v nouzi poznáš přítele

Budu vyprávět jeden příběh, který se mi stal nedávno. Na štědrý den jsem vstala z postele a nebylo mi vůbec dobře. Motala se mi hlava a špatně jsem viděla. Nějak jsem tomu nevěnovala pozornost, jelikož jsem si myslela, že to je špatným tlakem. Postupně když to nepřecházelo tak mi to nedalo a řekla jsem mamce, aby šla semnou k doktorovi.
Den před silvestrem jsem šla k lékaři. Můj obvodní lékař mě poslal na oční, ale tam mi řekli, že mam oči v naprostém pořádku. Tak mě poslal na neurologické vyšetření. Sedli jsme si s mamkou do čekárny a já jen co jsem dosedla tak jsem měla nějaký divný pocit. Nečekala jsem nic dobrého. A je to tady. Už jdu na řadu.
Doktorka, která mě vyšetřovala, byla příjemná. Po vyšetření a různých testech mi řekla, že budu muset nastoupit do nemocnice a to okamžitě. Vycházím z ordinace a je mi do pláče. Zkouším to vydržet, ale nejde to. Jen se podívám na mamku a je to tady. Pláč. Mamka se ptá co se děje. Nejsem schopná odpovědět a tak jen předávám lékařskou zprávu, aby si to přečetla.
Doma to mamka říká taťkovi. Ten také z toho není nějak nadšený. Vůbec se mi do té nemocnice nechce. Není to proto, že bych nebyla s rodiči, ale je to proto, že nemám důvěru v doktory.
Jednatřicátého prosince mam nástup do Chomutovské nemocnice na neurologické oddělení. Přišli jsme na oddělení a tam semnou hlavní sestra sepsala nějaké papíry, co se týkalo mých příznaků. Poté mě odvádí do pokoje. Na pokoji leží ještě jedna holčina, která je o pár let starší, než jsem já.
V nemocnici jsem byla 10 dní. Po první noci jsem si strašně moc přála, aby mi dopadlo všechno dobře a mohla jít co nejdříve domů. Bohužel se mi to nesplnilo. Mamka mi pořád volala a utěšovala. Moc se mi stýskalo.
Dělali mi různé testy. Například lumbální punkci, magnetickou rezonanci a spoustu dalších testů.
Když mě propustili domů a řekli mi, že mam přijít na kontrolu den před maturitním plesem tak mi nebylo moc dobře. Nevím proč, ale měla jsem strach, abych mohla vůbec na ten ples jít. Na druhou stránku mi sestřička řekla, pokud to bude důležité tak si mě pozvou dříve.
Pořád jsme si s mamkou dělali naděje. Nikdo se nám neozval tak jsme si s mamkou mysleli, že vše dopadlo dobře. Ale opak byl pravdou. Na kontrole mi byla řečena diagnóza. Mam roztroušenou mozkomíšní sklerózu. Určitě nejsem jediný člověk, který má tuto nemoc. Ale hrozně moc mě těší, že mam po boku mamku, která mi hrozně moc pomohla a určitě mi pomáhat ještě bude. Nikdy o mě neměla takový strach, jako má teď. Vím, není to pro nikoho lehké. Snaží se mi strašně moc pomoci. A za to jsem jí hrozně moc vděčná.
Ale abych neuváděla jen mamku. Je tu ještě mnohem více lidí, kteří mi byli oporou. Například David Novák. Ten za mnou jezdil do nemocnice. Byl semnou pořád v kontaktu. Také mi hrozně moc pomáhá celá třída. Nikdy bych nečekala, že by měl někdo o mě strach tak jako mají oni. Když mi je špatně hned to na mě poznají a snaží se mi pomoci. Není to jen, když mi je špatně, ale i s učením. Také jsem ráda, že mi pomohla i třídní učitelka. Strašně moc všem děkuji..