Vystřízlivění

29.12. 4.22

Probudil jsem se asi před čtvrt hodinou. Za okny byla ještě tma. Ona ležela vedle mě, tak jak jsem ji nechal, když jsme byli hotoví. Hnus, který jsem cítil, se zdál chvíli silnější než jsem byl schopen vydržet. Ne, nebyl to jen alkohol. Byl to hnus ze sebe. Hnus, který otrávil moje nitro už tak hrozně dávno.
Když jsem vyprázdnil co ještě zbývalo v mém žaludku, vrátil jsem se k ní a hodil přes ni deku. Její nahota mě urážela. V duchu jsem věděl, že to, co se za těch pár uplynulých hodin stalo, ještě ani trochu nezačalo působit. Že to všecho teprve mělo přijít, a že to bude tím horší čím střízlivější budu.
V tu chvíli jsem ale měl ještě čas. Zatim tam se mnou byly jen nenávist a hnus. Měl jsem ještě čas to všechno říct...

28.12. 16.00

“Můžu si k tobě sednout?”
Byla hezká. Líbila se mi okamžitě.
“Jo...Jo, určitě,” odpověděl jsem jí a díval se jí přitom do očí o trochu déle, než by bylo vhodné. Okamžitě jsem ucítil to, co jsem tak důvěrně znal.
Usmála se. Sedla si. Sundala si bundu a mikinu. Musela jí být zima, když tam tak seděla jen v tričku...proč to udělala? Možná abych viděl její hezké tělo...co rozhodně za ten pohled stálo.
Autobus se hnal po dálnici. Podíval jsem se na hodinky - byly čtyři. Už jsem neměl šanci přestupní linku stihnout. Pohlédl jsem na ni. Musela si toho všimnout, seděli jsme na sedadlech tak blízko, že jí jediný pohyb nemohl uniknout. Dal jsem si také záležet, aby si ho všimla.
Nedívala se na mě - hleděla do notebooku.
“Prosímtě...nemáš tady náhodou internet?”
“No...náhodou jo,” usmála se. Zdálo se mi to nebo pod tím úsměvem bylo o trochu víc ochoty než by bylo normálně běžné?
“A mohla bys mi zjistit jeden autobus?”
“Určitě,” přikývla. Hnědé oči. Blond o trochu zářivější než aby byl pravý...ale celkově hezká. Moc...moc hezká. Přišel čas na odhadnutí skupiny.
“Tak, odkud kam?”
Odpověděl jsem jí a hleděl přitom pevně do jejích očí. Začala uhýbat. Její sebevědomí vyprchalo rychle - ale o to víc se mi kupodivu líbila. Takže skupina? Ne, rozhodně není v Nezajímavejch. A je moc hezká na to, aby byla jen v Hračkách. Tohle je něco lepšího, ta jde rozhodně do Kořistí...
“No, to vypadá, že to oba nestíháme o pár minut...”
“Oba nestíháme?” zeptal jsem se s úsměvem.
“Jo, ujede ti to asi ve stejnou dobu jako mě.”
Chvíli jsem se na ní díval, pak jsem se mírně usmál. Tak, jak to vždycky zabíralo - tak, aby viděla, že jsem pochopil její narážku. A v případě, že to nebylo míněno jako narážka, abych jí tím nezvyklým úsměvem zmátl. Dobře jsem věděl, jak na ně na všechny působil.
Cosi mě na tom ale taky zmátlo. Něco se zachvělo - uvnitř. Tam, kde jsem si myslel, že už je dávno ticho a prázdno.
Otočil jsem se a pohlédl z okna.
Její jméno? Ne, nebudu se ptát. Musim se probrat! Co s ní asi tak budeš dělat? Ty spěcháš domů. Proč, ty pitomče? Protože na tohle jsi čekal ty dlouhý čtyři roky! Teď už ji máš v kapse, tu největší Kořist ze všech - Tereza je tvoje a ty to dneska dokončíš. Takže se nebudeš zahazovat s nikym tady, rozumíš?
“A kam jedeš? Domů?” zeptal jsem se. Chtěl jsem vědět jen jednu věc, i když jsem tušil, jaký mam šance.
Potvrdila.
“A to je kde?” Musel jsem se jen ujistit.
Odpověděla.
A byl konec. Bylo to jasný.
Rázem mi bylo o něco líp...ale to uvnitř se pořád chvělo. Najednou jsem se cejtil zvláštně. Zklamání? Zklamání z toho, že bydlí na druhý straně země? K čemu zklamání, ve chvíli, kdy si jedu pro svoji nejlepší Kořist? Okamžitě tuhle pusť z hlavy!
“No, tak si asi oba nejmíň hodinu počkáme,” řekla ona.
“Jo...Aspoň můžeme čekat spolu,” usmál jsem se na ni.
Přikývla.
Cítil jsem se ještě podivněji.


