DRAKOKRONIKON - Dračí dítě

A Zemi minula planetka, jenž pramatkou dračí byla. Za hřmotu velikého, kdy póly zemské se převrátily a voda mořská se jala zem zaplaviti, z nebe dračí setba se snášela. I stvoření přepodivné, co planetu obývala, útěkem život zachrániti se pokoušela, leč se setbou i kus pramáti padal a střet byl nevyhnutelný. Noc dnem se stala i zem otřásati se při tomto dopadu počala.

DRAKOKRONIKON: Kniha stvoření.


Uprostřed plání na úbočí skal se na malou hraniční posádku snáší tma. Vysoký val z kamení a dřevěných kůlů zaseknutých do špice lemují katapulty připravené k obraně. Celý val byl pokryt sklovinou, která vznikla na povrchu kamene způsobená velkým žárem.
Po vršku hrazení se k sobě blíží dvě osoby.
"Slávu tobě, O'Resi!" Muži se zastavili krok od sebe a dívali se k východu na úpatí Dračích skal. "I tobě, Zorku." O'Res se otočil a položil dlaň na hrušku svého meče zavěšeného u pasu. Znovu se obrátil k Zorkovi. "Až nám skončí služba, moc rád bych já i moje žena, abys ses stal kmotrem, jestli budeš chtít?" Zorek zalapal po dechu. " No strašně rád a kdy se vám to narodilo?"

"Včera za dračího útoku. Bylo to o fous", řekl O'Res. Zavzpomínal na události, které předešlou noc nastaly. "Brrr, když si představím, že se ty dračí potvory dostaly až za hradby. No prostě hnus!" Zorek se oklepal. "Jo, já vím a nebýt kluků z druhé směny co je vyrušili a zburcovali celou tvrz, tak nevím. Asi příjmu nabídku velitele a přestěhujeme se do skalních domů, které se právě dodělávají. Tam se ty mrchy nedostanou", odpověděl O'Res.

Muži se pozdravili a pokračovali dál v obhlídce valu. Z druhé strany hor se k opevněné vesnici rychlostí blesku blíží velké stíny. Jen špice vysokých stromů se ohýbají za jejich přeletem. Nikdo nestihl včas zareagovat na nebezpečí skryté v černé tmě. Ohlušující řev pronikl tmou jak ostří a jedna ze strážních věží se proměnila v nastávajícím výbuchu v ohnivou kouli, ze které se k zemi snášejí vodopády ohnivých jisker. Oblohu pročesávají stíny draků a z jejich tlam vylétávají plamenné koule nazelenalé barvy. Jeden dům za druhým vylétá do vzduchu a jejich obyvatelé ani nestihnou opustit smrtící past. Na jejich místě zůstane jen hluboký kráter doutnajících zbytků stavení. Dílo zkázy je dokončeno a poslední z draků opouští ruiny. Jen dvě obří oči hleděly na zkázu z nedaleké skály. Drápem vztekle sekla po kamenné stěně před ní, až jiskry ozářily její šupiny na hrudi. Mocným mávnutím křídel se vznesla do vzduchu a letěla prohlédnout zbytky opevněné posádky.

I za hřmotu velikého jsem zahlédla v ohnivém kruhu lidské mládě. Dokončiti jsem chtěla nevyhnutelné a pozvedla dítě do výše očí. Z nozder kouř štiplavý jala na dítě chrliti, ale ustala jsem v konání, neboť mládě udivilo mne. Z úst jásavý zvuk vycházel mu a já hříchu proti společenstvu dračímu se dopustila. Rozhodnuta si dítě ponechati. Snad bohové mně Ir'lak, dračici jenž srdce svírá nenaplněnou mateřskou láskou, odpustí. Snad zázrak a šance poslední udělena mi byla.

Ir'lak pomalu procházela ruiny a hledala nějaký kus tkaniny, do které dítě zabalí, aby při letu nezmrzlo. Začala přemýšlet nad tím, jak dítě nakrmí, když svého mléka nemá. Vzpomněla si na rodinu, tak sto mil západně, kde dítě se narodilo rybářově ženě. Na svých toulkách mimo hranice dračích skal byla obeznámena s lidmi, kteří tu žili. Vzlétla a v předních tlapách jemně svírala malý uzlíček. Pomalu ho položila na okraj mola u rybářova domku.

"Já sledovati tě budu a mnoho naučiti tě musím. Před námi cesta osudu je otevřena."

Strhla s rámusem síť pověšenou přes bidlo a vzlétla nad jezero. Jako kámen se střemhlav do vody vrhla. Zanedlouho v tlamě plnou síť ryb na molo položila a sledovala udiveného a k smrti vystrašeného rybáře. Pohodila hlavou směrem k dítěti a počkala. Rybář opatrně dítě vzal do náruče a předal ženě. Dračice se mohutně odrazila a vzlétla k nebesům. Rybář více dračici nespatřil, ale věděl že tam je, neboť každé ráno měl na molu sítě plné ryb.