Byl to pouhý sen

Všude se vznášely výpary z mohutných fabrikových komínů. Vypadalo to, jako by kráčel uprostřed velkého mraku plného všech svých vzpomínek. V bílé mlze se sem tam objevovaly tváře postav, které znal a miloval, ale i životní situace, kterými si prošel.
Rád by o tom všem znovu přemýšlel, ale jaksi to nešlo. Byl skoro mrtvý, potuloval se mrakem, zíral kupředu a nevnímal svět.
Náhle ho hlasitý zvuk troubícího kamiónu vytrhl ze zamyšlení a donutil ho se rozhlédnout. Mlha zmizela a nebylo po ní ani vidu. Ocitl se uprostřed dálnice, kolem něj projížděla vozidla a hlasitě na něj troubila. Chvíli, než se vzpamatoval, šel stále vpřed po bílé pruhované čáře, pak si ale uvědomil, v jakém je nebezpečí, a rychle se vyhýbaje všem autům skočil do trávy vedle dálnice.
Oddychl si a rozhodnut po chvíli pokračovat dál upřel zrak na zapadající slunce před ním. Vykročil na západ.
Po chvíli se však musel znovu otočit, jelikož uslyšel dívčí pláč. V levém jízdním pruhu klečela náctiletá roztomilá brunetka, ruce za hlavou, oči pevně sevřené a rozmazané od slz. Ve tváři měla ten nejubožejší výraz, jaký kdy viděl.
Chtěla zemřít? Ať zemře. Otočil se opět čelem ke slunci a užuž chtěl vyjít. Ta slečna mu však někoho připomínala, někoho blízkého. Nyní už neváhal, rozeběhl se zpět pro ní, vyhnul se pár autům z vedlejšího pruhu, chytil jí pod rameny a jentaktak osvícen světly blížícího se autobusu jí odvláčel ze silnice.
Dívka se zhroutila na trávu, plakala a naříkala. A on tam u ní pouze klečel a objímal ji. Stále si nemohl vzpomenout, kdo ta slečna byla.
Strávili tam takto hodiny, auta stále projížděla sem a tam a čas běžel neskutečně rychle. Za svitu hvězd se nakonec oba zvedli držíce se za ruce a něžně se zničeho nic políbili. On jí utřel rozmazanou řasenku a pohladil při tom na tváři. Usmála se na něj, jako by se dnes nic nestalo. Jako by nikdy nechtěla zemřít.
Vyšli podél dálnice, v zádech bíle zářivý měsíc.
Ubíhaly hodiny, měsíc zašel, slunce měli stejně, jako před tím měsíc, za zády. Neustále si tiskli navzájem ruce a byli za sebe šťastní. Nepromluvili ani slovo.
Byl tak rád, že ji zachránil. Věřil, že spolu zůstanou do konce života, že ani jeden nikdy nikam nezmizí a neustále se budou držet za ruce.
Když slunce opět zapadlo, rozhodl se na ní znovu podívat. Najednou tam nebyla. V ruce držel pouhý klacek, kterým vyrýval pruh hlíny do země.
Rozplakal se.

Když však slunce opět vyšlo, s bolavým srdcem vstal a pokračoval opět na západ podél dálnice. Neustále na ni myslel, ale ona byla nejspíš jen jeho pouhý přelud.
Nohu míjela noha, ušel spoutu mil. Pak se však zastavil, jako by byl přivázaný na provaze.
Auta projížděla pouze jedním pruhem, v tom druhém prázdném pruhu ležela ta samá dívka, kterou včerejší den držel za ruku. Rychle k ní přiběhl, ale už bylo pozdě. Nedýchala, nejevila známky života. Lehl si vedle ní, chytil ji za nevnímající ruku.
A pak opět zatroubil kamión a bylo pozdě.