28.12. 16.30

“Tak támhle mi ujíždí můj autobus,” oznámila mi, ale nezdála se tak zklamaná. Byla stejně vysoká jako já - což při mojí podprůměrný výšce byla vždycky podmínka číslo 1.
“Můj už je asi pryč.”
“Tak to je škoda...” pohled zpod dlouhých řas.
Vzal jsem tašku, otočil se a vyrazil k terminálu. Rychlé kroky po mém boku napověděly, že jde se mnou.
Zastavil jsem se u odjezdové tabule a pohlédl na ni, i když jsem dávno věděl, kdy mi jede další spoj.
“Takže mam hodinu.”
“Jo...” Její hlas napovídal, co chce.
“A ty taky. Tak...asi nebude čekat venku, co řikáš?”
Usmála se. Ukázal jsem na nedalekou restauraci - přikývla a vyrazili jsme k ní.
Když jsme byli uvnitř, ještě si ani nesedla a odspěchala na záchod.
V tu chvíli se ten pocit už nedal snýst. Cloumal se mnou tak, že jsem se najednou bál...bál jsem se, že se tim nechám ovládnout. Že udělám něco špatnýho...
Už jsem taky věděl, co je to za pocit.
Láska na první pohled.
Očima jsem se zastavil na dveřích WC, za kterýma zmizela. Došel jsem ke stolu, kam jsem se chtěl posadit a pohlédl na sedačku.
Je to naprosto bezchybnej případ. Neexistuje na něm mínus. Je hezká. Zdá se sebevědomá. Neni to jen jedna z těch pitomejch náctiletejch buchet, co se nalepěj na každýho trochu hezkýho a o něco staršího. A navíc tam je...to NĚCO. To neurčitý 'něco', co u mě vždycky rozhodne, snad chemie, snad nadpřirozeno, nemám tušení. Každopadně 'něco', co bylo vždycky zodpovědný za všechny ty špatný zkušenosti, který si navždy budu nosit s sebou.
PITOMČE! VYPADNI ODTUD!
A najednou jsem byl pryč. Vyběhl jsem z restaurace, zamířil do města, hodinu bloudil sem a tam. Když jsem zdálky uviděl svůj autobus, naskočil jsem na něj a jen se modlil, aby tam někde nebyla.
Všimnul jsem si jí teprve až když ji autobus míjel při odjezdu. Stála na svý zastávce a nastupovala na spoj do svýho města.
Nevím, proč se právě v tu chvíli zastavila a otočila hlavu směrem tam, kde se já vzdaloval za oknem autobusu. Nevím proč zvedla oči a pohlédla na mě s výrazem překvapení a zklamání. V tu chvíli jsem věděl jen to, že ji vidim naposled.
Jedna má část se sevřela - a já měl co dělat, abych zastavil slzy řinoucí se do očí. Druhá část se uchechtla: "Láska. To je to poslední, co jsem teď potřeboval..." řekla.
Zatáhl jsem závěs a zavřel oči. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem se jí nezeptal na jméno.


