Rozbití srdce na tisíc kousků

„Tak dobrou a nezlobte vy dva,“ loučila se s námi Margareta a štrádovala si to dál slalomem ke svému domu. Zbyli jsme jen já a Terka. Bylo už něco po půlnoci a tak jsme šli čekat na nejbližší zastávku na noční rozjezd. Předem jsem se Terce nabýdnul že ji doprovodím až domů. Sice jsem nečekal, že by se mi za to odměnila způsobem, který by jistě ukojil mé chtivé pudy, ale i tak byl jsem do ní zamilovaný až po uši. Zlášť po tom našem prvním dlouhém polibku na rozločenou a té sms zprávě, kde psala jak moc jí chybím.
Když jsme konečně došli na zastávku sedli jsme si a po chvíli normální rozpravy se mě zeptala na otázku, v kterou jsem doufal že nepřijde. „Co jsi od tohodle vztahu čekal?“ Bylo to nepříjemné už jen z toho důvodu, že jsem moc dobře věděl, že má přítele a mé už tak rozbité srdce z předchozích vztahů začalo znovu praskat.
„Vždyť víš že mám přítele a jsem s ním i spokojená, co sis od tohodle sliboval?“ doplnila k té předchozí otázce a já jen tupě mlčel a koukal kamsi doblba. Můj dříve usměvaví výraz nyní začal ladit smutnou tóninu a mé srdce už se začalo opět rozpadat. Můj boj zas vypadal marně.
„Můžeme být maximálně přátele...“ aspoň v tom posledním svitla kapka naděje pro mé optimističtější já, i když mé pesimističtější já převzalo naprostou kontrolu a tohle mě definitivně pohřbilo. Cítil jsem se hůř a hůř, do téhle dívky jsem byl opravdu zamilovaný, víc než do které koliv jiné předtím a tu najednou se mě do cesty postavila překážka, kterou netuším jestli mám šanci překonat.
Musel jsem vypadat opravdu příšerně, protože mě, po dobu čekání i cesty k ní, začala tahat pryč z chmurných myšlenek rozhovorem na různá jiná pěknější témata, rozveselovat vtípky a chlácholit mě jak jsem pěknej, že a jak po světě pobíhá tísíce jiných pěkných slečen, které mě jistě budou chtít. Ano jistě to byla pravda, přece jen sem tam se nějaké takové našli, ale nebylo jich mnoho, zvlášť ty které odpovídají mím představám ideální ženy a ty jež se se mnou po prvním setkání loučí dlouhým pěkným polibkem.
Neznám sice přesná čísla, ale po světě běhá jen málo těch, jež by se dali označit jako ideální partner konkrétně pro vás a ještě menší pravděpodobnost je, že se s takovým/takovou kdy potkáte. A zdali se s ní už potkáte, nikdy není jisté, že vás tato osoba bude chtít. Mě se při mém štěstí, či smůle povedlo právě někoho takového potkat, ovšem už byla dávno zadaná.
Pomalu jsme konečně dojeli před zastávku od které bydlela tak 5 metrů. Jako správný gentleman jsem ji doprovodil ke dveřím jak jsem slíbil. Ovšem i tehdy jsem měl na tváři svůj posmutnělý výraz ze kterého nebyla veselá ani ona. Opet se mě snažila uchlácholit, rozveselit, nebo jen odvést mých myšlenek jinam. Když však viděla, že ani jedno už nemá cenu zkoušet, zkoušela mě aspoň tišit jemnými doteky a sladkými polibky na mé rty a tváře. Aspoň v té chvíli, mé myšlenky byli odvedeny kapku jinam. Hrál jsem kamenou tvář a předstíral, že to se mnou nic nedělá a jen ji tiše varoval, že jestli si chce takto zahrávat, tak jí to mohu klidně oplatit stejnou mincí.
„Jen to klidně zkus,“ zazněla její odpověď a pokračovala dále. Provedl jsem na ní můj oblíbený a málo známí trik, zvaný upíří polibek. Byla trošku vyvedena z míry, i když tím příjemnějším způsobem. Roztouženě na mě kokoukala a tiše prohlásila, „ještě jednou tohle zkusíš a ručím ti, že skončíme v nějakým křoví,“ poté mě opět začala líbat i když možná více toužebněji. Měl jsem opravdu tu největší chuť provést ten trik znova, ale cosi mě brzdilo a i teď lituji, že jsem ten trik neprovedl znovu. Po pár dalších polibcích jsme se jen tiše rozloučili. Počkal jsem až se za ní zavřou dveře a poté jsem propadnul zpět svým chmurným myšlenkám. Šel jsem sám, osamocen, temnými ulicemi. Z nebe se pomalu spustil déšť a všechny ty tíživé myšlenky vehnaly na mou tvář slzy.
Mé srdce se opět rozbilo na několik stovek kousků. Opět jsem udělal tu stejnou chybu, že jsem se zamiloval do nesprávné dívky. Do dívky, kterou nemohu mít, protože už má někoho jiného.