Nerozhodnutý anděl

Otevřela jsem oči a slabě vydechla.
Všude kolem mne byla tma a já byla v pokoji, který rozhodně nebyl můj „domov“. Ani ta postel, na které jsem ležela, nepůsobila jako moje matrace. Zhluboka jsem se nadechla a okamžitě se rozkašlala. No já jsem nenápadná. V cizím bytě, v noci a já tu kašlu jako tuberák… Zakroutila jsem nad sebou hlavou a vstala. Udělala jsem jeden krok v temnotě a moje tělo mi dalo jasně najevo, že se na nějaké chození v neznámu ještě necítí. Před očima jsem najednou měla ještě víc černo než do teď a já se s hlubokým výdechem řítila k zemi. Poslední, co jsem slyšela, bylo, jak někdo rozrazil dveře…

// „Prober se!“ zavolal něžně a lehce mě praštil přes obličej. Unaveně jsem otevřela oči.
„To se dělá mlátit holky? Že se nestydíš…“ zamumlala jsem zpola vyčítavě a posadila se. Usmál se.
„Když ty měníš pravidla, andílku. Nesmíš se divit.“
„My máme pravidla? Vím jen o tom, že tě nesmím zastřelit, když mě vytáčíš.“ vyplázla jsem na něj jazyk.
„Na to máme pravidlo? Myslel jsem, že je to jen tvoje laskavost. Ale ty bys měla křísit mě, ne já tebe. Máš to v popisu práce.“ zašklebil se.
„Já jsem nikdy nebyla workoholik.“
„Tak to doufám, že alespoň fandíš pravidlům, když už práci ne. Nerad bych tě přestal naštvávat, baví mě to.“
„Radši spi s jedním okem otevřeným…“//

„Prober se!“ uslyšela jsem hlas, co mě tahal z temnoty. Pořád to nebylo dost, aby mě to úplně probralo. Jako kdyby se zatím k činnosti probudila jen ta část, co neovládala svaly. A pak se mi někdo dotkl obličeje. Byla to jako elektrická rána. Jen ten lehký dotek donutil všechno moje svalstvo, aby se začalo hýbat a ne jen tak bezvládně leželo. Zprudka jsem otevřela oči. Do očí mě uhodilo to množství světla, co bylo v pokoji. Jak dlouho jsem byla mimo? přemýšlela jsem zatímco se mé oči automaticky zavřely.
„Víš, myslím, že už jsi naspala dost, andílku.“ zasmál se někdo vedle mě pevným hlasem a já zbystřila. Zase jsem otevřela oči a tentokrát se i posadila.
„To není mož…“ začala jsem a chytila se za hlavu. Opět moc pohybu, zamotala se mi hlava. Začíná to být otravné.
„No tak, možná bylo lepší, když jsi spala…“ odvětil hlas, kterému jsem mohla konečně přiřadit i tělo. Byl to on, vysoký, statný a hezký. A říkal mi stejně jako On. Což znamená, že… lehce jsem zašátrala rukou na záda a strnula hned, jakmile se mi o ruku otřelo měkké pírko mých křídel.
„Ještě řekni, že jsi o nich nevěděla… Byl to docela šok.“ vytrhl mě jeho hlas ze ztuhlosti. Podívala jsem se na něj.
„Jak jsi mi to řekl?“ zeptala jsem se opatrně.
„Andílku?“ podíval se na mě s výrazem, který naznačoval, že si myslí, že jsem se praštila do hlavy.
„Už mi tak neříkej.“ odsekla jsem.
„Máš snad problémy s přiznáním identity?“ zeptal se s mírně ironickým úšklebkem.
„Zachránila jsem ti život, měl bys mi být vděčný, ne si rýpat.“
„Tak za prvý, já jsem ti ho zachránil taky - nepamatuješ si snad? /pamatuju, chlapče, zatraceně dobře/, takže jsme si spíš kvit, a za druhý, to, že jsi mi ho zachránila, snad dokazuje, že andílek opravdu jsi.“ seděl teď na zemi a s očekáváním si mě měřil. Zvedla jsem se a pomalu udělala pár kroků.
„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se, ignorujíc jeho odpověď.
„Za pár hodin to budou dva dny.“
Zakručelo mi v břiše, jen co jsem se to dozvěděla.
„Nemáš něco k jídlu? Mám docela hlad…“ zeptala jsem se opatrně.
„Medovník a colu?“ zeptal se s úsměvem. Zasmála jsem se.
„Tentokrát cukr snad nepotřebuju.“ zašeptala jsem.
„Tak vajíčka?“ zasmála jsem se nad jeho kuchařskými dovednostmi a přikývla.
„Krom čaje jediný, co zvládneš uvařit, viď?“
„Ještě chleba s máslem.“