Kainovo znamení

Je to už dávno.
Tak dávno...
Přesně sedmnáct let, pět měsíců a dvacet jedna dní. Tenkrát bylo léto, poslední den mého dětství.
Teď tu sedím, o sedmnáct a půl roku starší, ale ten pocit viny nezestárl o jediný den.
Sedím tu, a zírám na známý náhrobek.
Na jméno, které po celá ta léta vykřikuju ze spaní.
Na žulovou desku, s takovou láskou opečovávanou, jako by to nebyl jen studený kus kamene, ale napořád živá bytost.
Na slova vytesaná do žuly, kdysi dávno zlatá, dneska už začernalá, ale pořád stejně vroucí, stejně pravdivá:
“Nikdy na tebe nezapomeneme.”
Na fotografii... vybledlou fotografii mojí vlastní tváře...
Je to veselá, šťastná tvář dvanáctiletého dítěte, v úsměvu nepatrná mezera po vypadlém zubu. Rty pootevřené, zachycené v půli slova. Vlasy rozlétnuté kolem opáleného obličeje, oči přivřené do vysmátých škvírek, nos pokropený pihami.
Věčnost toho momentu pokaždé zabolí.
Tenkrát ještě nikdo netušil, že tahle fotka bude tou poslední, a že bude brzy zdobit tenhle kousek žuly.
Stačilo málo, docela málo, a mě dneska nemusel dusit pocit viny. Docela málo, a mohla jsem po nocích klidně spát.
Stačilo tak málo...

Vzpomínam.
Zase je léto, nádherné léto. Poslední léto mého dětství.
Už nikdy nebude takové.
Já a Simona blbneme na splavu s hrstkou místních dětí, je horký den a cvrčci šílí. Obě máme už plavky na zadku rozedřené, ale je nám to docela fuk, znovu a znovu sjíždíme ten slizký oblouk splavu.
Zejtra se už budu koupat v moři! V nových plavkách, samozřejmě.
Heč!
Moje nové plavky jsou už sbalené v kufru a já se vytahuju, jak budu na Jadranu sbírat škeble a skákat z útesu. Vytahuju se hlavně před Míšou, protože se mi líbí a vím, že se líbí i Simoně, jenže na Jadran jedu já, a ne ona! A tak schválně škodolibě omílám stokrát dokola: Jadran, Jadran, Jadran!
“Proč nejedeš taky, Simčo?” je Míšova jediná reakce, ne sice to, co si přeju slyšet, ale jemu bych odpustila všechno.
A Simona se rozpovídá o táboře, na který jede stokrát radši. Bez rodičů, podtrhne, což vyvolá dojem, že já jsem pořád ještě batole, který se drží máminý sukně.
Ať, myslím si, žádnej tábor nemůže bejt lepší než Jadran... ale moje nadšení slábne s každým Simoniným slovem, a Míša je jedno velký ucho a mě to bůhvíproč vadí.
Tak začne hádka, nic nového vzhledem k tomu, že se se Simonou štěkáme stokrát denně, a stokrát denně se usmiřujeme. Ale tentokrát ne.
Na splavu vypukne malá válka. Pro ostatní je to sranda, ale já najednou zjišťuju, že pod svým praporem kráčím sama. Míša je jednoznačně na straně Simony, a já poprvé v životě poznávám, jak bolí zklamání.
Seberu hrst říčních řas, a mám v úmyslu rozmáznout je Simoně po obličeji, po jejím rozesmátém opáleném obličeji, jenže uklouznu a najednou se válím ve vodě.
Praštila jsem se, ale mnohem víc bolí ta salva smíchu.
Tiše se sbírám a vytrácím se domů.

Nenávidím svojí sestru.
Touha se pomstít.
Slyším je dole pod oknem, ten její smích co mě dráždí jak krocana červená barva, a Míšovo naléhání:
“Nechoď ještě.”
“Musím. Naši za chvilku pojedou...”
“A ty?”
“Já až večer. Ale musím ještě balit, víš... Škoda že nejedeš na tábor taky. Víš jaká tam byla loni sranda?”
A tak dále. Mám chuť třísknout oknem, mám chuť ze sebe servat bílý bavlněný šaty který mi máma připravila na cestu; líbily se mi, ale teď si málem připadám jako maminčina malá princeznička.
A najednou se mi nechce na Jadran, nutkání vykašlat se na moře i hotel s polopenzí, chci jet večer vlakem na tábor, s krosnou jako Simona, bez našich...
Proč ve mě pořád vidí dítě? Jsem mladší jen o blbých patnáct minut! A přece, mě by nikdy nepustili vlakem samotnou.
Se Simonou, možná.
Protože ona už je velká.
Naši pakujou kufry do auta, za chvíli jedeme. A já si najednou nic nepřeju víc, než aby Simona večer zmeškala vlak, aby na tábor nikdy nedojela.
A zraje ve mě plán.
Možná je starší, ale já znám každou slabost svého dvojčete. Vím, jak moc se Simona bojí tmy. A já se chci pomstít za to ponížení u splavu...

