Nemůžu spát...

Nemůžu spát, po tváři mi tečou slané slzy a já, ačkoliv chci, opravdu chci, nemůžu je zastavit. Rozsvítím si lampičku na nočním stolku, se slzami v očích se zvednu a po chvilce už držím v rukou své dosavadní vzpomínky uschované v jednom starém fotoalbu.
Otevřu jej a hned první fotka mi sevře srdce tak, jako svěrací kazajka blázna, co se nemůže uklidnit. Moje první fotka… držíš mě tam v náručí jako křišťálovou sklenku na víno, která se při doteku s tvrdou zemí může snadno rozprýštit na tisícero kousíčků. Tvá žena stojí po tvé pravici a s láskou na tebe hledí, s takovou láskou, s jakou ty hledíš na mě.
Na další fotce mi jsou asi tři. Tehdy jsem ještě věřila na Ježíška a na to, že dárky přináší on. Seděli jsme zrovna v kuchyni a najednou zazvonil zvoneček. Jak jsem mohla vědět, že jsi ho rozcinkal pod stolem ty? Letěla jsem do obýváku natěšená, že uvidím Ježíška, otevřela jsem dveře, vyskočila na pohovku a rozsvítila lustr o sedmi žárovkách. A když jsem se rozhlédla, nebyl tam. Sedla jsem si a koukala smutně do země. Oba dva jste si sedli ke mně a zeptali se proč jsem smutná. Já vám odpověděla, že jsem chtěla poděkovat Ježíškovi za dárky, ale že on už odešel a já ho nestihla. Oba jste se rozesmáli, tenkrát jsem nechápala proč, a řekli jste mi, že to Ježíšek viděl a že jsem ta nejhodnější holčička na světě. Ty Vánoce jsem dostala svou první opravdovou panenku. Ne žádnou, co doma mamka sešila. Žádné oči z knoflíků, žádné vlasy z bavlnek, byla to moje opravdová panenka, především moje.
Přeskočím několik fotek a nyní vidím rodiče, kteří vedou svou šestiletou dcerku poprvé do školy. Pamatuji si moc dobře na ten den, je to zajímavý… někdy si nepamatujeme co bylo před rokem, natož pak před deseti lety. Ale já si ten den pamatuji tak jasně, jakoby to bylo včera… Strašně jsem se do školy bála, kluci ve školce si ze mě dělali srandu, že tam prý chodí bubáci a ty, kteří se neučí dobře, tak ty pak prý straší vždycky, když se jde spát. Opravdu jsem se bála, jak směšné, že? O pár let později jsem ovšem zjistila, že bubáci neexistují, ale tenkrát jsem to nemohla přeci vědět. Brečela jsem a slibovala, že budu chodit brzo spát, jenom, když mě nepošlete do školy. Pamatuji si, jak jsi se ke mně sehnul, setřel mi hřbetem ruky mé dětské krokodýlí slzy a řekl tím tvým uklidňujícím hlasem: „Miláčku, půjdeme do školy spolu a když se ti tam nebude líbit něco pak vymyslíme. Hlavně si pamatuj, že tě maminka s tatínkem milují.“ Přestala jsem brečet, usmála jsme se na vás, z jedné strany chytla za ruku tebe, z druhé strany ji a uvnitř cítila, že jsme rodina.
Položím na malou chvíli album na stranu a do papírového kapesníčku si utřu své uslzené oči a vysmrkám se. Natahuji ruce ke vzpomínkám, ke chvílím, kdy jsme byli ještě rodina.
Tady už jsem ve druhý třídě a tys mě učil jezdit na kole. Jednou rukou jsi držel řídítka a druhou sedačku. Říkal jsi mi ať pořád šlapu, že se nemám ničeho bát, protože tu jsi se mnou a že mě nepustíš. Tolik jsem ti věřila, že jsem se opravdu přestala bát, otočila jsem se na tebe a chtěla ti něco říct, už si ale nepamatuji co. Jenomže tys tam nebyl, pustil jsi mě aniž bych to tušila, já jela a tys na mě o pár metrů dál mával. Jenomže já neuměla zabrzdit, ještě tentýž den jsme jeli na dětskou ambulanci s rozseknutým kolenem.
Pokračujeme dál, pokračujeme letem vzpomínkami z dětství. Je mi tu deset let a tys mě vedl na první hodinu kick boxu. Držela jsem se tě pevně za ruku a cupitala za tebou jako ocásek. Po tváři mi stekla kapka slzy, to asi jak jsem se bála co tam bude. Než jsme vešli do dveří, zastavil ses. Kleknul sis přede mě a podíval se mi do tváře, řekl jsi: „Velké holky nepláčou a ty už jsi velká holka, drahoušku.“ Rukávem jsem si otřela tvář a od té doby jsem nikdy, nikdy více, neuronila ani jednu jedinou slzu. Vždyť já už byla přeci velká holka, ne?
Vzala jsem si další kapesník a usušila na malou chvíli ty slané potůčky na mé tváři. Tolik mě bolí hlava, mám pocit, že mi snad praskne. Zvednu se z postele a dojdu k lékárničce v koupelně. Seberu krabičku s pilulkami na uklidnění, co dostala mamka od psychiatra na nervy. Sednu si zpátky na postel a na sucho polknu dva prášky.
