Poslední přání

Seděla ve stínu mohutného stromu u pláže, která byla zalitá odpoledním žárem. Byl čas oběda. Všichni lidé byli ve svých příbytcích a nebo se chladili ve studené vodě, takže pláž nebyla chaotická – byla klidná, tichá.
Pozorovala několik lidí, jak se potápějí, jak dítě má rozzářený úsměv, když chytne nějakou rybu síťkou či vyloví nějakou tu škebli. Přemýšlela o nich. O jejich životech, o cestách, které už museli podstoupit než se dostali sem, na tuhle pláž.

Tvář jí zdobil jemný úsměv, který jí přetrvával už více, jak půl hodiny.
Konečky prstů zabořila do chladného písku vedle sebe. Začala si do něj kreslit ležatou osmičku, která znázorňuje nekonečno.
Začal foukat studený vánek. Stoupli jí chloupky na krku. Otřásla se chvilkovou zimou a ucítila nepříjemný pocit uvnitř sebe. Zavřela oči a namlouvala si, že je v pohodě, že se nic neděje.

Koukla se na chlapce na okraji moře. Mohl mít tak osm, devět let. Měl černé mokré vlasy, které vypadaly jak nagelované. Velké brýle na potápění mu málem zahalovaly i ústa. Najednou se rozhodl, že půjde do větší hloubky. Potopil se a plaval. Zmizel celý, občas jen uviděla šplouchnutí jeho ploutví.

Vedle ní seděl pár. O něčem nedůležitém se hádali. Najednou se hubená černovláska v červených plavkách zastavila a rozhédla se kolem sebe. S hrozeným výrazem pohlédla na postaršího muže s knírkem. „Kde je David?“ „Viděl jsem ho na břehu, neboj určitě je v pořádku. Je přeci po mně.“ „Ty seš ale blbec.“ Zvedla se žena a se znechucenou tváří se od muže odvrátila. On na ní jen nechápavě hleděl.

Možná, že tahle jejich společná dovolená je měla zase sblížit. Tuhle rodinu. A nebo prostě to pro ně bylo normální.
Pohlédla na svůj prsteníček. Měla tam vypálený kroužek. Včera ho ztratila. Doufala, že Erik jí to nebude mít za zlé. Ona za to nemohla. Úsměv jí strnul na tváři. Co asi Erik teď dělá?

Co tyhle lidi ozvláštnilo, aby zrovna teď tady byli? Osud? Náhoda? Nebo prostě jen to, že chtěli být za krásného počasí venku na pláži?

Před ní se opalovaly tři blonďaté dívky.Mohlo jim být okolo dvaceti. Dvě poslouchaly společnou hudbu sluchátky a třetí si četla nějakou knížku, která měla křiklavý obal.
Už celou půl hodinu takhle nehybně ležely. Jen občas jedna z dívek přepla písničku nebo zesílila zvuk či otočila stránku.
Proč si spolu nepovídají? Už si nemají, co říct? Proč nehrají volejbal? Neumí ho? Proč nejsou ve vodě v tomhle pařáku? Možná chtějí být krásně opálené. Možná chtějí být sami se svými myšlenkami. Možná jen neví, co teď dělat se svým životem.

Všimla si muže vedle sebe, že po nich pokukuje. Usmál se směrem k dívčinám. Jeden blonďatý anděl mu úsměv nesměle oplatil. Jako by se bála, co má v takové chvíli udělat.
K muži se vrátila černovláska a zprudka ho přejela pohledem. On se jenom omluvně usmál.
„Nemůžeš toho nechat na téhle dovolené?“ Chvilka ticha přerušila až otázka „Našla’s Davida?“ „Viděla jsem ho kousek od břehu.“ „Dobře.“

K dívčinám se přikutálel míč a vrazil do jedné z nich. Překvapeně sebou cukla. Vyndala si sluchátko z ucha a vzala míč do rukou. Za chvíli k ní přiběhl nějaký mladík a zeptal se jestli všechny tři si nechtějí jít něco zahrát. Dvě dívky kývly, jen jedna, s tou knížkou, zůstala na ručníku. Proč ona nešla? Kamarádky jí přemlouvaly. Bála se, že to nebude umět? Styděla se před tím chlapcem? Dívky se otočily a šly s chapcem. Dlouhým pohledem se na ně dívala a pak zaklapla knížku, nacvakala něco do mobilu a zakřenila se.

Je zajímavé, že těhlech příběhů si nikdy nevšímala. Nikdy za život se tak nezastavila a poslouchala hluk, jásot, křik jiných osob. Možná byla příliš zahleděná do sebe než, aby vnímala někoho jiného. Nebyla však lhostejná, nepřátelská nic z toho, jen prostě nikdy tak nepomyslela na tohle – na jejich cesty. Na jejich zkušenosti. Na jejich osud. Až teď, když měla hromadu času.


Uslyšela, jak za jejími zády zatroubila motorka. Ne klasická silniční, ale taková ta, co se hodí do města. Dívčina se zvedla a šla ke klukovi, co jí řídil. Vypadal jako cizinec.

Cizinec… to Erik je taky. Pomyslela si a píchlo jí u srdce. Kvůli naléhavé práci s ní nemohl jet. Chybí mi. Při vzpomínce na něj se chtěla kouknout na prstýnek, co jí dal. Hořce si, ale uvědomila, že jej nemá. Nebyl ničím vyjímečný, ale když se na něj koukla viděla vše – všechny vzpomínky, co spolu prožili, jeho tvář, jeho smích, jejích první večeři, první milování, jejich společný byt, jeho rodinu, ale teď si jaksi nic nemohla vybavit.
Kdyby ho viděla… aspoň jednou.

Blondýnky se vrátily na deku. Začaly se rozhlížet, kde by mohla být jejich kamarádka.
„Holky, jestli hledáte kamarádku, tak odjela s jakýmsi klukem pryč.“ Křikl na něj muž vedle.
Strnule na něj koukaly. „Díky.“ Odpověděla jedna z nich. Lehly si a šeptem si povídaly.
„Nechápu, proč mi to dělá. On je můj.“ „Nechápu, co na něm obě dvě vidíte.“ „Já vím, že to je jen na léto, ale jde o princip. Přesně tohle udělala i s Petrem! Přebrala mi ho. Ukradla mi ho.“ „A dost. Tohle nebudu poslouchat – obě dvě víme, že to bylo úplně jinak. Pojď jdem si zaplavat.“ Asi za čtvrt hodiny přijela jejich kamarádka. Lehla si a opět otevřela knížku. Za chvíli přišly i ty dvě, také se položily a dělaly jako by se nic nestalo.

„Slyšela jsem, že se tady utopila nějaká žena.“ Zkusila zahájit konverzaci černovláska. „Hm.“ Zabručel muž vedle ní. „Je to strašné. Jak se může jen tak někdo utopit?!“ Koukla na něj. „Buď dostala křeč, nebo už nemohla, nebo prostě… já nevím. Raději na to nemysli.“
„Mami, mami, mami! Podívej, co jsem našel.“ Přiběhl k černovlásce klučina a cosi se mu blyštilo v ruce.

Dívka se zvedla, vyšla ze stínu a neslyšně k nim popošla.
Byl to on. Ten prsten.
Skápla jí slza a šťastně se usmála.
Zvedl se větší vítr – zvířil se písek a putoval vzduchem a jak se usadilo poslední zrnko písku už dívka byla pryč.
Byla tam, kde není žádná budoucnost. Byla tam, kde jsou jen vzpomínky.