vesnický komín.

byl to už pán v letech. a lecos už měl za sebou.
a tak dávno je tomu co si naposled zatopil.
občas se zasní a vrací se mu to teplo, docela malinké teploučko.
jenom nepatrné zahřátí a pak všude teplo, pořádné teplo a žár.
vesnický komín a hlasy kolem. myslíval na jednoho mladého topiče. a pak starého pána, jak kolem něj, a pečoval.
ten mladý kluk tančil na veselce pod ním. a pak přivedl malé dítě a psa. a pak mu jinej kluk říkal děda.
ten čas, ten podivnej čas.
jak býval pyšnej. a říkali mu, že je velikej a daleko největší. když odpočíval, přilétli opeřenci. měl je rád a nenáviděl. některý jen aby si odpočinuli a jiný na lovu. zastavili se čápové a jeden povídá, jak by se tady hnízdo líbilo. a čápové nosili a stavěli a postavili mi čepici.
chtěl jim říct, že můžou vyhořet, chtěl je varovat. ale už netopí. od té doby už netopí. a starý topič je taky pryč. ale včera pod sluníčkem přišel statnej kluk a držel malého chlapce. přišli až ke mně a -
pohlaď si ho. můj děda právě tuhle cihlu a vidíš jak ji jeho ruce vyhladili. byl topičem a táta chvíli taky.
doteky věků.
teď tu má čapí rodinku, a kolikátou už. než jednou vylítli z hnízda mladí ti čápové, a veliký kluci to byli, povídali jak ve městě prej je tolik a vysokej komínů a že jsem starej a cihlovej. a že jsem vlastně docela mrňavej komín. a rodiče těch nezvěrnejch jen - je to krásný komín, a náš domov.
doteky časů.