Další fotka, další vzpomínka… Měl jsi na sobě černý oblek, bílou košili, červenou kravatu a černý lakýrky. Já stála vedle tebe v červených šatech. Byly korzetové s krásnou černou krajkou. Vypadala jsem jak princezna. Z druhé strany od tebe stála mamka. Měla černé elegantní šaty prošívané stříbrnou nití. Na krku se jí třpytil diamant, který od tebe dostala k dvacátému výročí vaší svatby. Musím přiznat, že nám to ten večer všem slušelo. Pamatuji si, když vyhlásili tanec s rodiči, postavil ses, mrknul na mě a řekl: „Smím prosit, mladá dámo?“, podal jsi mi rámě a ten večer jsme byli hvězdami parketu… dokavaď pro mě nepřišel jeden blonďák. „Ne abys mi ho pak vedla domů,“ řekl jsi a usmál se a já ti na to odpověděla, že jenom ty jsi muž číslo jedna v mém životě. Políbil jsi mě na čelo a předal onomu blonďákovi.
Cítím jak prášky působí, působí, ale příliš pomalu. Hlava se mi bolestí snad rozskočí. Stalo by se něco, kdybych snědla všechny pilulky? Vždyť to má jen uklidnit, zklidnit… Nejsou to žádný prášky na spaní přeci, ne? Spolknu tedy jednu pilulku po druhé a přemýšlím nad tím, proč fotkou ze závěrečného plesu končí mé fotoalbum.
Jo, už si vzpomínám… Po tom plese jsi odjel pracovně do Anglie na pět měsíců. První dva měsíce jsi nám, mně a mamce, volal každý den. Po dvou měsících už jen o víkendech a to ještě ztěží. Vymlouval ses na příliš mnoho práce, na to, že nemáš čas. Ale ne, kdybys opravdu chtěl, čas by sis našel vždycky. Jenomže tehdy jsem si myslela, že máš doopravdy moc práce. Bože, byla jsem tak naivní.
Po pěti měsících ses vrátil zpátky domů, byla jsem tak šťastná.. Přivezl jsi mi odtamtud tucty triček, kabelku a plesové šaty. Matce jsi přivezl smaragdové náušnice a taktéž kabelku a plesové šaty. Připravily jsme pro tebe večeři na přivítanou, otevřeli jsme šampaňský a já si říkala, jak báječnou mám rodinu.
Ale žádné štěstí netrvá věčně. Pořád ti někdo volal, pořád ti někdo psal, ale to by stejnak nebylo divný, kdyby… Vždyť pracuješ ve světoznámé firmě a jsi jeden z jejich nejlepších zaměstnanců. Cítím jak prášky začínají působit, lehnu si, pod hlavu si dám polštář a nechám jej nasakovat potůčky slz hořkosti. Ale zpátky k tomu proklatému kdyby…
Kdybys po obědě neusnul, zvedl bys mobil, mobil, který ti vyzváněl. Kdybys ho zvedl, všechno by se zdálo jako obyčejný pracovní hovor. Kdybys neusnul, nemusela by ten zpropadený telefonát brát mamka. Kdybys neusnul a ona ten telefonát nemusela brát, neviděla by na displeji jako volajícího: Darling. Kdyby sis tu kurvu uložil jako Emily. Kdyby nebyla máma tolik zvědavá a nezvedla to… Jenomže tys usnul, usnul!
Pomalu cítím jak jsem klidná, slyším tlouct své vlastní srdce. Buch buch, buch buch… Tluče stále klidněji a klidněji…
Tím dnem to celý skončilo, už žádná báječná rodina… Teď už to byl jen jeden muž, jedna žena, mezi nimi hádky, slzy, pře a šestnáctiletá dcera. Už to nebylo jako dřív, už jsme spolu nechodili do divadla, nejezdili na dovolený, nevečeřeli u jednoho stolu, teď bylo všechno jinak. Každý den byl jako ten předchozí či následující, pořád jste se hádali, o všechno, především o mě. Ty hádky byly nesnesitelné!
Pamatuješ si na kick box? Tam, jak jsi mě přihlásil? Řekl jsi mi, že už jsem velká holka a že velký holky nepláčou. Já tě poslechla. Od té doby jsem nebrečela, ani trošku. Teda až do dne, kdy jsem nepřišla na trénink a nezačala do soupeře, vztekem z domova, tak vehementně bít, až jsem si zranila koleno. Ano, přesně to koleno, který jsem si v osmi rozsekla na kole. Tam jsem se po těch sedmi letech poprvé rozbrečela, tak jako malé dítě, co nedostalo svou hračku na hraní. Nakonec si pro mě přijela záchranka a odvezla do nemocnice. Tam si pro mě pak přijela máma a se slzami v očích mi oznámila, že se stěhuješ k té děvce.
Celý můj dosavadní svět se mi teď náhle rozpadal. Můj nejlepší přítel, a především otec, mě opustil. Mamka začala chodit k psychiatrovi a já… musela jsem skončit s kick boxem a začít chodit na rehabilitační cvičení. Ale tys tu pro mě nebyl, byl jsi u té zlodějky otců v Londýně.
Ale dnes, dnes byl soud o mé opatrovnictví. Tolik otázek od úplně cizích lidí. Co se mají co plést mezi mě a mé rodiče?! Jaké právo jim dovoluje nutit mě se rozhodnout mezi vámi dvěma?! Kdo jim dává právo zpochybňovat mou výchovu vámi?! Právnický titul?! Doktorát?! Ne! Zítra už ne! Znova už ne…
Po zádech mi přeběhne mráz. Povytáhnu si peřinu blíže ke krku a už zas slyším to známý buch buch, buch buch… Každým dechem se zklidňuji, uklidňuji, tak jako mé myšlenky, můj tep… V ruce svírám fotku, při jejímž shlédnutí mi v hlavě zní fráze, kterou jsi mi tehdy řekl… „…pamatuj, že tě maminka s tatínkem milují…“