Čekej lásko...

Proč? Proč jsi mi to jen musel udělat? Nechtěla jsem věřit, nechtěla jsem nic vědět. Jen odpověď na tu jednu jedinou otázku. Ale co by jsi mi tak odpověděl? Možná by jsi řekl že nevíš. Jak nevíš? Jak můžeš nevědět? Vždyť tím, co jsi udělal, jsi rozbil ten krásný svět, ve kterém jsem spolu žili. A povedlo se ti to v jednom okamžiku.
Pamatuješ si na ten březnový den, kdy jsme šli do divadla? Jistěže pamatuješ. Vždyť jsi mi právě pro tuto příležitost koupil nové šaty. Tvrdil si, že jsem v nich nejhezčí holka na světě. A já té lži uvěřila.
A nebo tu noc, kdy jsme se potkali? Pršelo a ty jsi mi nabídl svůj deštník. Sám jsi zmokl. Dodnes nevím, jestli jsi na mě chtěl udělat dojem, nebo jsi prostě byl gentleman. Ať tak nebo tak, zapůsobilo to na mě a tak jsme skončili v nejbližší kavárně a tam přečkali déšť. Do té kavárny jsme začali chodit pravidelně. Stejně jako do kina, divadla nebo se jen tak projít. To jsi ještě neměl potřebu mě vyměnit...
Bylo to všechno tak krásné. Ideální život – jenže teď už vím, že žádná ideál nemůže trvat věčně. Jenže dozvěděla jsem se to příliš pozdě na to, abych se připravila na pád, který následoval. Na ránu,díky jejíž síle mi puklo srdce – ne na jeden, ale na tisíce kousků.
Na dnešní den určitě taky nezapomeneš. Když jsem tě potkala na nábřeží s tou okouzlující, dlouhonohou blondýnou. Přiznávám že byla hezčí než já. Měla všechno co já nemám. Zprvu jsem myslela že jste jen přátelé – vždyť nic nenasvědčovalo tomu, že by jsi mě mohl podvádět. Choval jsi se ke mně pořád stejně úžasně. Byl jsi stejně pozorný. Ale pak jsi ji políbil – ne jako kamarádku. Ale jako ženu kterou miluješ. Tak jako jsi ještě věčer líbal mě.
Nevšiml sis mě. Neviděl jsi jak tam stojím, v šoku a naprosto nepřipravenou na to co jsem viděla. Ty nikdy nepoznáš ten pocit, kdy se ti hroutí svět. Máš vše naplánované do posledního detailu. Jenže co jsem měla dělat já? Ztropit žárlivou scénu? Utéct a čekat na tebe doma s večeří jako milující přítelkyně a čekat až se rozhodneš pro ni a vykopneš mě z bytu? Co by bylo lepší?
Stála jsem tam dost dlouho. Už jste dávno zašli za roh a já tam pořád stála, jako bych čekala až přijde někdo a řekne mi že to byl jen žert. Ale nikdo nepřišel. Vzpamatovala jsem se až když se spustil déšť. Co mi zbývlo jiného než jít domů, do našeho bytu? Kam jinam jsem měla jít?
Pak mě to napadlo, skončit, vymazat tě ze svého života. Ze dne na den. Čím dřív tím líp. Tak jsem zavolala zámečníka a nechala vyměnit zámek od bytu. Tohle jsi zase nečekal ty, viď? Hrozně moc jsem chtěla vidět tvůj pohled až se vrátíš „z práce“ domů, ale nebudeš moct odemčít. Ale neměla jsem dost sil čekat u kukátka. Bůhví kdy jsi se vrátil. Tohle už jsem neregistrovala. Ležela jsem v naší posteli. Bez hnutí a s tímto dopisem v ruce...Čekej lásko – jednou se ti dostane do rukou...