29.12. 2.11

Uvnitř mojí hlavy už nezůstalo nic neolepenýho alkoholem. Seděla u notebooku a snažila se spustit film, o kterým celej večer mluvila.
“Sama?” zeptal jsem se tiše. Nechtěl jsem riskovat, že si zakroutim jazyk při složitější větě.
“Všichni jsou pryč, co?” Chvíli jí to trvalo, než to ze sebe dostala. Když jsem pohlédl na notebook, spatřil jsem otevřenej Excel. Spuštění filmu se jí očividně moc nedařilo.
Monika. Hračka. Bestie uvnitř potřebovala utišit. Bestie potřebovala něco, co by ukojilo její zuřivost.
Sklonil jsem se k ní.
“Víš, před čtyřma rokama jsem si umínil, že dostanu každou holku ze třídy, co se mi líbí.” Ta slova už jsem měl tak naučená, že jsem je dokázal se správnou intonací a rychlostí říct i po devátym pivu.
Jemně jsem ji chytil za bradu a otočil jí tvář tak, aby se mi dívala přímo do očí. Nebyla tak na mol, aby ta slova nevnímala. Teď se jí rozzářily oči. Ostatně, že mě sama chce, jsem věděl už dlouho. Už minule jsem ji musel krotit, aby se se mnou nezačala líbat. Minule jsem neměl náladu...
Ale teď bestie potřebovala svůj klid.
“A...a jak jsi daleko?”
Zvláštní otázka. Ne, žádnej odpor ani překvapení. Jen lehkej smích a tahle otázka. Je to vůbec možný...to už to nikoho neznechucuje? Jenom mě?
“Ty jsi poslední, kdo zbývá.”
Cosi uvnitř mě padlo na zem a začalo se s brekem svíjet v křečích. Poslední...šeptalo to. Dál už nic....Prázdno...
Bestie si přitáhla její hlavu k sobě. Už nebyla potřeba falešná romantika. Chtěl jsem to mít z krku.

Před čtyřma rokama jsem si to umínil...Směšnej cíl. Cíl, kterej jsem si dal jen proto, abych se pomstil.
Tereza mě tehdy odmítla. A já si řek....že když nebudu mít ji, budu mít všechny okolo ní.
A teď... teď mám všechny - včetně jí. A je konec.

28.12. 18.48

Seděli jsme v kině a i když jsem na ni nekoukal, vnímal jsem ji všemi smysly. Byla krásná a bylo mi s ní dobře. Tereza. Na malou chvíli jsem zase uvěřil, že to, po čem toužilo to uvnitř, se může stát skutečností.
Cíl byl jedinej - ukončit to. Nikdy nebyla lepší příležitost, nikdy jsem na tom nebyl líp. Změnil jsem se, viděl jsem jí to v očích, to, jak jsem ji překvapil. Dospěl jsem, zatímco ona zůstala stejná. Nemá vůbec ponětí, čím vším jsem prošel od doby, co jsme se viděli naposled. Co všechno jsem udělal, jak moc jsem se zkazil, jak hluboko jsem klesl, jen abych si dokázal, že můžu mít jakoukoliv jinou.
A teď tu sedí vedle mě - důvod pro všechen hnus, v kterým žiju.
Dneska, dneska to ukončim. Nechci ji do postele. Žádnou jsem nikdy nechtěl do postele. Stačí mi jen donutit je, aby se mi odevzdaly, stačí jen, abych viděl, že ode mně chtěj všechno...a že si nechaj všechno líbit.
Teprve tehdy je získám.
A já vim, že to s Terezou dneska dokážu. Já vim, že dneska dokážu zlomit to odporný kouzlo, který mě k ní poutá už tak strašně dlouho. Za čtyři roky jsem nedokázal mít normální vztah. Byl jsem jako něco odpornýho, co se skrývá ve tmě a udeří, jen když ho nikdo nevidí. Má pověst milýho kluka se rozplynula a najednou jsem zjistil, že jsem “ten, co se s každou vykousne”. A to všechno jen proto, že mě ona...učarovala a pak odmítla.
A i když jsem vždycky věděl, že mě nechce, nedokázal jsem se zbavit tý strašný naděje...že třeba jednou...pro ni budu dost dobrej.

