Netvor ve mně

Co by se stalo, kdyby bylo všechno jinak?
Další nudný den mé existence. Střední škola ve Forks, mi nemá co zajímavého nabídnout. Dávno vím víc, než kterýkoliv z učitelů. Dávno vím víc, než bych se mohl dočíst v učebnici. Proto mi škola dává jen ten nudný, každodenní stereotyp. Opírám se o židli v jídelně a zírám na prasklinu ve zdi. Natahuje se a tvoří jemnou pavučinku čar.

,Jak je na tom?´ Alice má strach o Jasperovo sebeovládání. Sám vím, jaké je to, potýkat se každodenně s tou hroznou žízní. Ale Jasper, ten to vnímá dvakrát tak. Je v tomhle životě nováčkem. V životě o lži, předstírání a hraní si na něco, co nejsme. V životě, který je nutný, pokud se nechceme stát zrůdami. A přiznejme si to, že není zrovna schopný nováček. Jeho předchozí život byl příliš odlišný od tohoto. Vnímám jeho myšlenky, které se soustředí na to, aby nikomu neublížil. Když dívka sedící u stolu na proti nám pohodila vlasy a usmála se na něj, jeho sebeovládání zakolísalo. Stačil ale jediný pohled na Alici a jeho myšlenky zase získali stejnou tóninu. Zuby nehty se udržet nad hladinou. Nedovolit, aby stvůra vyplavala na povrch. Nezklamat lásku své existence.

Podíval jsem se na Alici a zamračil se. Pochopila.
,Ale, není to kritické viď?´ Zvedl jsem oči ke stropu a pootočil hlavu, jako bych si prohlížel osvětlení nad našimi hlavami. Jen Alice mohla vidět, že jsem téměř neznatelně zakroutil hlavou.
Dál už se věnovala jen svému druhovi a já se zase mohl věnovat nudě.

Snažil jsem se vypnout zvuky ve své hlavě. Myšlenky téměř tří stovek studentů zdejší školy. Šlo to jen těžko. Atmosférou se totiž nesla vzrušená novina. Nový přírústek do zdejších řad studentstva. Hlavou mi tolikrát prolétla tvář té nové dívky. Byla zcela obyčejný člověk. Zajímavá na ní byla jen její bledá pokožka. Téměř průsvitala a dávala mi možnost vidět, jak pod ní v žilách proudí krev.

,,Cullenovi.´´
Otočil jsem hlavu za zvukem toho hlasu. Byl jsem automaticky vyladěný na naše jméno. Musel jsem hlídat, aby nás někdo náhodou neodhalil. Naše jméno tentokrát vyslovila Jessica. Povrchní, pyšná holka. Byla oblíbená na celé škole, ale její idol Mike Newton, jí stále unikal. Bavila se s tou novou Isabellou Swanovou - Bellou, jak opravovala všechny, kdo jí oslovili. Zřejmě se jí na nás ptala, protože obě zírali naším směrem. Ovšem jen do doby, než jsme se s Bellou setkali očima. Oči měla hnědé, připomínaly mi čokoládu. Udivila mě ovšem jejich hloubka. Člověk by se v nich utopil.
Začervenala se a sklopila zrak dolů. Bylo mi to trochu líto, ale alespoň jsem se mohl zadívat na její kůži. Byla ještě bledší, než v myšlenkách ostatních. Viděl jsem každou žílu, jak pod ní průsvitá. A na krku, na tepně, jsem mohl vidět bušení. V ústech se mi začal shromažďovat jed. Zatoužil jsem uslyšet její myšlenky, abych věděl, co si o nás myslí. Pomalu jsem z hlavy vytěstnával ostatní. Členy své rodiny, spolužáky, Jessicu, až... nic. Místo vedle Jessici se zdálo prázdné. Otevřel jsem oči, abych se přesvědčil, že opravdu stále sedí na svém místě. Byla tam. Seděla a tiše rozmlouvala s druhou dívkou. Ale její hlava zůstávala němá. Ani jedna myšlenka ke mně nedolétla.

Co se děje? Je snad něco v nepořádku se mnou? Je přece nemožné, aby na nic nemyslela. Zkusil jsem to znovu. Mohl jsem slyšet bzučení od ostatních, jak se jejich myšlenky snažili protlačovat ke mně. Ale od ní stále nic. Jak je to možné? Pokládal jsem si tu otázku dokola.
Nevšiml jsem si, že už dávno odešla na svou hodinu. Nevšiml jsem si ani, že se jídelna začala vyprazdňovat.

