Jihlavanka, píchá hezky

Seděl jsem na autobusové zastávce v mým téměř rodným městě. Strávil jsem tam posledních 14 let, ale narodil jsem se kousek vedle. Zrovna jsem čekal na spoj do Brna. V Brně jsem měl nějaký povinnosti, tak jsem si řekl, že spojím příjemný z užitečným a pár dní se tam zdržím. Byl docela hezkej letní den, tak 27 stupňů. Neměl jsem doma žádný slušný kraťasy, tak se mi z toho vedra hezky potily koule. Kašlal jsem na to. Začetl jsem se do jedný povídky a okolní svět mě přestával zajímat, jen tak mít pudr na ty zatracený koule.
Seděl jsem tam na lavičce ve stínu, pod betonovým přístřeškem, na tý zastávce a četl. Najednou mě vyrušily nějaký hlasy. Pořád něco hlasitě řešily. Jeden hlas se pořád ptal na nějaký kraviny a jinej hlas zas unaveně odsekával odpovědi, jakoby tak, aby na ně už nešlo reagovat. Byla to matka se dvouma děckama. Matka tak kolem 40 v šatech, nic moc, ale ušla. Děcka, malý kluci, tipuju na 6 a 8 let.
„Mami za jak dlouho tam budem?“ zeptal se ten starší mladej.
„Už jsme tady“ odpověděla.
„Já myslím v kroměříži!“ zeptal se zas ten samej. Jako by se divil že ta ženská hnedka nepochopila jak to myslel.
„Za chvilku. Sedni si a seď!" Řekla mu s varovně vztyčeným ukazováčkem.
Seděl jsem na druhý straně lavičky, ale bohužel to nebylo dost daleko na to, abych ty 3 mohl abslutně ignorovat. Nicméně jsem si četl dál a žádnou větší pozornost jsem jim nevěnoval. Jenomže oni pořád něco hrotili a pořád stejně „příjmeným a vskutnu láskyplným“ tónem.
„Kde ten Jarin zas trajdá?....“ zeptala se ta ženská. Asi směrem ke svým potomkům, tedy zřejmě svým. Nevim, nedíval jsem se na ně.
„Nevím kde je.“ odpověděl jí po chvilce ten upovídanější kluk.
„Pořád musí někde trajdat. To je hrozný..“ poznamenala ta ženská. „Trajdalák, trajdovatej“.
Ze směru kterej mě zajímal přijížděl nějakej autobus. Bylo to ale o 5 minut dřív než jsem čekal. Na čele měl napsaný, že končí v Kroměříži. Tak na ten seru, čtu dál. Z ženský však vypadlo: „Už jede, kde se hergot fláká?! Vždyť nám to ujede!“ hekala už vcelku naraným tónem. „Bež se po něm rychle podívat! Už nám to jede!“ poslala toho stašího mlaďase poohlídnout se po trajdalákovi.
K zastávce se přibližoval bus. Zastavil vlezovýma dveřma skoro přesně naproti mně. Dva tři lidi co tam s náma taky čekali nastoupili. Autobusák si tam ještě cosi šolichal, nepospíchal.
„Jede to do kroměříže?“ zeptala se mě ta baba.
„Jo, jede“ odpověděl jsem.
„Sakra...“ a složila ruky v klín.
„Ale za 5 minut by měl jet další, taky do kroměříže“ uklidnil jsem ji.
„Fákt?! No to je SUPER!“ zaradovala se. Autobusák zavřel dveře a odjel aj s nákladem. Najednou už ta ženská nevypadala tak zle jako když přicházela. Měla sice kolem tý čtyřicítky, na sobě nějaký květovaný nic moc šaty se slabým výstřihem a bílý nohy, ale v tu chvilku jsem si pomyslel, že bych do ní aj šel. Hovno. Teď ne! Teď mám snad na lepší. Na čtyřicítky mám ještě čas. Zatím si dopřávám čerstvý maso. Sice nezkušený, často hodně vymaštěný, ale snažej se. A koneckonců, taky nejsem žádnej Kassanova.