Simona vběhne do pokoje a tváří se, jako bychom se vůbec nebyly pohádaly.
“Mám ti zase psát, jako loni?”
Loni jsem na tábor nejela kvůli příušnicím. A Simona mi psala každý den, takový mini-deníček, který mi věnovala když se vrátila. Sešit plný dopisů, každý začínal: Ahoj Ráďo!
Popsala každou událost, abych prý měla pocit, jako bych tam byla s ní.
Jediný pocit, který jsem z toho ale měla byl ten, že se prostě chtěla vytahovat. Chtěla, abych jí záviděla.
“Nemusíš. Nejsme už malý...”
Málem jsem řekla, že já už nejsem malá, což by vyznělo jako že spíš pořád ještě jsem. Takhle jsem jí ale krásně usadila.
“Jak chceš...”
A nic víc, už si mě nevšímá, balí si a spokojeně si píská.
“Matiku si asi brát nebudu, co myslíš?” směje se svýmu vtipu, ale mě vnukne nápad.
“Já jo. Kde máme učebnice?”
“Kde asi? V bunkru.”
Bunkr říkáme kumbálu, který je částí našeho pokoje. Je o něco hlubší než velká skříň a je to prostě skladiště.
“Tam není. Už jsem se koukala.”
A Simona se chytí.
“Prosím tě,” věnuje mi pohrdlivý pohled staršího sourozence.
“Vždyť jsme je tam dávaly.”
“Kdy?” hraju dál hloupou. A ona jde ke kumbálu, rozsvítí a hrabe se v regálech. Přijdu k bunkru, opírám se o futro.
“Tady!” vykřikne sestra.
“Ty musíš bejt fakt asi sle-“
Prásk! Zabouchnu jí dveře před nosem, před jejím užaslým obličejem, a než se stihne vzpamatovat, fofrem otočím klíčem v zámku. Potom, s pocitem zvráceného uspokojení, cvaknu vypínačem.
Jak jsem čekala, Simona začne mlátit do dveří.
“Radko! Nedělej blbý fóry a pusť mě ven! Rozsviť!”
Její žebrání mi zní jako hudba z ráje. Vím, že jestli jí teď pustím ven, tak mě asi zbije. Mám jí krásně pod kontrolou. Ale to mi nestačí. Já chci, aby brečela.
Přitisknu ucho na dveře, v očekávání.
“Ségra...” škemrá Simona.
“Už toho nech... to fakt není vtipný.”
K mému zklamání v jejím hlase neslyším ani stopy pláče. Možná, že se už ani tmy nebojí. Možná že je už na to vážně velká.
Nebo jen chce, abych si to myslela?
Nechám jí trošku vyměknout, a jdu si odnést kufr do auta.

“Radko! No to je dost! Dělej, nebo nám ten autobus ještě ujede!”
“Kde je Simona?” rozhlíží se táta. Ušklíbnu se.
“Kde asi? S Michalem u splavu...”
“A to jsme jí říkali jasně, že v jednu odjíždíme. Je jedna pryč!!!”
Máma je nervózní.
“Vašku... košili! A ty, Radko, do auta!”
“Počkej ještě minutu... Já musím...”
Na chvilku se zarazím. Co jsem to vlastně chtěla?
“Radko, už nemáme čas!”
“...musím se ještě napít!”
“Pití je v autě!” volá za mnou máma, ale já se ženu zpátky do baráku. Do kuchyně. Do kredence pro sklenici, do lednice pro šťávu, do dřezu pro vodu. Piju.
Naši mě volají.
Už jdu!
Postavím nedopitou sklenici na mycák a pádím ven.
Pádím ven.
Ven...

Nedojde mi nic, ani když naši zamykají barák a táta strká klíč pod truhlík s muškáty.
Však Simona ví, kde je klíč.
Není přece malá!

Vzpomenu si až v autobuse.
Ale to už jsme za hranicemi.
Udělá se mi trošku špatně při představě, jak to od našich schytám za Simonou vykopnuté dveře. Až se vrátíme.
Za tři týdny.
Simona bude určitě žalovat.
“Není ti špatně? Jsi celá bílá. Počkej, dám ti radši Kinedril...”
Mám se jim přiznat radši hned?
Ne.
Přece nám nezkazím dovolenou. Stejně to schytám tak jako tak, ale proč bych to měla schytat dvakrát?
Času je dost.
Až se vrátíme...

…

Je to tak dávno.
Promiň, sestřičko.
Já přece nevěděla, že ty dveře nedokážeš vykopnout.
Já myslela, že ty dovedeš všechno.
Dokonce jsem věřila, že i ten vlak nakonec stihneš.
A žárlila jsem na myšlenku, že tě Míša možná půjde vyprovodit...

Z pomníku se na mě směje tvoje tvář.
Moje tvář...

... z dob, kdy ještě nenosila Kainovo znamení...