A kdo ví? Třeba ta chvíle nadešla.
Stačí jen počkat, až film skončí. Pak zaútočim - a ona povolí.

28.12. 20.13

“Víš co?” řekl jsem tiše, “Ukončíme už tuhle komedii.”
Něco se zvrtlo. Bylo to pár minut, co se nálada změnila. Dal jsem jí dárek, co jsem si pro ni schovával, hezky jsem si s ní povídal, vtípkoval, smál se a...najednou všechno zchladlo. Vycejtila, co přijde.
Ale už jsem nehodlal čekat. Najednou se do mě nalilo všechno, co jsem v sobě za tu dobu potlačoval. Láska...zaplavená nenávistí.
Pevně jsem jí obtočil ruce okolo pasu. Byl to špatný začátek a já to věděl - ale nechtěl jsem jí dát možnost utéct.
“Co to děláš?” zeptala se tiše, v očích překvapení. To ode mě nečekala. Nejspíš byla jediná, kdo ještě nevěděl, co se ze mě za tu dobu stalo.
“Tentokrát ti už nebudu řikat, že tě miluju,” zašeptal jsem. “Tentokrát už po tobě nebudu chtít, abys se mnou začala chodit. Tentokrát už chci jen jedno...” Pevně jsem se jí díval do očí a proti své vůli slyšel svůj hlas, jak se třese. Jak jsem to mohl říct tak špatně, když se všema ostatníma to šlo tak snadno? Jak to všechno může znít tak hrozně směšně?
Před očima mi běhaly všechny hezký vzpomínky na to, co jsem s ní zažil. Na její provokace, na to, jak mě nikdy pořádně nenechala bejt, neustále mě dráždila - a přesto mi nikdy nic nedala. Na krásnej pocit z toho, jakou loutku si ze mě udělala. Na krásu a okouzlení smíchaný s nenávistí a odporem...Na všechny boje v mý hlavě. Na krásnou naději, co se zmítala tam uvnitř...
A pak jsem jí políbil.
Nechala se.
Dvakrát se naše rty setkaly...jemně se o sebe otřely, pak se spojily. Ucítil jsem její vůni a zatočila se mi hlava. Můj stisk rukou povolil a ona se přesto přitiskla...
A najednou se odtrhla. Odvrátila hlavu. Odtáhla se ode mě.

To uvnitř zařvalo. To uvnitř, poseté tolika jizvami, tolika mokvajícími a napolo zhojenými ranami...dostalo úder. První - vytržení z okouzlení. Druhý - pohled na její odvrácený obličej. Třetí - pochopení. Čtvrtý - ...konec.
To uvnitř zařvalo a padlo na zem. Krvavá kaluž se rozlila na všechny strany.

“Už mi nevolej. Nepiš. Neopovažuj se mi poslat další dopis. Teď půjdeme do hospody za ostatníma a budeme se tvářit jako by se nic nestalo - ale my dva...už se nikdy neuvidíme.”

Nic z toho jsem jí neřekl. Jediný, na co jsem se zmohl, bylo směšný... “Doufám, že z toho teď nebudeš celej večer špatná. Nic se nestalo...Jen jsi mě odmítla. I to se stává.”

Poslední křeč. Poslední zoufalý výkřik a bylo ticho.
Kouzlo bylo zlomeno. To uvnitř...zemřelo.


