Vynález

Byl krásný jarní podvečer, kdy se kulatý žlutý měsíc vyhoupl na oblohu a svou bledou tváří pozoroval, jak usrkávám ze sklenice, z které se linula vůně dobře pálené whisky. Sedával jsem takto, každý večer, neboť jsem měl neustále o čem přemýšlet.
Mí přátelé o mně často říkali, že jsem vynalézavý cvok, co se schová na dva dlouhé týdny do svého vědeckého bunkru, a když vyleze celý ospalý a zarostlý hustým černým rašeliništěm, tak povětšinou vítězně držím v své ruce nějaký převratný vynález.
Avšak, kdyby bylo všechno takto jednoduché, tak už nejspíš stojím u řečnického pultu a za hluku chvalného potlesku přebírám Nobelovu cenu, a pak s pokorou a galancí rozvířím sál dalším potleskem, který pochválil mou děkovací řeč plnou inteligentních vtipů.
Musíte uznat, že člověk nemůže v tomhle světě považovat za převratný vynález třeba můj chytač hmyzu, který od toho dne, kdy chytil letícího komára, už prakticky nechytil, ani blbou rýmu. A tak se nemůžu divit, že vždy, když přijdu posedět u dobré partičky pokru, že za mými zády si často mí kamarádi klepají na čelo.
Avšak toho dne, kdy jsem seděl na vodní pohovce a pohupoval se v rytmu vibračních vln, které spíž místo masáže mi připadaly jako když mě někdo hodil do rozbouřeného moře s pořádným uragánem, jsem zaslechl skřípění kol.
Nejdříve se ozval hulvátský hlas, a pak teprve jsem slyšel bolestivé zakňučení, jako když zatahá člověk za ocas kočku, která vypila pár skleniček vína. Nejdříve jsem opravdu myslel, že někdo zajel nepozornou kočku, ale má zvědavost mi nedala a tak jsem vypnul své vodní masážní křeslo a podíval se ke kraji balkonu, dolů na ulici.
V tu chvíli jsem viděl už jen zadní světla odjíždějícího hulváta a také ležící chlupatý polštář, který se nejspíše nehodil řidiči ve výzdobě interiéru. Ale pak mé oko a po dlouhé době i můj mozek pochopily, že ta chlupatá hromada je ještě živá, a že to vůbec není žádná kočka, ale starý vysloužilý pouliční pes.
Byl jsem zvědavý, stejně jako můj dědeček, který pokaždé, když něco ztratil, tak to hledal po celém bytě a zvědavé nahlížel do všech koutů, jakoby čekal, že ta věc na něj vyskočí. A tak jsem se šel podívat, jakou pes utrpěl újmu.
Ležel tam chudák skoro jako mrtvý, a kdyby se mu nezvedal hrudník nejspíš by to byla i pravda. Ale místo toho, že bych zjišťoval, jaká je to rasa, a jak těžce je raněn, tak jsem nevěřícně zíral na jeho krk, kde ho objímal podivný obojek, který vypadal jako železná obruč potažená LCD displejem se čtyřmi čudlíky, které jakoby mi říkaly, abych je zkusil zmáčknout.
Ohnul jsem svůj necvičený hřbet až to luplo, a skoro když už jsem byl blízko vyřešené záhady, tak se pes pohnul a podíval se na mě svýma psíma očima, jakoby mi chtěl říct, abych tak nekoukal a pomohl mu. Přestal jsem myslet na podivný obojek a vzal ho do náruče.
Ve svém vědeckém bunkru jsem ho položil na stůl, který byl až příliš přeplněn haldy papíru pokreslených, tak jakoby tu byla družina malých dětí, které poprvé ve svém životě držely v ruce pastelky. Byly to moje plány, které mě měly dovést ke konečnému výsledku mého dalšího vynálezu, aniž bych tušil, co to vlastně doopravdy bude.
Vypadalo to, že ten pes, nejspíše nějaký křížený starý kokršpaněl, měl neuvěřitelnou kliku a byl zcela nezraněn až na menší krvavý šrám na hlavě, z kterého crčel malý stroužek krve. Samozřejmě jsem nejdříve ránu ošetřil, než jsem se opět začal zajímat o obojek. Opatrně jsem ho sundal a prohlížel jsem si ho, jako zrovna nalezený zlatý valoun.