,,Edwarde?" zavrčela na mě Rosalie. Zvedl jsem hlavu a podíval se na ní.
,,Říkám, že je čas jít, ne? Co to s tebou je?"

V učebně biologie jsem se posadil do své lavice. Jako jediný ze spolužáků jsem měl lavici sám pro sebe. Ostatní sice nebyli dostatečně chytří, aby se věděli, že se mě mají bát, ale jejich instinkt přežití byl natolik silný, aby si ode mě drželi dostatečnou vzdálenost.
Nachystal jsem si všechny rekvizity nutné pro tuto hodinu a svalil se zpátky do židle. Zase jsem si - jako už tolikrát předtím - přál, abych měl schopnost spánku. Na chvíli vypnout. Nechat mozek, který se teď zabývá Isabellou Swanovou, aby si odpočinul. Její jméno mě vytrhlo ze zamyšlení.

Bella vypadá zrovna tak nesměle jako já. Chudák. Dnešek pro ní musí být strašný. Chci se zachovat přátelsky, ale nechci být vlezlá jako ostatní. Možná, jí nabídnu sešity, aby dohnala látku...

Ano! Musím si získat její pozornost! zavýskl v duchu Mike Newton a díval se ke dveřím. Zvedl jsem hlavu a vedle Angely Webberové stála ona. A moje hlava byla vůči jejím myšlenkám stále hluchá. Měla by mě dráždit tím, že by jako ostatní holky myslela jen na to, jak mě dostat. Ale ona nic. Ticho.

Bella Swanová se dostala k místu proudění zahřátého vzduchu, který ke mně vanul od ventilace. Její vůně mě praštila do nosu jako demoliční koule, jako úder beranidla. Bylo to tak nepředstavitelné a intenzivní na to abych zestručnil mohutnost, toho co se mi v tu chvíli přihodilo. V tu chvíli jsem byl tak málo podobný člověku jako nikdy předtím, nezůstala mi ani známka po lidství, ve kterém jsem byl natolik úspěšný abych v něm sám sebe ukryl, abych v něm nadále zůstal.

Já jsem predátor. Ona je má kořist.

To, že na celém světě nebylo nic dalšího, bylo krutou pravdou. V místnosti plné svědků nebylo nic, v mé hlavě s tím byli zničeni. Na záhadu jejích myšlenek bylo zapomenuto. Její myšlenky neznamenaly vůbec nic vzhledem k tomu, že by v nich už dále nepokračovala.

Já jsem upír a ona má tu nejsladší krev jakou jsem kdy ucítil v posledních osmdesáti letech. Nepředpokládal jsem, že by taková vůně mohla kdy existovat. Kdybych to býval věděl, odešel bych ji hledat už dávno předtím. Pročesal bych kvůli ní celou planetu. Dokázal jsem si představit tu dokonalou chuť………

Žízeň mě pálila v celém hrdle jako oheň. Moje ústa se pekla a vysychala. Čerstvé proudění jedu vůbec nepomohlo rozehnat ten strašný pocit. Můj žaludek se zkroutil společně s hladem, který mi připomínal tu nehoráznou žízeň. Mé svaly se stočili jako pružiny. Neuplynula ani celá vteřina. Ona se dosud blížila tím samým krokem, kterým poslala svou vůni po větru ke mně.

Zatímco se její chodidlo dotýkalo země, její oči sklouzly na okamžik směrem ke mně, zřejmě myslela, že je ten pohled kradmý. Ten letmý pohled se setkal s mým a já zahlédl sám sebe, jak se odrážím v širokých zrcadlech jejích očí.

Leknutí v její tváři, které jsem tam spatřil ji zachránilo život na několik palčivých momentů. Nedělala mi to lehčí. Když zpracovala výraz na mé tváři, krev se jí znovu nahrnula do tváří, měla tu nejnádhernější barvu pleti, kterou jsem kdy viděl. Vůně její krve mi silně zatemnila mysl. Přes tu vůni jsem mohl stěží přemýšlet. Moje mysl běsnila, vzdorovala sebeovládání, nebyl jsem schopen souvisle přemýšlet. Kráčela mnohem rychleji jako kdyby rozuměla tomu, že potřebuje uniknout. Její spěch byl nemotorný, klopýtla a zakopla dopředu, skoro se svalila na holku, která seděla přede mnou. Zranitelná, bezbranná, slabá……..

