Zítra ráno v pět

Pršelo… Byl to vydatný déšť, který se během srpnových dnů jen tak nevidí. Velké kapky vesele tančily na okenních parapetech, chodnících, ale i na rozložitých černých deštnících, pod nimiž se lidé choulili, doufajíc v suché bytí venku.
Výjimkou však byla mladá rudovlasá žena, jež se opírala o zeď opuštěného skladu. Mezi rty žmoulala zcela provlhlou cigaretu a tiskla si černý kožený plášť k drobnému tělu. Těkala nervózním pohledem po okolí, očividně někoho hledala.
Po několika málo minutách ulpěla svým žlutozeleným pohledem na mladíkovi, jenž si to přímo kráčel k ní. Umně se proplétal davem tak, že se nikoho nedotkl. Ani jemu očividně nevadil déšť, který usilovně dobýval jeho plášť a plavé vlasy.
Žena klidně vyčkávala, dokud k ní muž nedošel. Poté se ladně odlepila ode zdi, zkřivila rty v nepatrném úsměvu a pokynula hlavou. „Samuel L. Jackson,“ oslovila jej hrubým hlasem; měla ho drsný od toho množství cigaret, co denně vykouří.
„Angelo!“ oplatil jí se širokým klukovským úsměvem.
Snad náhodným přihlížejícím se mohlo zdát, že se ti dva příliš neznají, třeba že to jsou obchodní partneři. Opak je ale pravdou. Partneři to byli, leč ne obchodní. Chodili spolu již tři roky a tohle byla jejich typický uvítací ceremonie.
Samuel bříšky prstů zmapoval její tvář s netypicky světlou pletí, načež na ni jemně natiskl své ledové rty v letmém polibku na uvítanou. Otřel se o její líci levou stranou obličeje, jež mu hyzdila růžová jizva. Měl ji teprve několik měsíců. Jednomu chlápkovi připadalo moc vtipné, že mu položí na kůži rozpálený kus železa. Fakt dokonalé!
Angele se jizva líbila. Bod pro ni.
„Máš zpoždění, víš o tom?“
„Jen pět minut, lásko…“
„Neříkej mi tak,“ zavrčela, spíš pobaveně než výhružně.
„Proč?“
„Neprovokuj…“ Zabodla mu svůj ukazováček do hrudi a rozešla se do davu jdoucím po chodníku.
Po pár krocích ji dohnal a opět se uculoval na celý svět. „Promiň.“
„To nic…“ špitla. Tvářila se najednou tak vážně.
„Co se stalo?“
Zavrtěla jen hlavou a odvrátila tvář. Najednou jí připadalo velmi důležité zkoumat kaluže na zemi, jež stékaly dolů z křivého chodníku na silnici a odsuď do kanálů.
Kráčel mlčky vedle ní. Tyhle stavy až moc dobře znal… Musí jí dát pár minut, horké kafe a ona se pak rozmluví. Miloval ji i s jejími chybami, které znal do detailů. Možná bohužel, možná dobře že tak.
Zastavili se před poloprázdnou kavárnou. Z venku vypadal vkusně, útulně a hlavně tam nepršelo. Samuel Angele přidržel dveře, ona s ladností vplula do místnosti a se svou typickou ostražitostí se rozhlížela kolem sebe. Ještě jsem vám to neřekla? Angela je vycvičený nájemný vrah. Ostražitost pro ni znamená život, a pak samozřejmě ještě mít bouchačku vytaženou jako první. Jo, to jsou dvě základní pravidla.
Rozhodla se nakonec pro stůl v rohu na druhé straně místnosti. Neprotestoval. Vlastně mu to tam i vyhovovalo. Budou mít díky tomu prchlivý dojem soukromí, což právě teď potřebují.
Objednali si a opět mlčeli. Minutu, dvě…
Angela nepřítomně hleděla na netknutý hrnek s kávou a mezi prsty si pohrávala se stříbrnou lžičkou, aniž by si to uvědomovala. Prameny rudých vlasů jí spadaly do obličeje, ale nesnažila si je schovat za ucho. Očividně nechtěla být viděna se svou smutnou tváří. Zvlhly jí oči, a proto je zavřela.
„Angelo, pláčeš?“ optal se nakonec starostlivě.
Tvrdohlavě zavrtěla hlavou a z donucení zvlnila rty v úsměvu, popotáhla a otřela si slzy do rukávu kabátu.
Natáhl k ní paži a konečky prstů ji pohladil po hřbetu ruky. Tvářil se konejšivě, jako starší hodný brácha, jako její láska, prostě jako Samuel.
„Zítra ráno v pět…“ rozechvěle ze sebe vypravila.
„Co?“ optal se opatrně.
„Musím odejít… Navždy.“
Šokovaně zamrkal. Tohle se mu rozhodně nelíbilo. „Proč?“
Zhluboka se nadechla a sevřela dlaně v pěst, až se jí vytvořily krvavé půlměsíčky. „Pán chce, abych zítra dostala Petra. On je můj přítel. Nemůžu ho zradit… Proto zmizím.“
„Půjdu s tebou!“ odvětil jí s odhodláním v hlase. Nechce se jí vzdát. Ne takhle.
„To nepůjde…“ zašeptala a upřela své kočičí oči do jeho pomněnkově modrých. Věděl, že Angela říká pravdu. Nebyl by s ní v bezpečí. Ale…
„Ale…“ nadechoval se na dlouhou větu plnou protestů, ale ona jej umlčela prstem na chladných rtech.
„Zítra ráno v pět, vzpomenu si lásko na tebe. Prosím, nezapomeň. Nezapomeň na mě a žij. Slib mi to.“
Právě naléhavost v jejích očí jej umlčela a donutila ho přikývnout. „Slibuji,“ řekl a cítil, jak mu v ústech vyschlo a zhořklo.
Usmála se.
Bylo to naposledy, co viděl její líbezné ďolíčky v bledých tvářích…