každé mé ráno

Choulím se pod dekou. Hlavu u zdi. Oči pevně zavřené. Připadá mi, že mi prasknou víčka pod náporem slz, které se beznadějně snažím zastavit. Popřít své pocity. Jak by se mi to někdy mohlo podařit? A co bych z toho taky měla. Teď už nejdou zastavit. Můžu zatínat pěsti do deky a lámat si nehty jak chci, stejně mě přemůžou. Připadám si tak bezmocná. Jsem jen malé klubíčko zoufalství, které se snaží zmizet ze světa. Takhle teď má začínat každý můj den?
Zdál se mi sen. Nějaká hloupost jako vždy. Ano, už si vzpomínám. Sny vždy odrážejí to, co prožíváme, co cítíme. Stáli jsme na zastávce. Pršelo, opravdu hustě. Šla jsem do pekárny pro něco sladkého. Byl tam prudký kopec a já se třásla zimou. Už ani nevím, co jsem koupila. Vracela jsem se zpět a snažila se nespadnout, protože liják mi dělal pod nohama kluziště. Už jsem byla tam. Vystoupila jsem zpoza reklamní tabule a nadechovala se, že něco řeknu. Myslím, že to měla být stížnost na liják a zimu. Ano, to jsem já. Stěžovat si, kde to jde. Ale hned jsem se zarazila. Nebyl jsi tam. Hledala jsem Tě všude kolem. Šla jsem se podívat i za druhý roh zastávky. Nikde jsi nebyl. Odešel jsi. Sedla jsem si na patník a nechala se promokat až do morku kosti. Byla jsem na dně. Všechno mi to docházelo a já jen seděla a brečela. Dívala jsem se, jak déšť rozmočil naši svačinu. Bylo mi jedno, že asi umrznu. Můj život byl v troskách a já chtěla umřít.
Chce se mi řvát a bušit hlavou do stěny. Už i ty sny mi připomínají, že jsi odešel. Už i ty sny mi dávají najevo, jak jsem teď sama. Proč jen jsem se probudila a mám žít další den? Dívám se nad sebe na poličku, kde ještě nedávno byly Tvé fotky. Jsou tam jen útržky papíru, které tam zbyly poté, co jsem se snažila fotky odstranit. Vzpomínám, jak jsem je tam dávala a říkala si, že je tam nalepím pořádně, protože už nebudu mít nikdy důvod je sundat. Jak hloupá jsem tehdy byla, když jsem věřila, že my dva spolu budeme navždy. Můj mozek zase pracuje na plné obrátky. Teď už nemá smysl snažit se usnout a zapomenout. V mysli se mi promítají obrazy, vzpomínky, i sny, které jsem si představovala. Sny, které teď nemají naději na splnění. Sny, které mě budou mučit do konce života. Ležím a brečím a mumlám ta dvě slova. Ani si to neuvědomuju. Jak dlouho už je šeptám do prázdna? A jak dlouho ještě budu?
Teď musím vstát, utřít oči, nadechnout se a vykročit do dalšího dne. Musím protrpět další den, než se zas budu moct vrátit do snů a zaspat realitu svého prokletého života beze smyslu..