K zastávce přicházel ten klučina s dospělým „týpkem“ menší postavy. Taky tak kolem čtyřítky. Drželi se za ruky s tím klukem. Asi otec, řekl jsem si. Nebo aspoň někdo kdo tu ženskou vedle mě mrdá a stará se s ní občas o ty dva výrostky. Ten chlápek měl hadry typickýho vesana. Takový černý síťovaný tílko, který měla na jakýmsi koncertu madona, zakasaný ve světlých kapsových kraťasech a mastný vlasy stažený do culíku. Jo a takovej ten knírek co kolem rtů padá dolů skoro k bradě, jak nějaká podělaná omáčka. Od pohledu vysoce mířící ambiciózní místní štamgast. Takzvanej Šiťák.
„Kde pořád trajdáš mi řekni?! Ujelo nám to!“ zpovídala ho rozmrzele ta čtyřicítka.
„Kupoval jsem si cíga. Cože?! Už to jelo? Vždyť máme ještě tři minuty čas!“ rozhazoval rukama a ukazoval na velký hodiny na sloupu přes cestu. Krabku od cigár měl ještě v levačce.
„No prej jede za chvilku další. Ale jeden nám už ujel“ utišila se ženská.
„No tak vidíš. Zas nevyšiluj, jo.“ a zapálil si cígo.
Na zastávku přijel další bus. Byl to ten můj. Založil jsem si stránku, nahodil jsem batoh na záda a pomalu, pouštíc starší bábu co zrovna přišla, jsem se vsíral ke dveřím tý modorobílý krabice s kolama.
„Dobrý den, Brno.“
„76“
„Díky“
„Díky“ a šel jsem si sednout dozadu. Seděla tam jedna, už na první pohled, pěkňoučká blondýnečka. Sedl jsem si ob jedno sedadlo za ní, abych na ni zas uplně nefuněl, ale abych byl na blízku. Toho jsem později litoval, sakra rád bych na ni funěl. Klidně i v tom buse. Přesedávat, abych do ní něco zavalil už mi ale přišlo divný. Dost divný na to abych se na to vysral. Tak jsem si akorát stoupl, jakože si vytahuju peněženku z prdelní kapsy aby se mi pohodlněji sedělo a přitomm sem si ji sjel pohledem. Modrej top, tak dvojky a zatraceně krátký jeansový kraťásky, který odkrývaly nebeský nožky. Aspoň ta část co jsem viděl byla fakt velmi ´najs´. Četla nějakej časák, chvilku jsem si myslel, že mám dost kuráže abych si přisedl a dal se s ní do řeči. Třeba o tý literatuře, na začátek. Samozrejmě jsem tak ale jako obvykle neudělal. Tu dávku kuráže jsem neměl. Kurva, co už s tebou ty vole. Rozevřel jsem knížku a četl si.
Cesta utíkala docela rychle. Občas jsem se zadíval na blondýnečku a zasněně přemýšlel, proč jsem takovej dement a něco nezkusím. Znáte ty sračkózní kecy jakože ´no co, tak tě odmítne. Nic horšího se nestane. Ale když to nezkusíš, třeba přijdeš o nejlepš šoustačku svýho života TY KOKOTE!´ žralo mě to. Snil jsem a chvilkama přemýšlel coby kdyby. Na kdyby se ale nehraje.
Dojeli jsme na zvonařku, hlavní autobusák v Brně. Asi dvacet minut po příjezdu mýho spoje, měl přijet bus s jednou holkou, co jsem s ní byl domluvenej na večer. Zašel jsem se zeptat na informace kam že přijížděj spoje z jihlavy. Prej na nástupiště 44-42. OK. Kousek od těcht nástupišť, asi na stanovišti 38 byla nějaká asisjká hospa. Teda né že by snad byla zařízená v asijským stylu. Vykuchaní čoklové na stěnách, fotky malých penisů a tak. Ale majitelem byl nějakej asiat. Točili klasický brněnský hovno – starobrno. No, lepší než nic. Asi.
