Depka..

A je to tu opět..sedím na okně, koukám se ven a přes celý náš byt mi hrají smutné písničky a mě jen kapou po tváři slzy. Prostě jako vždycky depka, která mě postihne jednou za čas..no co jednou za čas..spíš skoro každý den..jen sedím, čumím do blba a nechávám slzy, aby mi stékali po obličeji..dřív jsem je utírala, ale později jsem to vzdala..nemělo to cenu. Bylo jich čím dál více a já je nechala ať kapou, ať stékají..
Kdybych mohla alespoň na okamžik vrátit něco zpět..kdybych mohla čas vrátit..kdybych jen mohla..vrátila bych ho do doby před třemi lety, kdy mi jeden blbý okamžik, jedna blbá noc, jedna blbá nepozornost zničila a změnila celý můj život..život, kterej jsem si užívala, ale od té doby byl pro mě peklo..a přitom stačilo tak málo a nic z toho by se nestalo..jen takhle maličko..bohužel se tak nestalo..a já začala propadat čím dál větším depkám..nenáviděla jsem se..nenáviděla jsem život, sama sebe..nemohla jsem se na sebe podívat do zrcadla..nemohla jsem se vidět..pamatuju si, jak jsem jen seděla na posteli, nechávala stékat slzy..ta bolest uvnitř mě byla tak nesnesitelná..nevydržela jsem to..a poprvé jsem si začala ničit opět můj život..tentokrát dobrovolně..vzala jsem do ruky žiletku, chvilku jsem se na ni jen tak dívala, převracela v ruce a říkala si, udělám jednu čárku a tím všechno skončí..celej můj život..celé mé trápení, ale já bohužel nevěděla, že tímhle to trápení teprve začne..první malá jizvička..první malé říznutí, které odstartovalo další roky pekla..
Jenže já netušila do jakého pekla lezu..netušila jsem nic..já jen cítila úlevu a nic jiného mě nezajímalo..nic jinýho..jen ta úleva..vždycky jsem se dívala na to, jak krev stéká z ruky na zem a fascinovala mě..dívala jsem se na ni a připadalo mi, že moje problémy mizí..že už bude zase všechno dobré..ale jak jsem se mýlila..bylo to čím dál horší..menší rány nestačili a začali být větší a bohužel hlubší..dva roky to takhle šlo..a za tu dobu se mi na ruce objevilo tolik jizev..jizev, které jsem přestala posléze počítat, protože jich bylo tak moc..celá levá ruka zničená, ale mě to bylo jedno..já chtěla jen tu úlevu..
Když jsem nastoupila do druháku, začala jsem se hádat se svou nej.kamarádkou a bylo to čím dál horší..prostě vždycky jsem na ni vyletěla a posléze jsem to nedala..pamatuju si jak jsem vždycky šla v hodině na záchod, vytáhla z kapsy od mikiny kousek stříbrné kamarádky a už to jelo znovu..a to jsem si říkala, že to bude jiné, že to dám, že budu silná, ale opět jsem se řítila do pekla..do pekla, ze kterého pro mě nebylo cesty zpět..alespoň jsem si to myslela..ale cesta se našla..nebo spíš jedna osůbka mě vytáhla z pekla..moje nejlepší kamarádka, které jsem později všechno řekla..nevěřila mi ani slovíčko, ale později když jsem ji ukázala svou zjizvenou ruku, myslím, že uvěřila..dávala semnou všechno..od a až do ž..byla semnou a já si myslela že to konečně dám..přece jen jsem měla někoho o koho jsem se mohla opřít, když mi bylo nejhůř..když jsem potřebovala pomoc, byla tu pro mě..jenže jednou jsem to nedala ani s ní..udělala jsem si tak hnusnou jizvu, díky které jsem musela na šití..a začalo další peklo..jenže pro mě pocit úlevy byl lepší..klidně bych v té době obětovala všechno, jen abych ten pocit znovu cítila..ale nemohla jsem..musela jsem se stát silnou..musela jsem to dát..dlužila jsem to Evči, mé nejlepší kamarádka..dlužila jsem ji to a tak jsem začala přestávat..ale bylo to opět peklo..ten pocit, ta chuť..byla větší, ale já to nějak dokázala..naštěstí..
I když depky mě neopustili do teďka..jsou to tři roky zpátky, když jsem začala a já bych strašně ráda ten čas vrátila..abych nikdy neměla žiletku v ruce, abych si nikdy neudělala první jizvu, po které nastartoval můj život v pekle..chtěla bych to vrátit..ale nejde to a já to vím..ale vím to, že život, i když je hnusnej a někdy se člověku zdá, že už dál nemůže, musí jít dále..prostě život stojí za to ho žít..teďka už to vím..dřív jsem to nevěděla, ale Evča mi to všechno ukázala..ukázala mi život z jiné stránky a za to ji nikdy nepřestanu děkovat..jen díky ní jsem to tu dávala celý, teďka už nějak dva a půl měsíce..jen díky ní..kdyby nebylo jí, nevím jestli bych tu ještě byla..nevím nic..ale zatím tu jsem..i když je to horší a horší..depky čím dál větší, ten pocit, že mi to chybí..ten pocit úlevy..ale držím se a to je hlavní..nějak se držím..nevím jak dlouho ještě budu, nevím jak to tu dám všechno, ale zatím se držím..jen díky ní..páč vím, že je tu pro mě..že je tu semnou a kdykoliv budu potřebovat, tak mám ji..
Já sama nevím jak dlouho to ještě dám tady, jak dlouho to zvládnu bez toho, ale budu se snažit jak nejvíc to půjde..půjde to, ale já nevím jak..nevím jak dlouho, nevím nic..ale budu se snažit..a snaha se cenní..budu se snažit dál..jak jen to půjde..
Seskočím z okna, utřu zbytek slz, vypnu smutné písničky, popadnu jednu z cigaret, co mám skované v pokoji a vydám se ven..
Život stojí za to ho žít, i když je bolestivý, hnusný, tak přece jen je to život a každý den máme možnost udělat si ho jiný a vydat se správnou cestou..já si tu cestu vybrala..konečně snad tu správnou, kterou se teďka, přes dva a půl měsíce, dávám...