Zdálo se, že je ze zvláštní slitiny pokrytý po celém obvodu právě tmavě modro průhledným LCD displejem až na menší čtvereček, kde byly čtyři čudlíky, u každého z nichž byl napsán jeden světový jazyk. Tedy angličtina, němčina, francouzština a španělština.
Nejdříve jsem si říkal, že nějaký blázen vyrobil překladač, který místo aby jednoduše nosil někde v kapse, tak ho měl nosit jeho pes, což jsem tak trochu nechápal a částečně jsem duchapřítomně přikyvoval. A tak když jsem viděl , že displej je, tak trochu nakřáplý, rozhodl jsem se ho s tichým vzrušením opravit, ať to bylo cokoliv.
Taky si klepáte prstem na čelo?
Dlouho trvalo, než se pes stal mým věrným společníkem a dobrým přítelem na chvíle, kdy jsem vysedával pod hvězdnatou oblohou na svém křesle. Když se zcela zotavil ze svého zranění, dost jsem se divil, když mě oddaně poslouchal na slovo, i když pokaždé, když jsem mu poručil se na mě, tak nějak zvláštně koukal, jakoby čekal kouzelné slůvko.
Uplynulo mnoho dní, než jsem si opravdu zvykl na nároky nového člena domácnosti, kde všude, což se týkalo i mé postele ležely různé krámy a harampádí a všelijaké další blbůstky, kterých už se nejspíš dotknu, jen když budu chtít udělat místo. Dost často mi dělal společnost, i když jsem o žádnou nestál a dost často přiběhl s vodítkem, které bylo jedinou užitečnou věcí v mé domě a vyhnal mě klidně do deště jen, aby se mohl vymočit.
V těch dlouhých týdnech se z nás staly spřízněné duše a ve všem jsme si rozuměly i beze slov. Zatím jsem se vhrl do opravy obojku. Dost dlouho jsem se u něj vztekal, až se otřásaly pancéřové dveře, které stály mezi mou laboratoří a ostatním světem, ale nakonec jednoho dne jsem ho úspěšně zapnul, a jakmile jsem došel do této fáze, tak celý natěšený jsem zmáčkl knoflík pod níž trčel nápis „English“.
Nic!
Hluboké napínavé ticho pokračovalo v klidu dál, a má duše zazoufala, neboť jsem si říkal, že to nejspíš nefunguje, nebo což je horší jsem to neopravil, ale naopak svým zásahem jsem ho rozbil.
Ale najednou mě napadla bláznivá věc a zavolal psa, jenž mi ho prakticky donesl a obrátil můj život na ruby. Pes přiběhl a nechal si nasadit obojek bez menšího odporu a chvíli se na mě díval, ale ticho pokračovalo tvrdošíjně dál.
Ach jo!
Ta věc nejspíš opravdu nefunguje, a tak jsem nad ní mávl rukou a odešel do kuchyně udělat si kafe a trochu uklidnit své bušící srdce, které se rozhicovalo vzrušením pokaždé, když můj vynález byl hotov.
Ale to zklamaní!
„Nemáš nějakou kost?“ ozval se za mnou strojový mužský hlas a já málem upustil plnou konvici vody.
To se mi jen zdálo, přemýšlel jsem ve své zmatené hlavě. To byl jen výplod mé ztřeštěné fantazie. Uklidňoval jsem se a ujišťoval se, že v tomhle domě jsem byl jen já a pes, kterého jsem slyšel oddechovat přímo za mnou.
Otočil jsem se a ujistil se, že opravdu tu není, kromě mě nikdo, kdo by mohl mluvit. Podíval jsem se na psa, který vyplazoval radostně jazyk, až mu sliny kapaly na zem a vrtěl svým chundelatým ohonem.
„Máš kost?“
Ne to ne!
To nemůže být pravda!
To se mi nejspíše zdá, ale je to nějaký hodně živý sen. Sedl jsem si zdrceně ke stolu a k mému překvapení se naproti mně posadil pes a zadíval se na mě těma svýma psíma očima.
„Budu ti vyprávět svůj příběh…“ a já jen v úžasu mohl poslouchat. Dřív nebo později si budu muset zajít na vyšetření. Nebo si přiznat, že to mluví ten pes. A to bylo šílenější, než já sám. A pak jsem konečně pochopil, co znamená to slovo.
„Převratný vynález“