Vůně života..1

Když otevřela oči necítila nic mimo tu zimu. Tu příšernou zimu objímající celé její tělo svými ledovými dlaněmi a vtiskávající na její třesoucí se rty stále další mrazivé polibky, jež ji pomalu zbavovaly i těch posledních střípků smyslů.
Zmateně se rozhlédla po svém okolí. Nebylo tu nic, co by poznávala, i když ji možná jen spletla všudypřítomná sametová tma, jež žárlivě střežila vše kolem. Ve vlasech se jí usazoval třpytivý sníh lehce poletující jako bílá pírka holubic.
Pokusila se vstát, ale nohy ji zradily. Sesula se podél cihlové zdi a v očích se jí zatřpytily slzy.
***

„No pojď,“vyzýval ji hrubý hlas.
„Nerozumíš snad?!,“ozval se znovu jakmile ihned nevyhověla jeho přání. Tentokrát zněl mnohem netrpělivěji a ona už věděla co znamená jeho hněv. Nechtěla to zažít znovu, proto poslušně vykročila k vysoké postavě napolo zahalené ve stínu…
***

Netušila kde je ani jak se zde ocitla. Zírala na špinavou zeď před sebou, neschopná se pohnout. Musela být hluboká noc, a tak ji ani moc nepřekvapovalo, že široko daleko nikdo není. Snažila se vzpomenout si na cokoliv, co by jí alespoň částečně osvětlilo cestu k pochopení toho, co se stalo, a co by jí pomohlo rozplést temný chuchvalec, jež hyzdil její duši. Jediné, co si dokázala vybavit však byl hrubý hlas patřící muži ve stínu..
Zavřela oči, když se jí vynořila další vzpomínka, o níž, přestože věděla, že musí být její, měla pocit jako by byla jen mlžným oparem kdesi hluboko uvnitř její mysli…
***

Cítila, jak se jí dlaní probírá dlouhými vlasy a tou druhou ji objímá. Ten dotyk ji spaloval jako otevřený lačný oheň sápající se po její odhalené kůži. Tak moc to bolelo, ale věděla, že nesmí říci ani slůvko…
***
Konečně se jí podařilo vstát. Vratce se vydala pryč z téhle odpudivé uličky. Pryč od všech těch vzpomínek. Brzy měla poznat, že před nimi nelze utéct…
***

Seděla na bíle povlečené posteli s pohledem upřeným na dřevěné dveře, které pro ni znamenaly jedinou možnost svobody, jež jí byla tak krutě odepřena. Zároveň však věděla co – lépe řečeno kdo – se za nimi skrývá a raději si přála, aby zůstaly navěky zavřené. Každé jejich otevření pro ni totiž znamenalo jen další bolest.
***

Vypotácela se na temnou ulici ozářenou pouze matným světlem několika pouličních lamp. Nepoznávala to tu, avšak paradoxně by právě toto místo mohlo být i jejím domovem. Nepamatuje si přece nic mimo těch pár občasných záblesků. Vlastně si už ani nebyla jistá, zda si vůbec ještě na něco ze své minulosti chce vzpomenout…
Usedla na první lavičku, kterou spatřila. Hlava se jí ze všech těch myšlenek a dohadů motala a v tuto chvíli již toužila jen po jediném – po spánku.
***

„Vidíš jak to jde, když se trochu snažíš,“chladný hlas se jí vysmíval. Pohlédla do jeho nemilosrdných očí, zračilo se v nich pobavení.
Posadil se a odhrnul jí z tváře pramen vlasů.
„Když na mě dál budeš takhle hodná, pak budu i já na tebe hodný. To ti slibuji.“ Okamžik před tím, než se svými rty začal znovu přibližovat k těm jejím, mu po nich přejel vítězný úšklebek.
***

Vzbudila se s výkřikem na rtech. Okamžik jí trvalo než si uvědomila, že to byl jen sen. Ale byl to skutečně jenom sen? Vše v něm jí připadalo tak povědomé, jako by to už někdy zažila… Ne, nebude na to přece myslet. Nechce na to myslet! Musí zapojit rozum. Co by teď měla udělat? Co?...
***

Znovu ležela na té bílé posteli a místnost zaplňovala sladká vůně rudých růží. Nejspíš jí je sem přinesl když ještě spala. Snad podvědomě po nich natáhla ruku a všimla si malého vzkazu: DOKUD BUDEŠ HODNÁ… Nic víc, jen tato tři slova, jejichž význam ji však nenechal na pochybách o tom, co znamenají. Do modrých očí se jí vloudily slzy a v tu samou chvíli se k zemi začaly snášet potrhané plátky rudých květů…
***

Náhle si uvědomila jaký má strašný hlad. Nejprve by si měla obstarat něco k snědku, a pak může přemýšlet co dál. Ale jak to má udělat? Prohledala si kapsy a k vlastnímu údivu zjistila, že nějaké peníze u sebe má. Ne moc, ale na něco to jistě stačit bude. Nezbývalo jí, než se vydat hledat nějaký obchod.
***

Dveře se bez varování rozlétly a on vešel dovnitř.
„Dobré ráno, zlato. Jak se ti líbil můj dárek?“
Neodpověděla, jen dál zatvrzele hleděla do bílé zdi. Vtom mu pohled padl na rozdrásané růže a výraz jeho tváře v tu chvíli ztvrdl. Pár vteřin pokoj naplňovalo pouze dusivé ticho, jenž vždy bývá předzvěstí blížící se zkázy.
„Budeš mít, co´s chtěla,“prohodil nakonec. Otočil se, práskl za sebou dveřmi a nechal ji tam s jejími mučivými myšlenkami na to, co přijde…
***

„Haló? Slečno?,“slyšela jak na ni volá, ale nebyla schopná otevřít oči. Uvědomila se, že leží na zemi a nechápala co se stalo.
„Jste v pořádku?,“znovu ten hlas. Nepoznávala ho.
Konečně se jí podařilo odlepit víčka od sebe. Skláněl se nad ní nějaký neznámý světlovlasý mladík.
„Já…,“hlas jí odumřel na rtech. Měla takovou žízeň… A celý svět se nejspíš zbláznil, proč by se jinak takhle šíleně motal?
Znovu zavřela oči, a pak už nebylo nic. Jen tma…
***

Seděla opírajíc se o zeď a i při sebenepatrnějším zvuku sebou polekaně trhla. Hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky o tom, co ji asi čeká. Snažila se na to nemyslet, ale přicházely k ní samy. Tolik se ještě nikdy ve svém životě nebála…
***