Ve vnitř bylo pár mamrdů. Od pohledu mi každej přišel jako budižkničema. Schovávali se v tom přítmí u pivka, schovaní od řešení svých každodenních sraček. Fajn zašívárna. Pár z nich se na mě podívalo, ale tím to haslo. Mladej zmrdek v bílých botech, nasrat. Nazájem.
“Dobrý, jedenáctku” povídám tomu asiatovi za barem.
“OK, posaďte se, já vám to to donesu.” povídá a hlavou kývne k práznýmu stolu.
“Vypiju si ho venku” říkám mu. Byl tam jeden stolek a dvě židle.
“OK”
Chtěl jsem mít přehled o těch busech co přijížděj. Každou chvílí mohl přijet ten z jihlavy a zastavit u stanoviště 42-44 a byla by tam ona a já bych pro ni měl jít. Bych měl jít? Musel jsem jít! Pokud jsem si chtěl večer užít. A to jsem už dřív ujasnil, že teda chci.
Černovlasej, snědej, menší asiat mi donesl to pivko. “Díky”. V báglu co jsem měl s sebou jsem vyštrachal krabku od cigár. Byla tam poslední petra z chlastačky předchozího večera. Aspoň něco. Žah jsem tak třetinu půllitra a zápálil si cígo. Všechny ty všelijak barevný a nebarevný, hodný a zlý, chytrý a blbý lidi v mojem aktuálním výhlednu jsem měl na háku. Měl sem pivko, cígo a na cestě holku. Skvělý, si tehdy myslim.
Cígo bylo fuč a v pivku tak poslední deci, když jeden z těch autobusů zastavil na čtyřicetdvojce. Dopil jsem a šel vstříc veřernímu programu.
“Ahoj kotě, jaká byla cesta?” zeptal jsem se s lehkým úsměvem.
“Jo dobrý, ale je hrozný vedro” odvětila. Vedro? Sakra jak jí mohlo bejt vedro? Měla jednodílný dost krátký černý šaty a žabky. Byla to štíhlounká osmnáctilelá brunetka. Byla dobrá. Ale nějak mi nevoněla. Nevim co to bylo. Jestli nějaký pití co pila nebo snad parfém, prostě mi jaksi nešla přes nos. S vidinou večerních aktivit jsem to ale ochotně přešel.
Cestou jsem musel nakoupit, repektive se ozbrojit na večer. Základem byla vodka. Měl jsem zrovna nějaký průhledný období. Kromě slivky našeho rodinnýho sklepu jsem dával všechny možný vodky. Nebránil sem se zbytku alkoholu, ale vodce a slivce jsem dával přednost. Koupil jsem božkovku, dvě pivka, 8 rohlíků, 15dkg vysočiny a čtvrtku chleba.
“Mám koupit aj gumy?” ptám se jí u pokladny.
“Nóóó, moh bys...” řekla tak nějak nerozhodně jakoby mě zkoušela nebo co.
“Tady na pokladně nemaj, vedle taky ne. Koupím je jinde” říkám.
“Néé, to je v pohodě. Já beru prášky” usmála se
“ÁÁha, tak proč ses mě tehdy prvně ptala na ochranu když máš prášky?” divil jsem se se zkrouceným obočím.
“Nóóó, mě zajímalo jak na to zareaguješ. Vůbec jsi to neřešil.” myslela samozřejmě antikoncepci, že sem prej vůbec neřešil. No, měla pravdu. Ale sakra, já se můžu přece taky kdykoliv zdejchnout a chuděru nechat aj s parchantem v pasti. Zajímat by se snad měli přinejmenším oba. Ale ja fakt, že to zodpovědný nebylo, tehdy. Na další stranu, chtějte zopovědnost od nalitýho nadrženýho kluka v 5 hodin ráno v koupelně s novou sexy holkou. Tu část kde se kecá a povídá už jsme měli mít tou dobou za sebou.
