Ztráta

Silná vzpomínka. Silný obraz. Obraz malé pětileté holčičky s blonďatými vlásky, která sedí na houpačce. Má úsměv od ucha k uchu, nožičkama se odráží od země do vzduchu. Roztahuje ruce a nastavuje sluníčku svoji tvář. Kolem je zelená zahrada, rozvité květy uprostřed léta. Slyšet je zpěv ptáků a smích děvčátka. Najednou holčička ztuhne, chvíli ze sebe nevydá ani hlásku. Vlásky jí vlají už jen ze setrvačnosti, oči prozrazují hrůzu a strach. A pak vykřikne, hlasem plným zděšení: „Tati!!!“

Další obraz. Černá urna, ležící uprostřed louky, tátovy oblíbené. Chvíli leží v klidu, pak ji něčí ruce vezmou a prsty ji obejmou. Malé děvčátko stojí kousek od ní a nemůže od urny odvrátit svůj zrak. Nemůže uvěřit tomu, že uprostřed té malé schránky je polovina jejího světa. Představí si veselou tvář svého otce a snaží se ji vtěsnat do té krabičky. Nejde jí to, a proto to po chvilce vzdá. Přes závoj slz pak jen vidí svou maminku, jak bere popel do ruky a rozhazuje ho po louce. Vítr, zachycující některá zrnka, ho roznáší dál..

Začíná se stmívat. Vítr fouká s větší silou a děvčátko má co dělat, aby nespadlo. Kráčí po louce, na kterou má různé vzpomínky. Několik z nich v ní vyvolává radost. Například jedna ze šťastných chvil, kdy si s tatínkem právě na této louce hrála. Ještě teď slyší jeho smích, který je provázel a šustění bot ve vysoké trávě. Dívenka se pousměje. Její úsměv však trvá jen chvilku. Najednou se v jejím obličeji zračí zoufalství se zděšením. Uvědomí si, že už si nedokáže vybavit otcovu tvář. Ať se snaží sebevíc, vidí jen rozmazané skvrnky. Rozmazaný obraz tančícího muže a malé holčičky. Nevydrží to a rozpláče se. Slzy jí stékají na nové šatičky a ona pocítí touhu s někým sdílet své pocity. Jenže poblíž nikdo není. Nikdo. Je sama, tak, jak od smrti otce byla a tak, jak už vždycky bude.

Je zima. Všude. Na cestách, zahradách, polích. Na sněhové závěje se snášejí další vločky. Děvčátko jde tím sněhem, nevnímá, nevidí, nemyslí. Nemá sílu. Najednou se ozve tlumená ráda. Holčička leží na zemi, bez hnutí, oči upřené na oblohu. V očích je vidět smutek. Chybí v nich jakýkoliv výraz, jakýkoliv zájem o něco. Leží a nevnímá. Leží a vzpomíná. Leží a pláče..