Když padá list

Kdesi, uprostřed lesa, stál starý listnatý strom. Tak sám, uprostřed jinak pravidelné cesty. Jakoby nedopatřením vyrostl na místě, určeném k plynulému průchodu lesem. Zpoza barevných listů svítilo slunce, takže každý, kdo se blížil cestou ke stromu, mohl vidět malou duhu. Na listě stromu seděl brouček s broučinkou a dívali se dolů.
Lesem procházel lehký vánek a brouček s obavami sledoval, jak si pohrává s listy stromů u cesty, jak se otáčí a mění barvy, jak se pomalu nezadržitelně blíží k jejich stromu. Otočil se, ještě stačil zahlédnout broučinčin pohled, natáhl ruku, ale nedosáhl na tu její. Vánek přešel k jejich stromu a neúprosně přecházel z jednoho listu na druhý. Broučinka se držela, co jí síly stačily, za okraj listu, klouzala. Brouček se naklonil, aby ji vytáhl. Držel ji! Už ji má! Najednou se list pohnul. Na chvíli, jen na maličkou chvilku přivřel oči. V tu chvíli se mu broučinka vyvlékla z ruky, a on se mohl jen dívat, padá dolů, na zem. Naklonil se přes list, snažil se zachytit její ruku, pozdě, už na ni nedosáhl, ale sám zůstal viset na kraji listu.
Vánek opustil strom a přesouval se dál, na druhou stranu lesa. Brouček, držící se posledního kousku listu neměl ani čas si uvědomit kde je a co se děje. Věděl jen, že visí na kraji listu a že musí pryč, rychle pryč! Rozhoupal se tedy a pokoušel se skočit na list pod ním nejblíž. Houpal se, a najednou zaslechl křik, lekl se tak, že se málem pustil svého kousku listu. Rozhlížel se, hledal, odkud to přichází, a na úplně nejnižším listu klečela beruška na samotném okraji a volala někam dolů, nikdo neodpovídal. Dál se houpal a zvažoval, zda už se může pustit, zda bezpečně doskočí na list. Nechtělo se mu, bál se, ale už se nemohl udržet, skočil. Během letu si vybavil pád broučinky „to nemůžu zvládnout“ říkal si.
Podařilo se mu doskočit přímo doprostřed listu. Jenže jeho přistání utrhlo list, a ten se i s broučkem pomalu, houpavě a nezadržitelně blížil k zemi. Přitáhl si okraje listu, aby nevypadl, přece jen, list padá pomaleji, než by padal on sám! Chvíli padal, chvíli jen tak stál, pak zase padal. Viděl všechny tu broučky, broučinky, berušky a beruščátka, jak klečí na listech, volají a pláčí. Taky se mu chtělo plakat ale slzy ne a ne téct.
Už byl skoro na zemi, když list o něco zavadil. Úplně změnil trasu pádu i způsob, jakým padal. Najednou se jakoby vezl. Ano vezl! Vezl se po kládě tak, jak viděl světlušku vozit se na listu leknínu po jezeře. Viděl ji tolikrát, jen si stoupnout, narovnat se a najít pěknou vlnu. Jenže on není na jezeře. Padá ze stromu na zem, ne do vody, na zem. List začal nabírat na rychlosti a změnil směr jízdy. Vezl se dolů a teď najednou prudce stoupal, vyskočil do vzduchu, na chvíli snad byl výš než jeho list.
A zase padal. Pomalu, klidně, jakoby vůbec nepadal, jakoby se neblížil k zemi. Díval se na keře dole, na obrovské zajíce, kteří se mu teď zdáli maličcí, na mraveniště hemžící se mravenci, na všechno to dole. Ale ne! Míří přímo na zajíce, který už vůbec nevypadá maličce, vypadá jako zajíc, kterého zná. Obrovský hopsající zajíc. Uf! List dopadl kousek vedle jeho tlapy. Rychle, rychle pryč!
Zajíc se rozhlíží, „Ten maličký už tu měl dávno být!“ říká si. Napíná oči, otáčí se a uvidí malého zajíčka, jak hupká domů. Posunul tlapku, jen o maličký kousek, ale i to stačilo, aby se brouček propadl do nekončící tmy.