Dojeli jsme tramvají na konečnou. Asi 5 minut od mojeho privátu. Mám pokoj s Pavlem na půlky. Spodní patro s dalšíma dvouma klukama na čtvrtiny a s nějakýma novýma šulinama co nikdo zatím nezná, co nám je dohodila majitelka od no výho roku na osminy celej dvoupatrák. Do pejče! Dostanou klepec hnedka z kraje, ať si nefrkaj. Bažantíci zasraní.
Dovedl jsem ji do pokoje kde minulej týden šoustala s Pavlem, kde jsme se spolu tehdy ráno ožirali tou vostrou slivkou a kde jsem to měl fakt rád. Bydleli jsme tady s klukama rok a za tu dobu si to fakt zabydleli. Plakáty, konferenční vlastně spíš kalící stolek, nějaký kytky, dvoupatrovka a další nábytek. Neřekl bych zrovna strohá studentská klasika, ale zároveň žádnej přežitek. Zkrátka tak akorát. Vybalil jsem nákup a vodku hodil aspoň na chvilku do mrazáku. Sral jsem, umýval se, žral jsem, pořád jsem lítal okolo a občas se jí zeptal jestli jí něco nechybí. Zatím jen seděla a říkala, že dobrý, že jí nic nechybí. Optimální stav.
Až jsem byl tak nějak ready a všechno bylo taky tak nějak ready, vytáhl jsem vodku, dvě panákovky, jablečnej sirup v půllitru s vodou a šel za ní. Nebylo na co si hrát. Prostě jsme chlastali a kecali nějaký hovna. Oba jsme věděli kam to celý směřuje. Šlo by to určitě i bez tý vodky, ale já se rád napiju. Jste pak odvázanější, sprostější, impulsivnější. Je to podle mě větší zážitek, alespoň s holkou, která si za váma přijela jen náramně, podruhý, zamrdat. Poprvý vlastně přijela za Pavlem. Já ji měl až po něm. Na základě toho prvního sexu jsme se však dohodli na tomto, už jen našem sexu. Proč ne sakra? No jo, Pavel. Ale když jsem se ho ptal tak říkal, že je to děvka, ale že ho to nesere. Ať jí prej pořádně naložím. Beztak mi to vsere hezky přímo do ksichtu až se spolu zas zítra zlijem.
Půllitr vodky ve dvou by na uvolněnější náladu mohl stačit, pocítil jsem. Začínalo nám to proudit krví a šlo to docela znát. Fajn. Všechny témata kromě šukců byly najednou asi tak důležitý jako podprsenka kterou sem právě rozepínal. Vlastně hovno! Ta podprda měla mnohem větší význam. Fakt jsem se jí chtěl zbavit, osvobodit dvojčata, jak se říká. Podařilo se. Byly venku. Byly sice menší, ale krásně tvarovaný, přímo ukázkově. Laskal jsem se s nima a hladil je. Paráda. Začala mi rukou rejdit po kalhotech. Pak vjela do nich aby je chvilku na to stáhla až ke kolenům. Začala kmitat a sát. Věděla co dělá, byla to šikulka. Neztrácel jsem čas ňadrama, těch si ještě užiju, pomyslel jsem si. Dolů teď musely kalhotky. Dala k sobě nohy aby mi operaci usnadnila a už byly dole. My seděli na sedačce a každej jsme se starali o pohlaví toho druhýho, o jeho blaho. To je tak krásný a nesobecký gesto, šoustání a ty věci okolo. Fakt to člověk musí mít rád, ikdyby byl sebenasranější na celej podělanej nespravedlivej svět. Šukání je fér.
