věnováno ......

Byl jeden obyčejenej den.Venku počasí nic moc.Seděla jsem a koukala kolem,byla i dost zima.Najednou jsem na zemi uviděla něco.......byla to malá kukla.Zprvu jsme nevěděla co s ní.Položila jsem ji doma do květináče a čekala.Nedělo se dlouho nic.Kukla spala a občas bylo slyšet jako by v ní někdo plakal.Od té doby byla všude byla se mnou,hřála jsem tu motýlí kuklu v rukách,občas na ni dýchala.Jednoho dne se cosi v ní pohnulo.Jakoby něco praskalo.Dýchala jsem na ni čím dál víc a pomalu se začal líhnout motýl.Bylo to zatím takový nic.Křídla zvadlá,nohy se podlamovaly.Tak se snažil se na ně postavit,protáhnout křídla.Bylo vidět,že se mu chce žít.Křídla se rztahovala,oběvovaly se nádherný barvy.Byl tak zranitelný.Říkám mu..let,skus to.Neměl ještě sílu,ale křídla říkala něco jinýho.Najednou s níma zamával a letěl.Letěl,poletoval,posedával a odpočíval na kytičkách.Vracel se za mnou,jako by mi děkoval.Byl se mnou všude,lítal mi nad hlavou,sedal do dlaně.Bála jsem ho trochu dotknout,měl tak křehký tělo.Chodili sme spolu ven,koukali po kytkách,radovali se z života.Měla sem ho natolik ráda,že jsem si nedovedla bez něj představit být.Pak mi jednou někdo něco řekl.NECHATEJ MOTÝLY,JSOU KŘEHCÍ,POTŘEBUJÍ LÉTAT,BÝT SVOBODNÍ.A měl pravdu,pokud budem motýly věznit,zemřou.Potřebují mít svobodu a svobodně létat.Potřebují rozlet,nespoutanost.Letět kam chtějí.Sedat na kytky a dělat radost druhým lidem.Let motýlku.Raduj se z života,jen se občas zamnou vrat