Dokonce ještě víc než bylo obvyklé pro obyčejné lidi. Snažil jsem se soustředit na svůj obličej, viděl jsem ho v jejích očích, rozpoznával jsem obličej s výrazem hnusu. Obličej zrůdy ve mně, obličej, který znovu zvítězil po desetiletích snahy a nekompromisního sebeovládání. Jak snadno bych ji okamžitě roztrhal a vyplynul na povrch! Vůně znovu zavířila okolo mě, rozprášila špetku mých myšlenek a téměř mě popoháněla ven z mé židle.

Ne.

Moje ruce sevřely okraj stolu zatímco jsem se pokoušel udržet se na židli. Dřevo neodpovídalo tomuto účelu. Mé ruce ho z obou stran drtily, vykračovaly si a bez přerušení dorazily souběžně s hrstí dřeva v mých rukou, které byly rozdrcené na kaši a které zanechaly obrys od mých prstů vyrytý do zbylého dřeva.

Zničit důkaz. To je to nejdůležitější pravidlo. Okamžitě jsem zdemoloval dřevěný okraj, který zjevně neodpovídal tomuto účelu. Rychle jsem rozdrtil na prach dřevěněný okraj s obrysem mých konečků prstů, nenechávající tam nic kromě kostrbaté díry a hromady hoblin, které jsem měl rozptýlené po nohách a na podlaze.

Zničit důkaz. Vedlejší zničení……….

Věděl jsem co se to se mnou děje. Ta holka musí přijít, musí si sednout vedle mě a já ji musím zabít. Nevinní náhodní diváci v této třídě, osmnáct dalších dětí a jeden muž, kterým bych nemohl dovolit aby opustili tuto místnost až by uviděli to, co by mohli brzy vidět.

Trhnul jsem sebou při myšlence na to co musím udělat. Ani za nejhroznějších okolností jsem nespáchal nic podobného tomuto druhu zvěrstva. Nikdy jsem nezabíjel nevinné, ne přes osm desetiletí. A nyní jsem plánoval vyvraždit dvacet lidí najednou.

Tvář zrůdy v odrazu se mi vysmívala.

Zatímco se kousek ze mě chvěl z plánu zrůdy, další kousek mě to klidně plánoval. Kdybych zabil tu holku jako první, měl bych na ni pouze patnáct až dvacet vteřin do té doby, než by ostatní lidi v místnosti začali reagovat. Možná o malinko víc než by si první z nich uvědomil co jsem udělal. Ona by neměla čas vykřiknout nebo ucítit bolest, nezabil bych ji surově.Tak moc bych si chtěl dát tuto cizí dívku s její strašlivě přitažlivou krví.

Teprve pak bych je musel zastavit v jejich útěku. Nemusel jsem se obávat oken, byly vysoko a málokomu by poskytly útěkovou cestu. Jen dveře, zablokovat je a jsou polapeni.

Bylo by pomalejší a obtížnější pokoušet se je sejmout všechny když by zpanikařili a drali se ven, pohybovat se v chaosu. Ne nemožné, ale kromě toho by tu udělali moc hluku. Čas na mnoho výkřiků. Někdo by je mohl uslyšet……… a já bych byl okolnostmi donucen zabít v této černé hodince ještě víc nevinných lidí.

A její krev by ochladla během toho co bych vraždil ostatní.

Vůně mě znovu udeřila, svírala tím moje hrdlo suchou bolestí………Takže jak tedy na první svědky. Podrobně jsem si to v hlavě plánoval. Nacházel jsem se uprostřed místnosti v nejvzdálenější řadě vzadu. Jako první bych vyřídil pravou stranu. Dokázal bych zlomit čtyři nebo pět krků za vteřinu, odhadoval jsem. Nebyl bych hlučný. Pravá část by byla tou šťastnou stranou, oni by mě totiž neviděli přicházet. Pohyboval bych se dopředu a pak zpátky na levou stranu, kdybych to takhle vzal, nanejvýš pět sekund a skončí každý život v téhle místnosti.

Dost dlouhá doba na to aby Bella Swanová pochopila, krátká na to aby chápala co přichází pro ni. Dost dlouhá doba pro ni aby pocítila strach. Dost dlouhá doba třeba na to aby ji šok nepřimrazil na místě, vzhledem k tomu že by mohla vykřiknout. Jeden tlumený výkřik díky kterému by se nikdo nezvedl, nikdo by neutíkal.

Zhluboka jsem se nadechl a vůně byla pekelným ohněm, který se hnal skrz mé vyschlé žíly v mé vyhaslé hrudi, aby pohltila jakýkoli lepší impuls, který jsem byl schopný udělat. Teď se otočila. Za pár vteřin se posadí jen kousek ode mě.