Skočila na mě a už to jelo. Měla ji hezky utaženou, vyholenou fest, čerstvě. Na to mě užije. Chtěl jsem po ní původně nějakej tvar, dle jejího výběru, aby mě jakože překvapila. Ale prej by to asi jejímu klukovi bylo nápadný, tak se překvápko nekonalo. Mimochodem to byl asi kurva hodně všímavej týpek, když mu holka během týden dá minimálně dva různý klacky a on vůbec netuší. Možná je jen dobrá herečka a on zamilovanej. Tím se ale zabývat naštěstí nemusím.
Dali jsme si několik poloh. Na zemi, na sedačce, na křesne, ze zadu, ze předu, opřená hlavou dolů o postel. Prokládali jsme to kuřbou, prstěním, lizáním, hoňkou. Vším. Tak přes hoďku fyzický námahy to bejt mohlo. Udělal jsem se jí na bříško zrovna když jsme si to rozdávali v mojem oblíbeným křesle pro jednoho. Utřeli jsme se do hajzláku co byl na tom kalícím stolku a dali si pauzu.
“Co takhle nějakej filmík?” ptám se jí hladíc ji krásnou pevnou nožku.
“Proč ne...?” odsouhlasila.
“Mám tady asi 4O filmů, viděl jsem všechny až na Počátek. Mrkni se a vyber si”
“Mě je to jedno. Vyber něco u čeho nemusíš až tak sledovat děj.” sviňka ještě neměla očividně dost.
“OK, tak třebááá.... Trainspotting! Takovej krásnej film o drogách. Ten se hodí” těšil jsem se.
“Tak jo” zas přikývla.
Film se rozjížděl. Já vyšukanej s pěknou babou vedle mě, čekuju o půlnoci trainspotting ve svým pokoji v brně. Nebylo to zlý.
Mohlo bejt přehraných slabých 1O minut snímku když šel Jirka (jeden z nás čtyř, z našeho spodního parta, spolubydlící) ven, před dům. Zaklepal na naše dveře, opatrně otevřel a ptá se.
“Jdu na cígo a na prda, přidáš se?”
“Přijdu. Momentíček” odkejvnul jsem mu to. Torocha trávy a cígo by mě mohli pěkně dodělat. Skvělý! V duchu jsem se rozjařil. Alena, tak se mimochodem jmenovala, to sice neuznávala a neměla to ráda, ale není to přece moje holka, tak mi do toho nemá co kafrovat. Ne? jo.
“Tak co? Uhh hmmm aaaach... ta pěkně řvala” dobíral si mě vysmátej Jirka a podával mi nabuřenou skleněnku.
“Bylo to až tak slyšel?” směju se “snažil jsem si ji utišit, ale nešlo to. Svině!” smál jsem se neustále. Po dobrým šukcu má každej právo na trochu tý dobrý nálady. Dal jsem si šluka ze skleněnky. Nějakej z lepších modelů, říkám si.
“Ty jo, co to je? Chutná to dobře” uznale pokyvuju na skleněnku a vracím Jirkovi.
“Dobrý že? To mi dal Pyjepek. Koupil teď za 2 kila géčko podlampy.” odpovídá.
“Hmmm, fakt solidní. Chudera holka. Se mnou teď už vůbec nic nebude” smál jsem se a zapálil si cigárko.
Než jsem se vrátil ke svý společnici, dal jsem si rohlík se salámem a vytáhl si pivko. Sedl jsem si za ní na gauč. Přitulila se a dívali jsme se společně. Občas jsem usrkl pivka. Skoro idylka.
Ta nenasitná bestie mi ale zase začala sahat po koulích. Hladila je přes plátěný hadry, sem a tam. Zmáčkla koule, chňapla péro. Tvrdnul mi, co jinýho měl taky dělat. Samo že to ucítila. To pro ni bylo jako pozvánka. Vklouzla do kalhot a zas to jelo. Ona mě, já ji. Pak zas v sobě na sobě, pod sebou. Dalších dvacet minut šoustání to bejt mohlo. Původně se mi do toho už ani moc nechtělo, ale nakonec zas fajn.