29.12. 4.22

Probudil jsem se asi před čtvrt hodinou. Za okny byla ještě tma. Monika ležela vedle mě, tak jak jsem ji nechal, když jsme byli hotoví. Hnus, který jsem cítil, se zdál na chvíli silnější než jsem byl schopen vydržet. Ne, nebyl to jen alkohol. Byl to hnus ze sebe. Hnus, který otrávil moje nitro už tak hrozně dávno.
Když jsem vyprázdnil co ještě zbývalo v mém žaludku, vrátil jsem se k ní a hodil přes ni deku. Její nahota mě urážela. V duchu jsem věděl, že to, co se za těch pár uplynulých hodin stalo, ještě ani trochu nezačalo působit. Že to všecho teprve mělo přijít, a že to bude tím horší čím střízlivější budu.
Ale ještě jsem měl čas...
Opustil jsem byt a vyrazil k mostu.

Na začátku jsem možná chtěl říct něco důležitýho...ale to se teď ztratilo. Protože uvnitř mě najednou neni nic. Neni cíl, neni energie znovu začít...neni cit pro nikoho a pro nic. Zabil jsem to, co bylo uvnitř.
Celou dobu jsem se choval tak, jako by mi na nikom nezáleželo, jako bych nikoho nechtěl. Lhal jsem všem ostatním a lhal jsem sobě. Protože ve skutečnosti...ve skutečnosti jsem celou tu dobu toužil jen po tom jednom, po tom, po čem toužej všichni ostatní. Všichni, kterýma jsem opovrhoval.
Po lásce.
A naděje mě držela při životě.
A teď je to pryč. Teď je všechno pryč. Stojím na konci toho všeho jako vítěz. Dostal jsem každou, kterou jsem si umínil, že dostanu...Dostal jsem i tu, kterou jsem miloval - i když to všechno proběhlo tak strašně špatně.
Dostal jsem všechno...ale odměna se ztratila po cestě. Myslel jsem, že to kouzlo časem přejde. Myslel jsem, že s věkem se všechno změní...ale roky šly okolo mě a nic se nezměnilo.
Pro prokletý se nic změnit nemůže. Někteří z nás nejspíš nemůžou mít štěstí.

Ale ještě neni konec. Stojim na mostě nad kolejema a dívám se dolů. Vlak přijíždí. A já poprvý po dlouhý době brečim. Tak tady nejspíš končí většina tragickejch příběhů, řikám si. Slyším houkání. Slyšim, jak se koleje klepou. Cejtim svoje nohy, co jsou připravený vrhnout bestii, kterou jsem se stal, dolů, hluboko dolů, tam, kde už nic neudělá.
Chystám se udělat tu největší věc, jakou jsem v životě udělal.
Nadechuju se. Zatínám svaly. Ruce na zábradlí se křečovitě sevřou a...

S nesmírným potěšením plivnu pod sebe. Obrovský lesklý flusanec prolítne vzduchem a přistane na vlaku. A já se směju, nahlas a šíleně, jako blázen.

Protože to je to jediný ponaučení ze všech. Život sere na všechny, bez rozdílu, a spravedlnosti se v něm nedočkáte.
A smysl? Ten se ztrácí v kontextu. Protože jestli v jeden den můžu najít lásku, nechat ji, pohřbít falešnou a ztratit všechno, o co mi šlo...tak smysl najde jen někdo, kdo je nad věcí. A to já rozhodně nejsem.
Jestli jste šťastný - dobře pro vás. Užívejte si to.
Jestli jste nešťastný a nevypadá to na zlepšení - jediný, co můžete dělat, je se s tim poprat.
Tohle neni nějaký zázračný zjištění. Prostě to je jen fakt, kterej musim přijmout, abych neprohrál i boj se životem.
A vy...Nikomu z vás tenhle objev nic nezmění na vaší situaci. Budete se cejtit pořád stejně špatně. Budete pořád stejně sami... Ale aspoň budete mít zase cíl. Aspoň budete mít proti čemu bojovat.

Jen nenechte bestie, ať za vás bojujou váš boj se životem...Jen nezavřete svoje Já tam hluboko...hluboko uvnitř. Protože až něco zabije vaše ideály, znásilní vaše sny a nechá vás samotné uprostřed nicoty...bestie vám z toho nepomůžou.