Ústav

Pavel mžouravě vzhlížel k mladé sestřičce s blonďatou hřívou. Bylo mrzuté ráno. Na počasí nezáleželo,v ústavu pro duševně choré si ho stejně moc neužil. Sledoval jak sestřička bere injekční stříkačku a pozvolna ji plní dávkou neuroleptik. Byl tam dost dlouho,aby si na to zvykl. Stejně nemohl nic udělat,ke své posteli byl tak jako tak přikurtován.Sestřička vzala jeho ruku a s mohutnou razancí vbodla jehlu.Látka se začala uvolňovat do krevního oběhu. „Mají mě za blázna“,pomyslel si Pavel a vrhl na sestřičku pohled plný zlosti. Ta vstala a beze slova odešla. Jak čekal než látka zabere,přemýšlel. V ústavu měl času na přemýšlení dost. Byl nejmladší člen blázince. Vzpomínal jak se to stalo. Vzpomínky před ním běžely jako film.
Barvy se začaly rozmázavat. Točily se a míchaly mezi sebou ve víru tisíců skvrn. Přilétaly k němu zvuky z dálek. Nejasné hlasy…Dětský smích… Zničehonic se ocitl na chodbě své staré Základní školy. Někdo k němu přibíhal. „Lenko!“zakřičel. Otočila se. Byla to ona. „Ahoj pavle!“ Přiskočila k němu a políbila ho. Uvědomil si jak moc jí má rád. Byla to jediné,na čem mu záleželo. „Takže dneska v šest u kina,jo?“ zeptala se. „No jasně,moc se těšim!“ přitakal Pavel a ostýchavě ji políbíl. Za ten půlrok co spolu chodili si na tohle stále nedokázal zvyknout. „Tak čau…“ Zářivě se usmála a odběhla do temnot. Jakýsi příšerný nesnesitelný zvuk náhle protnul Pavlovu hlavu.“CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!“ Školní zvonění… Upadl na zem a na vteřinu měl dojem,že se mu to všechno jenom zdá. S námahou se sebral a vešel do třídy.
V tu ránu ho pohltil řev a smrad. Posadil se do lavice. Do třídy vletěla učitelka. „TICHO A NA MÍSTA SPRATCI!!“ Pavel věděl,že kdyby mohla,zařvala by to o poznání sprostěji.“ÁÁÁ,TAK KDO PAK DNES JDE K TABULI!?“ řvala neustále. „NOVOTNÝ…NÁSTUP!!“ Pavla polilo horko…“Ne…to ne…“ letělo mu hlavou. Neměl čas se na zkoušení připravit…Byl s Lenkou.. Zvedl se. Třída se zatočila. V hlavě ucítil silný tlak. „NOVOTNÝ TAKŽE MI ŘEKNĚTE KDY PCJNCJKZX!?“ „Prosím paní učitelko?“ „ŘEKNĚTE MI KDY JZXNCJKZXCL!!SZJXCKZXC!!!“ Cože..!? Co to mele?? Učitelčin obličej se začal protahovat. Třída zežloutla a dostávala odstín fialové. Pavlovi to připadalo čím dál absurdnější. Vůbec nechápal,jestli si z něho jenom utahuje,nebo je to,co se děje skutečné.“COŽE SAKRA!?“ Zařval nervózně. V tu ránu učitelka zrudla a vší silou udeřila pěstí do Pavlova obličeje.“ŘACH“Pavel odletěl na lavice. Cítil,jak shazuje penály,bere s sebou tužky,sešity… Slyšel cinkot koruny. Zdálo se mu že letí prázdnotou. Přiblížila se podlaha.Tvrdě dopadl na zem. „Kreténe…co děláš…!?“ozývalo se od spolužáků.“ TAK TY SI ZE MĚ BUDEŠ DĚLAT SRANDU,TY VTIPÁLKU!?“ Učitelka už byla zcela nepříčetná.“JÁ TI UKÁŽU SRANDU TY SMRADE!!“ řvala celá rudá. Vydala neartikulovatelné zvuky a hodila s Pavlem o tabuli. Už ani necítíl bolest. Zdálo se mu to jako sen.Najednou si všiml opodál ležících nůžek…věděl co musí udělat…“TŘESK“ V hlavě mu prasklo. Cítil,že padá. Padá do hloubky. Prostředí se rozpíjelo jako namalované vodovkami.
Náhle se před ním objevila kapačka. Byl zase ve svém pokoji. V ústavu. Vůbec nic nechápal.“ neuroleptika zas jednou udělala svoje.“ Vyčerpáním usnul. Ozvaly se kroky. K lůžku přišly dvě osoby.„To je ten Novotný?“ „Ano pane primáři.“ „Co mu je?“ „Dáváme mu neuroleptika.“ „Vy mu dáváte neuroleptika??“ „Ano,nic jiného na něj nezabírá. Je tady protože ubodal svojí učitelku nůžkami. Říkal že to bylo v sebeobraně,spolužáci ale tvrdí,že byl absolutní klid a on zaútočil zcela bezdůvodně.Domníváme se,že to udělal buď v důsledku léků,které bral a nebo jeho spolužáci nemluví pravdu,protože jim to tak nařídilo vedení školy.“ „Aha..“ pokýval primář hlavou. „Ať je to jak chce rozhodně tady už asi zůstane,protože na vězení byl ještě příliš mladý a nevypadá,že se z toho někdy dostane.“Dobře..“ řekl primář,poznamenal si cosi do bločku a odešli z pokoje. „PÍP,PÍP“ ydal ze sebe Pavlův mobil. Miluju tě Pavle… Lenka. Svítilo na displeji.