Sedli jsme si. Já se snad už právem cítil unavenej.
“Nedokoukáme to z postele?” navrhl jsem jí.
“Proč ne? Mě je to jedno” začínal jsem si všímat její rozhodnosti. Standartní žena. Neřešit.
Dal jsem noťas na židli, podložil ji třema páskama izolepy aby se ten hajzl nepřehříval a zalezli jsme si spolu do pelechu. Já ke zdi abych ji neumačkal jak mám prej podle některých ve zvyku. Možná je to jistá forma obrany. Sebeobrany. Bojím se, že by po mě mohly ráno chtít nějaký city. Vlastně se toho bojím vždycky. Když jim ty city dám, myslí si, že v tom bylo něco víc (oprávněně v tu chvíli) ale jsou z toho nepřijemný vysvětlovačky později. Když se chováte lhostejně máte celý ráno na obzoru jeden zapšklej ksicht. Díky vám. Taky skvělej pocit. To sakra ženský neumějí oddělit zábavu od citů? Můžu vám dávat lekce, hergot!
V posteli mi ještě prohmatávala péro, ale marně. Tenhle týpek má už dneska padla. Zkuste to nejdřív zítra ráno, slečno. Oba jsme vytuhli. Já později. V tý 80 čísel široký posteli se prostě ve dvou nikdy dobře nevyspím. Můžu být zaslepenej láskou, můžu být oslepenej chlastem, ale pokaždý mě to lehce sere. Vždycky to přežiju, ale pokaždý bych spal raději sám. To snad musí cítit taky ne?
Ráno vstala, jak mi později prozradila, prej už někdy o půl devátý. Mě vzbudila až v 10. To byla mimochomde hranice stíhatelnosti jejího spoje zpátky jihlavy. Takže ráno rychlej hajzl, zuby, ani sem se nanežral a už celej spocenej a smradlavej nasoukat do bot a směr zvonařka, autobusák.
Cestou v tramvaji jsme spolu kecali, ale nějak jsme si nerozuměli. Prostě jsme se bavili a mě to nebavilo. Jako bych o ženskou ztratil zájem když ji ulovím. Jako bych ji tím nějak podvědomě šoupl do ohrady s nápisem ´Hotovo´ mezi těch pár předešlých a zároveň o ně ztratil zájem. Není to tak vždycky, ale tohle byl vzorovej příklad. Alepsoň to dopoledne jsem to tak cítil. Byli jsme v časovým presu, ona měla žabky a pospíchalo se jí blbě, ale moc si nestěžovala. To jsem ocenil.
Dorazili jsme na autobusák. Pravě v čas. Autobus tam už dávno stál a lidi v něm už dávno žrali svoje podělaný řízky s chlebem zabalený do alobalu na cestu, co si je smažili už v 8 ráno, kdyby náhodou nestíhali. Odjíždělo jí to asi za 2 minuty. Došel jsem s ní ke dveřím busu, dal jí pusu na rozloučenou a povídám:”Šťastnou cestu, Alenko. Měj se” a ona na to “taky se měj, ahoj”. Nečekal jsem na odjezd, nečekal jsem na mávnutí, nečekal jsem na nic. Otočil jsem se a šel jsem do hajzlu. Neměl jsem na nic moc náladu. Bylo to zvláštní. Solidně jsem si zajebal s pěknou osmnáctkou a jsem rozmrzelej. Asi vím čím to bylo. Vycítil jsem, že chudera chtěla něco víc, že ode mě očekávala něco víc. A já? Byl jsem jen další z hovad který poznala a pozná. Nejdřív jsem asi vypadal jinak, ale opadlo pozlátko, svině se vybarvila a byl jsem to já. Ano. Možná se někdy změním, ne však asi v dohledný době a pochybuju, že kvůli týhle slečně. Měj se Alenko.