edward? Zase se mi hrabal v hlavě! Já ho asi přetrhnu!

„Tati?“

„Ano, Nessie?“

„Ty ses mi opět hrabal v hlavě, že jo?!“ sjela jsem ho.

„No... tvé myšlenky byly moc hlasité.“ Někdo se začal smát. Ani jsem se nemusela koukat, kdo to byl, protože to bylo až nadprůměrně jasné, že to byl Emmett.

„Emmette, ty pako jedno, netlem se, nebo...!“ nedokončila jsem větu, protože jsem přemýšlela, co říct.

„Nebo co?“ zeptal se jako největší blbec.

„Nebo ti udělám hranolky!“ vyvýskla jsem na něj, ale on se začal smát. Cítila jsem, jak jsem se najenou uklidnila, ale mě to naštvalo ještě víc.

„Jazzi, nech toho a nesnaž se mi zlepšit náladu, nebo ti utrhnu hlavu!“ Na což zavrčela Alice a společně s Jasperem a Emmettem se vytratili.

„Zlatíčko, cop-“ nestihla to doříct, protože jsem jí skočila do řeči.

„Ani se mě na to nepokoušej zeptat!“ A ona s tátou s vypařili někam pryč. Raději nemyslet na to, co budou dělat.

„Nemáš h-“ Esme. Jasně.

„Nepořebuji nic!“ vyjela jsem na ni a ona – jako ostatní – se vypařila. Jediný, kdo zůstal, byl Carlisle. Já ho mám ze všech nejraději; do ničeho mi nekecá, pomáhá mi, když chci, nebo když potřebuji – sice táta taky, ale spíš si nechávám pomoci od dědy – prostě normální člo - ehm... upír. Ale Carlisle už nebyl pozadu a vypadl taky. Konečně kapka soukromí. Pomyslela jsem si. Konečně jsem vstala a došla do koupelny. Omyla jsem si obličej, potom ruce, až jsem se na to vybodla a vlezla jsem do vany a vykoupala jsem se. Ta voda mi trochu pomohla, ale jsem si jistá, že až vylezu, tak to vyprchá. Když jsem vylezla, tak jsem se zabalila do ručníku a... koukám, koukám, ale nikde nevidím mé věci. Asi jsem si je včera zapomněla dole. Achjo! To mi je nemohla Alice donést? Určitě to viděla! Tak jsem tedy vylezla z koupelny a jen v ručníku jsem šla dolů do obýváku. Za sebou jsem nechávala stopy, neboť mám pořád mokré nohy. Když jsem došla dolů, tak jsem si sebrala své věci a šla opět do pokoje, kde jsem se konečně převlékla. Měla jsem na sobě bílou saténovou podprsenku, ke které jsem si připla průhledná ramínka, saténové kalhotky – ani se tomu tak říkat nedalo. Zakrývaly jen to nejdůležitější, protože to byla samá krajka a minimum saténu – na tom jsem měla rudé šaty bez ramínek do půli stehen a k tomu jsem si vzala balerínky ve stejné barvě. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Skákala jsem si do rytmu mé oblíbené písničky, jejíž rytmus mi zněl v hlavě. Snažila jsem se zbavit té hnusné nálady. Ale jak jsem si tak poskakovala ve vyvýšených balerínkách na ještě trochu mokré podlaze, tak když jsem byla na prvním schodě, tak mi to ujelo a já se zavrávoráním ztratila rovnováhu a spadla ze schodů. S duněním jsem dopadla na podlahu a cítila jsem příšernou bolest v pravé noze. Ten, kdo ke mně přiběhl, nemohl být nikdo jiný než Carlisle.

„Nessie, jsi v pořádku? Bolí tě něco?“ zeptal se. Teď se nechoval jako děda, ale jako profesionální doktor.

„Jo, jsem v pořádku,“ řekla jsem mu a přitom si hlídala své myšlenky, protože jsem viděla tátu, jak na mě kouká. Carlisle mě vzal za ruku a pomohl mi vstát. Zaťala jsem zuby, abych nedávala najevo, že mě to bolí. Na pravou nohu jsem našlapovala co nejméně.

„Opravdu v pořádku?“ optal se mě opět, když jsem byla u dveří a bolestivě sykla – sotva slyšitelné pro člověka.

„J-“ nestithla jsem to doříct, protože mi do toho táta skočil.

„Ani neříkej to slovo „Jo“, protože ti něco je. Vidím to na tobě. Pojď sem.“ Tak jsem to vzdala a šla za nim. Rukou ukázal na křeslo ve znamení, abych si sedla. Jakmile jsem si sedla, tak Edward – jelikož on taky vystudoval medicínu – a Carlisle byli u mě a koukali mi na nohu.

„Vypadá to na zlomeninu, ale nejsem si jistý,“ začal táta. Na to ať ani nemyslí!

„Taky si myslím, ale víc se dozvíme až po rentgenu. Jelikož už ho tu nemám, tak musíme do nemocnice,“ konstatoval Carlisle. Ne! V žádným případě!

„Nikdy!“ zavrčela jsem, ale než jsem se nadála, tak mě v náruči držely ledové ruce – táta - ne, že by mi to vadilo, ale taky to nebylo třikrát příjemné. Došli jsme do garáže a táta mě posadil do Carlisleova mercedesu – i přes mé poznámky – a pak jsme vyjeli. Celou cestu jsem měla kecy typu: „Stejně tam jedeme zbytečně“, „Je to nutné“ atd. Když jsme tam dojeli, tak mě táta opět vzal do náruče a všichni jsme šli do dědovy pracovny. Ten nás poslal na rentgen, ale tentokrát mě Edward nebral do náruče, ale do kolečkového křesla. Tak tohle mě dost naštvalo! Dělá tu ze mě důchodce! Tak mi tu nohu tam zrengenovali, pak nám dali ten rentgen a táta si ho cestou prohlížel a pak Carlisle nakonec konstatoval:
„Je to zlomenina, Ness. Musím ti to zasádrovat.“ Asi mu hrabe hodně.

„Dědo? Jak moc ti hrabe?“ zeptala jsem se, ale bez náznaku humoru.

„Ness,“ upozornil mě táta.

„No jo... No... nestačila by třeba ortéza nebo dlaha?“ snažila jsem se smlouvat.

„Ne, musíš dostat sádru,“ stál si za svým. Nakonec mi tu nohu stejně zasádrovali.

„Musíš tu alespoň dva dny zůstat. Ne, že bychom se o tebe doma nepostarali, ale celé dva dny mám směnu, tak bych tě chtěl mít na pozoru.“

„Ty jsi se úplně zbláznil! Jak to mám vydržet bez Jacoba? Nemám tu ani oblečení. Vy mi úplně kazíte plány!“ Při slově „Jacob“ Edward zavrčel.

„Je to hodně důležité, Renesmee, jde o tvé zdraví.“ Né, už je to tu zase. Táta zase mluví vážně, protože Renesmee mi říká jen tehdy, když je to opravu důležité.

„Víte co? Dělejte si se mnou co chcete, mně už je to všechno jedno...“ Mávla jsem rukou a povzdychla si.

Byl to prostě den blbec!

S nevyjadřitelnou láskou, Renesmee x)