Zrůda v mojí hlavě se usmála a dychtila.

Někdo po mé levici práskl při zavírání deskami. Nepodíval jsem se abych odhalil to, který z lidí odsouzených ke zkáze to byl. Ale ten pohyb odeslal obvyklou vlnu vzduchu bez vůně, vzduchu, který zavanul až k mé tváři. Pouze na jednu krátkou vteřinu jsem byl zase schopný myslet jasněji. V té drahocenné chvilce jsem v mojí mysli uviděl vedle sebe dvě tváře.

Jedna patřila mně, nebo lépe řečeno by mi mohla patřit, zarudlé oči, které zavraždili už tolik lidí, že jsem přestal počítat jejich mrtvoly. Odůvodňovaly, ospravedlňovaly, omlouvaly ty vraždy. Zabiják zabijáků, vrah druhých, méně silných zrůd. To byl syndrom Boha, to jsem uznával, rozhodovat o tom, kdo si zaslouží rozsudek smrti. To byl kompromis se mnou samotným. Živil jsem se lidskou krví, ale pouze od těch nejnemorálnějších bídáků. Mé oběti byly ve svých zlověstných kratochvílích sotva lidštější než jsem byl já.

Další tvář patřila Carlisleovy.

Pomyslel jsem na to, co by se stalo, kdybych skutečně zavraždil všechny ty lidi. Co by to udělalo s Carlislem a mojí rodinou. Viděl jsem i tváře ostatních. Rosaliinu krásnou, Emmetovu smějící se. Alicinu vzrušenou radostí a Jaspera jak se na ní láskyplně dívá. A nakonec Esme. Mojí maminku. Její srdovitý obličej prosvícený láskou. A tehdy, jsem zvítězil nad netvorem ve mně.

Přestal jsem dýchat a úleva se dostavila okamžitě. Zvládnu to! Musím! Jedna hodina a pak už jí neucítím...

..............................................

Od biologie uteklo již několik hodin. Ležel jsem na louce a stále se pral s netvorem, který vzpomínal na tu krásnou vůni. Přestával jsem uvažovat logicky a myslet na rodinu. Teď tady byl jediný úkol, cíl. Potrava. Volání její krve nepřestávalo, i když jsem jí doopravdy necítil. Stále jsem na kořenu jazyka cítil příchuť její vůně. Bylo to silnější než já. Mé tělo se zvedlo a rozběhlo se do Forks. Míjel jsem stromy, letěl kolem zvířat. Žádné mě nezajímalo. Byla tu jen jedna věc, která zcela ovládala moje tělo, můj rozum, mě celého. Bella.

Doběhl jsem před dům náčelníka Swana. Otec nebyl doma. Byla tu sama. Jako by byla připravená zemřít. Chtěl jsem dům oběhnout a zjistit, kde přesně zrovna je a co dělá. Ale nemusel jsem. Ze dvora za domem jsem viděl přímo do kuchyně, kam právě vešla. Díval jsem se, jak jde nemotorně k lednici a vyndává různé přísady. Díval jsem se jak se pohybuje kuchyní a připravuje večeři. V uších mi zněly rány jejího srdce. Mně to však připomínalo boží zvony. Začal jsem situaci vnímat zpomaleně. Rozbalila balíček sirového masa a položila ho na desku. Pak se natáhla pro nůž, který se zablýskl na světle. Hypnotizoval jsem ten kousek kovu očima. Díval jsem se jak znovu a znovu sjíždí po měkkém mase. Až najednou hladce zajel do jejího prstu. Téměř okamžitě se objevila rudá kapka krve a sklouzla. Nahradila jí další a za ní další. A tehdy si zpečetila svůj osud. A to měla naději, pošetilá.

Pootevřel jsem okno do kuchyně a lehce vklouzl dovnitř. Vyděšeně se otočila.
,,E-e-edwarde? Co to.."
,,Pšt!" zašeptal jsem a bolestně se na ní usmál. Přibližoval jsem se k ní. Opatrně jsem vzal její prst do ruky.
,,Už to nebude bolet." zašeptal jsem a slíbl tu kapku krve.
Mé oči ihned nabraly karmínovou barvu a dívaly se na vyděšenou Bellu.
Pak jsem jí zaklonil hlavu dozadu a přisál se na její krk. Mé zuby lehounce proklouzly její alabastrovou kůží....

A tak nade mnou netvor definitivně zvítězil. Vzal život zcela nevinné dívce, aby ucítil uspokojení.